„Baráž je podle mě sportovně nespravedlivá,“ říká Šlahař v rozhovoru pro iDNES.cz.
Letos je začátek sezony podstatně příjemnější než loni a předloni, ne?
Bez debaty. Ještě když jsme hrávali extraligu, tak se nám úvody moc nedařily a pak jsme to horko těžko dotahovali. Loni to bylo stejné. Teď si všechno zaplaťpánbůh sedlo hned. Obměnil se kádr a přišel nový realizační tým v čele s trenérem Pardavým. Přinesl spoustu moderních věcí ze slovenského nároďáku, což mi vyhovuje. Třeba videopříprava má deset minut, je krátká a úderná. Každý se u toho soustředí lépe, než když trvá tři čtvrtě hodiny a je rozvleklá, což už jsem v kariéře taky zažil. Chce po nás agresivní hokej plný forčekinku a bruslení, čemuž odpovídala i letní příprava. Za dlouhé roky jsem nezažil těžší. Ale vidíme, že účel splnila.
Pardavý působí navenek dost přísně. Je takový i v kabině?
I na hráče je přísný, udržuje si takový zdravý odstup od týmu. Má velký respekt a autoritu. Všichni navíc vidíme, že to, co po nás chce, dává smysl a funguje. Pak je pro trenéra jednodušší získat si kabinu. Je taky pozitivní a konstruktivní, i když hráče kritizuje, nesráží ho.
Navíc jste trefili posily, že? Vaše lajna s nováčky Jaroslavem Kverkou a Lukášem Válkem je v top dvacítce kanadského bodování soutěže.
Obrovsky jsme si sedli, jak herně, tak lidsky. Už když oba přicházeli, trenéři mi naznačovali, že bychom měli hrát spolu. Byl jsem za to rád. Jarda je obrovsky šikovný a kreativní centr, výborný bruslař a zkušený hráč. Lukáš to samé, je obouchaný extraligou a je velmi silný na puku, v rozích kluziště nebo v soubojích. Máme hru založenou na bruslení, hodně napadáme a rotujeme.
Přijde mi, že letos jako celý tým hrajete o dost aktivněji, a to i v situacích, kdy vedete. Dříve byste se zatáhli a bránili, že?
Mám stejnou zpětnou vazbu od rodiny a kamarádů, kteří chodí na hokej. I podle nich jsme aktivnější a dá se na to lépe dívat. Sám cítím, že nás hra víc baví. Jsem za to moc rád, je to pro nás hnací motor do další práce. A taky to určitě potěšilo fanoušky, kteří za poslední roky zažili dost porážek.
Ty musely být těžké i pro vás, stejně jako další hráči jste kovaný Zlíňák. Spousta místních odchovanců říkala, že když se nedaří, berou si to víc než přespolní, kteří ve městě tolik lidí neznají.
Loni, kdy jsme začali sezonu strašně, jsem se o hokeji nechtěl mimo zimák vůbec bavit. Podzim byl psychicky náročný. Nebyly výsledky, měnili se hráči i realizační tým. Byly i chvíle, kdy jsem si říkal, jestli mě zase nevymění. Zařekl jsem se, že hokej doma řešit nebudu. Mám dvě malé děti a věnoval jsem se raději jim. Ani s rodiči a celou rodinou jsem se o tom bavit nechtěl, abych se do toho nezamotal. Psychicky mě to hrozně užíralo.
Přestal jste i číst sociální sítě?
To už nedělám delší dobu. Když jsem byl mladý, sledoval jsem je pravidelně a ohlasy mě zajímaly, ale zpětně vím, že jsem si tím jen, lidově řečeno, zasíral hlavu. Teď vím, že je to zbytečné řešit a byl bych hloupý, kdybych se o to staral. Loni bylo cítit, že se nedaří nám ani fotbalistům, kteří sestoupili, fanoušci byli o to víc naštvaní. Ale i z toho je poznat, že Zlín je sportovní město a místním není jedno, jak se nám daří. Vyrostl jsem tady a vím, že hokej je nedílnou součástí města, lidé ho vždycky řešili a zajímali se o naše výsledky a výkony.
Trenér Pardavý si od týmu udržuje zdravý odstup. Má velký respekt a autoritu.
Zlín byl vždy založený na místních hráčích a rodácích, jednu dobu to bylo až extrémní. Vnímáte, že se to nyní mění?
V minulosti byly až extrémní sezony, kdy s výjimkou pár kluků byli všichni ostatní odchovanci. To jinde v extralize nebo první lize nevidíte. Teď už nás tolik není, ale pořád se držíme. Kluci, kteří mají zlínské kořeny, určují vnitřní směrování týmu. Loni přišel Holas, v létě Paca Urbanec, další zůstali ještě z extraligy. Celkově tady kabina drží. Letos necítím žádný rušivý element, mám z toho opravdu dobrý dojem. Jasně, přijdou nějaké porážky a pak se ukáže charakter, ale vnímám, že jako tým fungujeme.
Jak do kabiny zapadla finská enkláva Salonen, Paukku a Salmio?
