„Roman Čech ho tehdy při tréninku trefil do čelisti. Trenéři pak přeházeli útoky a já hrál. Takže Kasťovo neštěstí bylo moje štěstí,“ vrací se ve vzpomínkách o třicet let zpátky Poukar.
Naprosto přesně si přitom ze zcela jasných důvodů pamatuje hlavně poslední finálový duel.
„Vyhráli jsme 7:0, to vím přesně, páč jsem jim tam dal dva pěkný kousky,“ poukazuje s úsměvem na svůj dvougólový příspěvek.
Tomu, že od té doby uteklo už třicet let,však skoro odmítal věřit.
„Jéé, fakt už je to tak dlouho? To je nostalgie,“ reagoval se smíchem na upozornění, že v pátek bude mít poslední titul Dukly Jihlava třicetileté výročí. „To jsem měl ještě husté vlasy. Počkat, podívám se... No jo, už to je dobrý jenom s čepicí.“
Čas od času se Jiří Poukar (uprostřed s červenou helmou) potká na ledě při některém z exhibičních utkání s bývalými parťáky z Dukly. A rozhodně je na co vzpomínat.
A pouze ve veselém stylu vzpomíná také na oslavy, které po posledním finálovém duelu následovaly.
„Doma mě viděli hned druhý den, ale až ráno. Celkově se ovšem oslavy táhly skoro celý týden. Pořád jsme se s klukama scházeli. A říkám vám rovnou, kdybych tehdy tušil, že to byl poslední jihlavský titul, tak bych slavil dva týdny,“ ujišťuje se smíchem.
Medaile leží v zapomnění
Při ohlížení do minulosti si každopádně vystačí se vzpomínkami, ostatně i proto, že vůbec netuší, kam se poděla jeho zlatá medaile.
„Asi někde doma bude, ale kde, to fakt nevím. Žádné speciální místo nikde nemá,“ přiznává bývalý jihlavský hokejista, který si v rodném městě otevřel penzion. A provozuje ho už téměř šestnáct let. I když teď musel, stejně jako ostatní majitelé podobných zařízení, zavřít kvůli koronaviru.
„Za titul jsme my mladí tehdy dostali prémii od tří do pěti tisíc korun,“ vybavuje si Poukar. „Když tohle teď řeknu mladejm, tak na mě koukají jako na blázna. Oni by za to ani nevstali z postele.“
A ještě jednu odměnu za titul si pamatuje. „Po základní službě jsem byl na vojně v Dukle rotmistr a pak ze mě udělali podporučíka,“ prozrazuje Poukar.
