„Zažil jsem díky hokeji krásné roky. Kdyby mi někdo řekl ve dvaceti, co mě čeká, nevěřil bych mu,“ říká 37letý Ondráček v rozhovoru pro MF DNES.
Nebyla to špatná kariéra na kluka, který mezi devátou třídou a dorostem málem skončil s hokejem, co?
Vytěžil jsem z minima maximum. (směje se) První šanci jsem dostal od Ernesta Bokroše, pak mě nechávali hrát trenéři Venera a Vlach ve čtvrté lajně, ikdyž jsem spoustu zápasů nedal gól. Učil jsem se ve Zlíně hrát hokej a přitom dlouho sbíral zkušenosti v první lize. Zažil jsem tam perfektní roky, v Olomouci jsem hrál se spoustou kluků, kteří se pak dostali do extraligy, stejně jako v Havlíčkově Brodu, kde se mnou byli Michal Kempný, Petr Šenkeřík a další. Ve Zlíně jsem se učil od starších kluků, jako byli Lešoun (Petr Leška) a další. Vedle nich jsem se posouval dopředu.
V extralize jste se natrvalo usídlil až v sezoně 2011/12, kdy vám bylo 23 let. Neztrácel jste víru, že vám to vyjde?
Měl jsem hlavu nastavenou tak, že všemi deseti vezmu, když mě hokej uživí. I první liga by pro mě byla super. Brzo jsem si uvědomil, že nemám takovou kvalitu, abych mohl hrát v extralize v prvních dvou lajnách. Nebyl pro mě problém potlačit ego a přizpůsobit se roli, jakou jsem v týmu dlouhá léta měl. Klíčová pro mě byla defenzíva, bojovnost, bruslení nebo hra v oslabení. Ale ne každý to zkousne a ne každý se do takové pozice hodí.
Jak to myslíte?
Když dělá hráč v juniorce bod na zápas a hraje přesilovky, tak si kolikrát myslí, že mu to v extralize půjde bez problémů. Jenže přijde do áčka, nastoupí na křídle čtvrté lajny, za zápas odehraje deset minut a hlavně v úplně jiné roli, než je zvyklý: má se srážet, bojovat, nedostávat góly. V tom je klíčová úloha trenérů. Když se vám zraní útočník, který je pes obranář a blokuje střely, měl by ho nahradit herně podobný hokejista. Nemusí být lídr bodování v juniorce nebo první lize, ale musí zastat svoji roli. A naopak, mnohdy nejde dát do druhé lajny kluka ze čtvrtého útoku, protože třeba není zvyklý hrát přesilovky a není tak tvořivý. Tam ať klidně hraje junior, který to s pukem umí. U nás takhle typologicky poskládal národní tým trenér Rulík loni před mistrovstvím světa, kdy nevzal některé hráče z NHL, a bylo z toho zlato. To samé teď Dan Gazda od nás ze Zlína, který šampionát začal na tribuně, a když se dostal do sestavy, šel rovnou na přesilovku, protože to je jeho parketa.
Ve Zlíně navíc byla dlouhé roky hierarchie jasně daná, že?
Na první lajnu s Lešounem a Jardou Balaštíkem se nesahalo, takže zbýval jen druhý až čtvrtý útok. A i tam byla v době, kdy jsme hráli nahoře, obrovská konkurence. O to víc si každý vážil, když nastoupil. Nebyl jsem hráč na přesilovky, a když jsem se jako mladý díval na kluky, jak je hrají, někdy jsem si v duchu říkal, proč nedají gól. Pak jsem je po letech občas hrál taky a najednou si uvědomíte, jak je to těžké. Soupeř vám dvakrát vyhodí puk z pásma, minuta pryč, ozve se první pískot… Je mnohem jednodušší bořit, než tvořit.
Nejhezčí roky jste zažil hned zkraje kariéry: v roce 2013 stříbro, rok potom titul.
První rok srovnával Ježek (Filip Čech) doma s Plzní v sedmém finále deset vteřin před koncem, oslavy na stadionu v tu chvíli byly jako malý titul. V duchu jsem si říkal, že to je naše a vyhrajeme. Jenže před prodloužením se šlo do šaten, kdyby se hrálo dál, tak věřím, že bychom rozhodli. Plzeň byla v tu chvíli dole. Jenže v kabině se uklidnili a v prodloužení nakonec dali zlatý gól. Ale asi to tak mělo být. Během tří let postupně získali titul hráči jako Martin Straka, Martin Ručinský nebo Petr Čajánek. Každý z nich měl svůj krásný příběh.