Přijde mi, že s jejich příchodem během loňské sezony stoupla profesionalita. Jejich přístup na ledě i mimo něj je stoprocentní. A co je moc důležité, zapadli sem charakterově. Zlín je malé město, tady se nejde schovat. Kdyby nebyli lidsky takoví, jací jsou, měli by to daleko těžší. A i na ledě jsou poznat. Každý cizinec by měl být minimálně nadprůměrný oproti našim hráčům, což splňují. V mužstvu mají jasně danou roli. Líbí se mi i takový detail, že najednou v kabině létají fóry v angličtině. Člověka to donutí, aby cizí jazyk zase oprášil. A když pak spustí finsky, tak se nechytáme vůbec a jen se všichni smějeme.
Anglicky umíte ještě z juniorky, kdy jste byl rok v zámoří?
Něco jsem tam pochytil. (směje se) Bylo to pro mě obrovsky těžké. V osmnácti letech jsem vyletěl z rodného hnízda a musel se postarat sám o sebe. Pamatuju si, jak jsem z toho byl extrémně nervózní. Bohužel jsem doplatil na zranění, které jsem si tam přivodil, a moc jsem toho neodehrál. Ale nelituju, naučil jsem se jazyk a osamostatnil se.
Zlínský Jakub Šlahař vede puk během zápasu proti Litoměřicím.
Vaše cesta do velkého hokeje po návratu ze zámoří nebyla tak přímočará jako u vašich vrstevníků Holíka, Honejska, Zámorského a dalších. Řadu let jste strávil v první lize. Proč jste se do extraligy natrvalo prosadil až ve 26 letech?
Když jsem byl mladý, byla tady velká konkurence. Z našich ročníků narozených počátkem 90. let se do extraligy dostala spousta kluků a asi nešlo mít v A týmu sedm juniorů. I trenéři možná měli nějakou představu, koho do kádru chtějí. Takže já, ale i další kluci, jsme si to museli odedřít přes první ligu. Rok jsem byl v Olomouci, hrál jsem i za Třebíč a potom mi pomohly dva roky v Havířově. Získal jsem tam přátele, s nimiž dodnes udržuju kontakt. Havířov je stejně jako Zlín město, kde je hokej na prvním místě, jsou tam skvělí fanoušci. Pak jsem se přes Prostějov a Přerov geograficky přibližoval Zlínu, až jsem zakotvil tady. (směje se)
Pochyboval jste někdy v duchu, že se vám ještě podaří prosadit se do extraligy?
Celý život jsem dělal hokej tak, abych hrál na co nejvyšší úrovni. Extraliga pro mě byla hlavní motivace, když jsem jako malý kluk honil puk na ledu na Jižních Svazích. Snil jsem o tom, že budu hrát za Zlín. Když jsem po návratu z Kanady skončil v první lize a střídal tam kluby, už jsem trochu ztrácel víru. Měl jsem v hlavě, že pokud se neprosadím tak do 28 let, skončím s hokejem a budu se věnovat civilnímu zaměstnání.
Vážně?
Ano. První liga je v některých týmech hůře placená než běžná práce, k tomu přicházíte o volné víkendy, svátky nebo Vánoce. Už se mi taky blížila rodina, takže jsem měl různé myšlenky. Ale nakonec se mi podařilo dostat se do extraligy a navíc ve Zlíně. Splněný dětský sen. Dostal jsem smlouvu na dva roky a pak ji ještě prodloužil. A myslím, že jsem tady nezanechal úplně špatnou stopu.
To rozhodně ne. Hned v prvních dvou sezonách jste měl v základní části 30 a 32 kanadských bodů, což jsou slušná čísla.
Dařilo se mi s Tondou Honejskem a Zdeňou Okálem, spolu jsme vytvořili dobrou lajnu. Stejně jako teď s Kvérou a Válcem nám to sedlo i mimo led. Se Zdeňou jsme spolu vyrostli, chodili do školy a ven na hřiště. Je super pocit, když hrajete extraligu v útoku s klukem, kterého znáte odmala a víte, že i jemu na úspěchu Zlína strašně moc záleží. To je kouzlo odchovanců, které tady dlouhodobě funguje.
Extraliga šla nahoru kvalitou i financemi, ve Zlíně se tenhle trend ale nezachytil.
Zlínský hokej ale postupně začal uvadat. Ještě teď si pamatuju, jak byli všichni nespokojení s tím, že se hrálo „jen“ o postup do extraligového play off. Co by za to dnes celý klub dal.
Když se na to zpětně podívám, některé sezony byly zdviženým prstem a vzkazem „dejte si bacha, nebo přijde průšvih“. Jenže se to přecházelo. Extraliga přitom šla extrémně rychle nahoru kvalitou i financemi, tady ve Zlíně se tenhle trend ale nezachytil. Pak to dopadlo sestupem. Roli přitom hrála řada faktorů: přímý postup Českých Budějovic v covidové sezoně, další ročník bez sestupu a potom strašák přímého sestupu. Navíc se hrálo dva roky v podstatě bez diváků, nebo jen s omezeným počtem.
Byl to na ledě velký rozdíl?
Obrovský. Sparta nebo Třinec to nepoznají, protože mají tak kvalitní kádr, že si to uhrají čistě hokejově. Ale na nás ve Zlíně to mělo extrémní vliv. Bez fanoušků tady nejde hrát, jsme malý a rodinný klub založený na sepětí mezi hráči a fandy. Lidé nás během zápasu kolikrát hnali tak, že i když jsme nebyli lepší, urvali jsme body silou vůle a bojovností. Tehdy jsme o to přišli. A přitom v době, kdy jsme byli poslední a visela nad námi hrozba přímého sestupu, by nám fanouškovská podpora pomohla o to víc.
V sestupové sezoně 2021/22 jste ve Zlíně musel skončit už po dvanácti zápasech a pak zamířil doprvoligového Frýdku-Místku. Mrzelo vás to hodně?
Moc. Zlín mám a vždycky budu mít v srdci. Sledoval jsem pak jeho zápasy, i když už jsem hrál jinde, a sestup mi dlouho ležel v žaludku. Před sezonou jsem tenkrát prodělal dvojí zranění kotníku, naskakoval jsem jako třináctý útočník. Ale vymlouvat se nebudu, ani já jsem začátek nezachytil. Pak už se to celé řítilo dolů. Byl jsem zklamaný, že mě klub poslal pryč. Byla to náročná sezona, ani ve Frýdku mi to pak nešlo. Měl jsem takové blbé zranění, které podle mě pramenilo z mého psychického rozpoložení.
Zlínský Jakub Šlahař (ve žlutém) sleduje situaci v útočném pásmu Litoměřic.
Jaké bylo postavit se rok poté Zlínu ve čtvrtfinále prvoligového play off v dresu Poruby, které jste v roli favorita nezvládli?
Chtěl jsem se před sezonou vrátit a řešili jsme to s trenérem Vlachem a tehdejším manažerem Kamasem, ale na rovinu mi řekli, že chtějí jít jinou cestou. V Porubě jsem se dostal do nového prostředí, kde mě hokej zase bavil. A když se vrátím k play off, v něm nás porazil tým, který byl možná hokejově horší, ale byl to tým s velkým T. První zápas v sérii jsme vyhráli a asi jsme si nasadili růžové brýle, že Zlín spláchneme 3:0 na zápasy. Jenže ve druhém utkání jsme doplatili na nedisciplinovanost, série byla vyrovnaná a jelo se na dva zápasy do Zlína. Věděl jsem, že v tomhle kotli to bude strašně těžké. Zlín pod Milošem Říhou byl rozjetý. Sledoval jsem pak jeho finále se Vsetínem a v duchu si říkal, že vyhraje. Bylo vidět, že hrál více srdcem.
Po sezoně jste v Porubě zažádal o předčasný konec smlouvy a vrátil se definitivně domů.
Už předtím bylo oťukávání od pana Hamrly a Říhy, jak to se mnou vypadá, ale jakkoliv bych se rád vrátil, měl jsem v Porubě podepsáno na dva roky. Jenže zasáhla do toho rodinná situace. Syn měl odmala zdravotní problém, a když se naskytla možnost vrátit se domů, šel jsem za panem Hinnerem (generální manažer) a Häringem (majitel) a vyloženě z lidského hlediska je požádal, zda by mě neuvolnili, abych mohl být blíže synovi. Pochopili to a řekli mi, že pokud se se Zlínem domluví na výměně, tak mě pustí. Zlín za mě nabídl Peťu Mrázka. Svým způsobem mi ho bylo líto, protože se mu tady dařilo, ale když jsem mu pak psal zprávu, vzal to sportovně. Chápal, že jsem Zlíňák a řešil jsem rodinnou situaci.
Kam dnes chcete se Zlínem? A je vůbec reálné postoupit přes baráž?
Faktem je, že extraligu řídí Asociace profesionálních klubů (APK) a první ligu zase hokejový svaz. APK si soutěž dotuje sama a diktuje si logicky podmínky, jak se do ní dá postoupit. Ze sportovního hlediska je baráž nesportovní. Sám jsem poznal, že první liga se za poslední roky kvalitativně hodně posunula. Je to nesrovnatelné s dobou, kdy jsem hrál za Havířov. Hraje se úplně jiný hokej v daleko větší rychlosti a kvalitě.
Jenže?
Poslední dva roky to každý viděl. Kladno se na baráž mohlo v klidu připravit a z osmi zápasů osmkrát vyhrálo. Zlín ani Vsetín neměly šanci. Tým je dobitý po play off, které stojí extrémně sil. A proti němu jde mužstvo se čtyřiceti dny odpočinku a výhodou domácího prostředí na začátku série. Sportovně by byl spravedlivější přímý postup a sestup, nebo třeba jako ve fotbale, kde poslední jde přímo dolů a další dva týmy hrají baráž. Pro kluby z Maxa ligy by byla vidina úspěchu reálnější. Ale je mi jasné, že jde o byznys a extraligové kluby jako řídící orgán si přímý sestup nepřejí.