Čajánek ho prožil na jaře 2014, kdy váš Zlín jako kapitán přivedl k titulu. Byla to pro vás nejhezčí sezona?
Všichni jsme věděli, že máme dobrý tým. Když Zlín vyhrál první titul v roce 2004, měl silného sponzora, hodně zkušený tým a spoustu hráčů nakoupil. Náš titul byl hodně o klucích, kteří ze Zlína pocházeli, a buď tady končili kariéru, nebo naopak teprve začínali s velkým hokejem. Spojily se dvě silné generace. Lešoun s Čájou to odtáhli jako lídři a k nim se přidali mladí jako Zámek (Petr Zámorský), Tonda Honejsek, Petr Holík, Kaša (Libor Kašík) a další. V lajně se mnou a Pavlem Kubišem hrál Mára Melenovský, který měl v extralize odehraných 900 zápasů. V týmu byla síla a playoff to ukázalo.
ROK 2014. MISTŘI. Hokejisté Zlína se fotí s Masarykovým pohárem pro extraligové šampiony.
Přitom jste málem vypadli v semifinále s Třincem, pamatujete?
Prohrávali jsme 0:2 na zápasy a jeli od nich domů. Za Třinec hrál Tomáš Linhart, který byl předtím u nás ve Zlíně, a já mu ze srandy říkal, ať nás nechají aspoň jednou vyhrát. Jen se smál, že brečíme. Když jsme si po sérii podávali ruce, říkal mi: Vidíš, pobrečíš si a pak vyhrajete. (směje se) Když jsme tehdy doma srovnali v sérii na 2:2, byl jsem přesvědčený, že uhrajeme titul. Těžko to popisovat, ale vnitřně jsem prostě měl jasno. Když jsme pak šli ve finále na Kometu, od začátku jsme to měli pevně v rukách.
Jaké byly oslavy? Párkrát jste s mistrovským pohárem v rukou zastavili dopravu v centru Zlína.
Jo, bylo to velké. Ale policie i lidi byli tolerantní a hodní, zpětně jim za to děkuju. Když jsme rok předtím skončili druzí, nebyl jsem doma deset dnů. Po titulu to bylo ještě větší. Paní mi vždycky jen přivezla čisté oblečení na kruháč u Sedmi hříchů (bývalý známý zlínský bar), já se převlékl a pokračovali jsme. Spalo se tam v boxech a všude možně, ani domů jsem nechodil, jezdilo se po okolí. Když nám tři týdny po zisku titulu začala letní příprava, uvědomil jsem si, že jsme dva týdny fakt propili a proslavili. (směje se) Klobouk dolů před Třincem, který vyhrál pětkrát v řadě a vždycky byl nachystaný. My byli na podzim po první čtvrtině soutěže poslední. (znovu se směje)
Tehdy, ale i dlouhé roky potom jste nastupoval v jednom útoku s vaším hokejovým dvojčetem Pavlem Kubišem. Kdo vás dal dohromady?
Piškot byl proti mně nějaký hokejista, trenér Vlach ho taky točil v první lajně vedle Lešouna. Dával tam góly a byl víc hokejový než já. Pak jsme se ale dostali k sobě a zůstali tak. Je to můj nejlepší kamarád ze Zlína, denně si voláme, píšeme a čas spolu tráví i naše rodiny. Jeden den se kvůli něčemu pohádáme a druhý den o tom ani nevíme. (úsměv) Když byl Zlín v sestupové sezoně poslední, volali jsme si klidně hodinu denně. Piškot se ptal i na to, jestli by jim Budějovice někoho nepůjčily, nakonec to nedopadlo. Zlínu tehdy nechtěl pomoct, každý je chtěl utopit na posledním místě.
Po Leškovi s Balaštíkem jste byli druhá nejznámější dlouholetá dvojice v jednom útoku ve Zlíně.
To byli jiní plejeři. Neskutečně krásně se na ně dívalo. Dodnes nechápu, jak Lešoun i ve věku, když už tolik nebruslil, dokázal udělat bod na zápas. Soupeř ho kolikrát zdvojoval a on stejně něco vymyslel. Geniální hokejista. V létě jsme měli přípravu, běhaly se sprinty v rámci štafety a on věděl, že v tom není silný. Stejně ale se svojí skupinou vymyslel strategii tak, aby vyhráli.
Bývalý hráč Zlína Petr Leška zdraví fanoušky před zápasem proti Spartě.
Kouč Bokroš o něm řekl, že chytřejšího hráče nikdy neviděl.
Na ledě s každým „vydrbal“. Hráli jsme zápas a soupeř začal jeho lajnu víc stláčet a měnil způsob bránění. Lešoun hned o přestávce nebo druhý den na tréninku o tom mluvil s ostatními kluky a vymyslel nové signály. Tehdy se ještě nedělalo video tak často jako dnes, ale dokázal hned reagovat a číst hru druhého týmu. Učil mě hrát oslabení, ukazoval mi, kde mám mít nastavenou hokejku s největší pravděpodobností, že zasáhnu puk, kdy má na soupeře vyrazit a kdy naopak počkat. A nejlepší je, že to vždycky fungovalo. Pak se nedivte, že k nám nějaký tým přijel po třech hodinách cesty, z šesti našich přesilovek dostal tři góly, my vyhráli třeba 4:2 a soupeř zase na..aně odjel. (směje se)
Jaký byl Petr Čajánek, další zlínská ikona?
Neuvěřitelný dříč a opravdový lídr. Vždycky po všech kolem sebe vyžadoval, aby dělali věci na sto procent. Kolikrát si po vstřeleném gólu chceš trochu ulevit a střídání třeba lehce vypustíš, ale když pak dostaneš gól a jedeš na střídačku, už vidíš, jak se na tebe Čája dívá. Když je hokejista mladý, kolikrát si neuvědomí, jaké štěstí má, že je s ním v týmu takový hráč a jak moc se od něj může učit, pokud chce. Dalo mi to obrovskou zkušenost do života, dodnes si od Čáji beru i věci ohledně trénování a přístupu k dětem, které vedu ve Velkém Meziříčí.
Zlínští hokejisté (vpředu zleva) Marek Melenovský, kapitán Petr Čajánek a Jiří Ondráček slaví mistrovský titul.
V čem bylo kouzlo Zlína, o kterém se dlouhé roky mluvilo?
Když jsem přišel do Českých Budějovic, kluci mi sami říkali, že nás nesnášeli. Pochopil jsem to, když jsem do Zlína přijel poprvé jako soupeř a šel do hostující kabiny, ve které je teplo z topení a zvenku cítíte smrad piva. Pak vyjedete na led a borci vedle střídačky nad rolbou na vás celý zápas řvou, aby vás rozhodili. K tomu starý stadion, hluční diváci a na ledě dlouhé roky Lešoun s Balášem, kteří vás uměli popíchnout. Dřív bývalo pravidlem, že jsme na soupeře vletěli, získali přesilovku a dali první gól. Nehrávalo se tady nikomu dobře.
Ani pražské Spartě, která si do Zlína v lednu 2010 přijela pro porážku 4:1, a během utkání bylo kvůli bitkám uděleno celkem 439 trestných minut, což je rekord soutěže.
Tehdy to nezvládly všechny strany. Začalo to tím, že nám zrakvili Vlašáka (Romana Vlacha), pak jsme po první třetině vedli 3:0, ale každé střídání se to mydlilo. O pauze jsme si řekli, že se nenecháme mlátit a postavíme se na ledě za sebe. První střídání, někdo sekl našeho brankáře Kubu Sedláčka přes lapačku a už to jelo znova. Pamatuju si největší bitku u naší střídačky, za nás tam byli Peter Sivák, Linhy nebo Jirka Kučný. Proti nim dvoumetroví kluci ze Sparty jako Podlešák a další. Já měl sedmdesát kilo, kdybych se připletl do rvačky, zahodí mě do třetí řady na tribuně. (směje se). Během zápasu jsem si říkal, že se to snad nedohraje. Nakonec bylo hráčů tak málo, že Sparťani jen kroužili kolem vlastní brány, protože byla povolená pasivní hra, a já měl třeba čtyřminutové střídání.
Zlín - Sparta: hromadná rvačka - Hromadná rvačka v utkání Zlín - Sparta.
Víte, že jste celou extraligu svým stylem štvali?
Jasně, Polanský a Adamský z Třince nám nadávali, že hrajeme buzerantský hokej. Nám to bylo úplně jedno. Zápasy se nevyhrávají rozhovory v novinách, ale na ledě, kde jsme hráli účelně. A podívejte se, s jakým stylem vyhrávaly tituly týmy po nás. Kometa ho dvakrát získala díky vynikající defenzivě, o Třinci se ani nemusíme bavit. Ti měli obranu zalezlou ještě hlouběji než my a nikomu z nich to nevadilo, když se pětkrát stali mistři. Já tomu úplně rozumím a klobouk dolů před nimi. Museli sami přijít na to, že playoff vyhrává výborná obrana. Podívejte se letos na Kometu. Sparta zjistila, že je úplně jedno, jak moc soupeře přestřílíš a kolik času strávíš v jeho pásmu. Stejně nakonec jezdili s pohárem nad hlavou kluci z Komety.
Mimochodem, o vás se časem říkalo, že v kabině nezavřete pusu. Zdatně jste v tomhle navázal na Martina Hamrlíka.
Měl jsem rád srandu a historky. Někdy jsme se řezali smíchy ještě těsně před nástupem na ledě, až to možná mohlo být moc. Ale za mě je to lepší než sedět v šatně a hledět před sebe. Časem už jsme nabrali zkušenosti a věděli, co si můžeme dovolit a co je za hranou.
Také jste se posouval v hierarchii týmu. Dřív jste se držel v defenzivních lajnách a pak přišla sezona 2018/19, kdy jste s 36 body vyhrál kanadské bodování. Co se stalo?
Neuvěřitelně jsme si sedli s Piškotem a Tomášem Fořtem a v obraně za námi byl Ralfs Freibergs, jeden z nejlepších beků v extralize a obrovská jistota na modré čáře. Trenéři nás nechali pohromadě celý rok, po zápase jsme chodili na pivo a pořád řešili hokej, co a jak hrát, abychom byli ještě lepší. Najednou jsme začali sbírat body, vyhrávalo se, hokej byl strašně jednoduchý a my si přáli, aby ta sezona nikdy neskončila. Domů jsem po utkáních chodil šťastný. Ale už tehdy jsem říkal, že bude těžké udržet takovou výkonnost i další rok. A přesně to se stalo, přetrhl jsem si v létě achillovku, neměl pořádnou přípravu a sezona tomu odpovídala (48 zápasů a bilance 3+12 – pozn. red).
Zlínský Ralfs Freibergs se raduje z gólu proti Plzni.
Ve Zlíně jste nečekaně skončil v létě 2021, kdy vás vyhodil tehdejší trenér a sportovní manažer Robert Svoboda. Jím sestavený tým pak sestoupil. Mrzel vás takový konec?
Když jsme měli po sezoně pohovory, nic mi neřekl. Kdybych se tehdy dozvěděl, že si mám hledat nové angažmá, vzal bych to. Jenže pak mi to na konci dubna neřekl, ale jen vzkázal přes agenta. To mě na něm zklamalo nejvíc, že mi to nedokázal říct do očí. Všechny kluby už začínaly letní přípravu a já nebyl takový hokejista, aby se o mě okamžitě strhla rvačka. Začal jsem na ledě trénovat se Vsetínem a pak mi zavolal pan Martinec z Českých Budějovic, jestli nechci přijít na zkoušku. Když jsem tam jel, očima jsem projížděl soupisku a přemýšlel, místo koho bych mohl hrát ve čtvrté lajně. A došlo mi, že budu mít co dělat, Motor měl nabušený tým. Díval jsem se zpětně i na jejich zápasy, abych byl připravený.
A nakonec jste na jihu Čech rok válel vedle produktivní dvojice Pech, Gulaš.
První přátelák jsem začal ve čtvrtém útoku, ale od druhé třetiny mě dali k nim. Byl jsem nervózní, ať jim nic nepokazím, nějak jsem ale dal dvě branky do prázdné a už jsem vedle nich zůstal. Chtěli bránící levé křídlo, které to za ně odjezdí dozadu, vybojuje puky a za odměnu někdy dá i gól.
Tak krásnou sezonu jste vůbec nečekal, co?
Bylo to neuvěřitelné. Měli jsme skvělou partu a i na ledě nám to šlo, po základní části jsme byli čtvrtí a v playoff se dostali do semifinále. Až ve třetí lajně hrál Dan Voženílek, dělal jsem si z něj srandu, že nemůže hrát hokej a podívejte se, kam to dotáhl. Obrovský respekt před jeho kariérou. Pecháček je fantastický člověk i hráč, svoji chytrostí mi připomínal Lešouna. Seděli jsme si i mimo led. Guli je specifický a naprostý perfekcionista, který vyžaduje od svých spoluhráčů pořád maximum. Když ztratíte puk, hned vám to dá najevo. Ale jeho kariéra a úspěchy mluví sama za sebe, vynikající hokejista.
Proč jste v Motoru nezůstal?
Měl jsem opci a bylo mi naznačeno, že ji klub uplatní. I trenér Jarda Modrý, mimochodem taky skvělý chlap, mi to říkal. V Českých Budějovicích se nám líbilo, krásné město a výborní fanoušci, kteří nás podporovali celý rok. Jenže po sezoně začali odcházet kluci, se kterými jsem si rozuměl: Voženílek, Piskáček, Štich a další. Pak mi bylo řečeno, že klub opci uplatní, ale za jiných finančních podmínek. Navíc jsem začal cítit, že o mě v klubu není zájem. Do toho se ozvali ze Zlína, ať se vrátím a nabídli mi dvouletý kontrakt. Maloval jsem si, že se porveme o návrat do extraligy a v tabulce budeme zase nahoře, i když už jen v první lize.
Jenže to nedopadlo a v lednu 2023 jste Berany podruhé opustil. Klub byl tehdy v první lize na chvostu tabulky a rozjel velké změny.
Vůbec jsme nechytili začátek sezony. V prvním kole jsme hráli doma s Kolínem, deset minut to byla exhibice a už jsme si mysleli, že budeme v soutěži dominovat. Po šedesáti minutách to bylo 1:5 a nikdo nechápal. Pak začalo všechno padat. Ani to nebylo podceněním z naší strany, spíš jiné kluby se na nás vyhecovaly a brzo se nás přestaly bát, když viděly, že prohráváme. A nám nešlo vůbec nic. Byli jsme psychicky strašně dole, vyhrát zápas byl pro nás nadlidský úkol. Nejhorší bylo utkání doma se Slavií těsně předtím, než jsem odešel do Komety. Fanoušci už byli tak zoufalí, že fandili soupeři a oslavovali každý jeho gól. Atmosféra v klubu byla celkově špatná. Pak se to obrátilo, přišel za mě Kraťas (Petr Kratochvíl), který začal dávat góly, tým se nastartoval, první ligu vyhrál a šel do baráže. Stačilo pár změn a kluci chytili lauf.
Když se zpětně zamyslíte, proč Zlín vůbec sestoupil?
Nebyla to náhoda. Už roky předtím odcházeli za lepším kluci jako Robert Říčka, David Šťastný, Petr Holík a další. Nedivil jsem se, já bych na jejich místě taky vzal lepší nabídku a zkusil se posunout dál. Jenže důsledkem bylo, že místo aby se budovalo jádro týmu, tak jsme neustále oslabovali. A pokud se někdo vrátil, tak spíš proto, že jinde nehrával. Nebyl tady takový rozpočet, abychom si mohli dovolit nejlepší hráče udržet. Když po firmě PSG přišlo jako generální sponzor Aukro, dávalo daleko menší peníze.
Mají Berani za stávajícího herního systému šanci na návrat?
Nevěřím tomu. A když někdo „chytrý“ řekne, že se rozevírají nůžky mezi extraligou a první ligou, tak chtěl bych vidět tým z extraligy, jak dohraje sezonu a okamžitě jde na soupeře z první ligy, který čtyřicet dnů odpočívá a ladí formu. Férový by byl přímý postup a sestup nebo aspoň playdown, kdy by hrály dva nejlepší z první ligy a dva nejhorší z extraligy. V tomto formátu sestupu se nic nezmění, jedině že by první liga měla méně zápasů. Což by jí zase ekonomicky neprospělo. Když má klub oželet třeba pět domácích zápasů a ve Zlíně přijdou na každý z nich tři tisíce lidí, v rozpočtu vám budou chybět dva miliony korun.
Zvítězil byznys nad sportem. Čekáme vysvětlení. Zlín a Vsetín k zamítnutí změn |
Loni jste začal nastupovat za druholigové Velké Meziříčí, někam blíž vás to nelákalo?
Hokej mě pořád baví, ale na profesionální úrovni už hrát nebudu. Trénuje tam Piškot a zlákal mě i na to, že zároveň můžu trénovat žáky. Chytilo mě to, baví mě být s nimi na ledě. Ze strany rodičů to není jako v extraligovém klubu, ambice jsou jiné. Děti se hokejem baví, což je i můj cíl. Nechci je drilovat, ale dělat tréninky zábavnější formou a hodně komunikovat. Učím se v tomto od Petra Čajánka, který má na Mladcové svůj Vivid a občas za ním jezdím na Kapku do Vsetína. Celkově se mi ve Velmezu líbí chování lidí v klubu a atmosféra. Autem to mám hodinku a čtvrt, dojíždím několikrát za týden. I přípravu mám teď individuální, na led jdeme až v srpnu.
