Přistihl jsem se, jak z místa pro fotografy už asi deset minut nesleduji hru, dokonce ani nefotím. Nemohu odtrhnout oči od „představení“ na střídačce. V hlavní roli exceluje 43letý muž ve skvěle padnoucím tmavomodrém obleku, který běhá sem a tam, s naprostým zaujetím pro dění na ledě podává pokyny dál. Hecuje, kritizuje, radí a občas i pořádně zvýší hlas.
Přesně takový je hlavní trenér hokejistů českobudějovického Motoru Václav Prospal. Kdo ho dobře zná, tak překvapený nebude. Bývalý útočník působil v dresu přímo na ledě úplně stejně.
Byl zarputilý. Jako buldok šel za svým, chtěl jen vyhrávat, nic jiného pro něj neexistovalo.
„Už to tak v sobě mám. Nechtěl jsem prohrávat od samého dětství. Porážky nesnáším dodnes, v čemkoli. Když byl syn Vinny malý, tak jsem měl hrozný problém doma prohrát v kartách, pexesu i v Člověče, nezlob se, co jsme spolu hráli. V určitém směru je to možná na škodu, že neumím přijmout prohru, ale v hokeji je to výborná vlastnost,“ říká Prospal přesvědčivě.
„Všude se hledají typy hráčů, kteří chtějí vyhrávat. K čemu mi bude hokejista, kterému je jedno, jak dopadne zápas nebo jak bude druhý den vypadat trénink? Člověk se s takovou vlastností musí narodit, i když se to časem vyvíjí. Jako trenér mám právo si vybrat spíše ty zarputilé bejky. Na co je mi třeba šikovný hráč, který ale nejde přes limit?“ pokládá kouč řečnickou otázku.
„Věřím, že jednou mě to do NHL přivede zpátky a já ten stříbrný pohár prostě nad hlavu zvednu. Ale v jiné pozici.“ |
On sám šel přes limit ve své kariéře nesčetněkrát. Také proto v jedné restauraci v Hluboké nad Vltavou, kde Prospal se svou rodinou v Čechách bydlí, najdete v menu jídlo pod názvem Trnitá cesta Vaška Prospala. Ta začala už před více než 25 lety. Jako 18letý se téměř během jednoho týdne s rodiči dohodl, že odejde hrát hokej do Ameriky. „Nebyla vlastně ani jiná možnost,“ vzpomíná současný kouč Motoru.
„Tady v Budějovicích šance hokejově vyrůst nebyla. Tenkrát nebyly mobilní telefony, sociální sítě, Skypy a podobně, takže příjezd a pobyt v Americe byl opravdovým zážitkem. Byl to tehdy jiný svět. Do té doby jsem nebyl déle než čtrnáct dní mimo domov. Obrovská změna, musel jsem se osamostatnit a samozřejmě i naučit řeč, abych tam mohl fungovat. Pro mě byl však nejdůležitější hokej, měl jsem obrovské štěstí, že mě draftovala Philadelphia Flyers a nabídla mi, abych se popral o kemp,“ dodává s tím, že dodnes je v kontaktu s rodinou, u které jako mladý kluk v začátcích své zámořské kariéry ve městě Hershey bydlel.
Prospalova kariéra v NHL, ve které odehrál 1 108 utkání, odstartovala v sezoně 1996/1997 právě ve Philadephii. Útočník s vynikajícím přehledem ve hře a přesnou přihrávkou oblékal následovně i dres Ottawy Sanators, Floridy Panthers, Anaheimu Mighty Ducks, New Yorku Rangers, Columbusu Blue Jackets a Tampy Bay. Ta mu nejvíce přirostla k srdci a na Floridě má dosud Prospalova rodina jeden ze svých domovů.
Jeden titul mu chybí
Přitom mladý Václav podle prognóz tehdejšího trenéra a manažera budějovického týmu Karla Pražáka na vrcholový hokej vůbec neměl. Dnes už je legendární věta o tom, že Pražák sní své brusle, když to Prospal někam dotáhne.
DotazníkCo vám udělalo v poslední době největší radost? A co vás naopak naštvalo? |
„To byla jedna z věcí, kterou jsem použil jako motivaci. Bůh ví, jestli bych dál hrál hokej, kdybych zůstal tady v Čechách. Sice jsem měl v životě štěstí, ale šel jsem mu hodně naproti a něco jsem pro to udělal. Tehdy to byl názor, kterému se můžu teď už jen zasmát,“ povídá.
Prospalovu bohatou kariéru lemuje řada úspěchů. Zlato na mistrovství světa z let 2000 a 2005, bronz z olympijských her v Turíně z roku 2006, postup s Českými Budějovicemi do extraligy v roce 2005 či „pobyt“ v historických tabulkách nejlepších Čechů v NHL. Prospal je čtvrtý s 765 body. Přeci jen mu ale pořád ještě něco chybí.
„Řeknu rok 1997,“ neváhá s odpovědí. „Byl to rok, ve kterém si mě z farmy vytáhli nahoru. Philadelphii se zranil Eric Lindros a Dale Hawerchuk, oni tak potřebovali centra. Pátého března jsem měl hrát svůj první zápas v NHL, myslel jsem si, že půjdu do čtvrté lajny. A já byl napsaný na tabuli v první lajně mezi Johnem LeClairem a Mikaelem Renbergem,“ vypráví s velkým nadšením o svých začátcích v 21 letech v nejslavnější lize světa.
Ten samý rok ale také Prospal zažil paradoxně velké zklamání. Flyers vyhráli východní konferenci, dostali se až do finále Stanley Cupu. „Ten pohár jsme nedokázali vyhrát, proti Detroitu jsme prohráli 0:4. I s Tampou Bay Lightning mi to uteklo, ten rok, co pohár vyhráli, jsem byl v Anaheimu. Stanley Cup mě bude mrzet pořád,“ přiznává.
Václav Prospal (43 let)Narodil se 17. února 1975 v Českých Budějovicích, kde také začal s hokejem. V roce 1993 byl draftovaný Philadelphií, kde později poprvé nakoukl do NHL. V kanadsko-americké soutěži vystřídal sedm týmů. Zhruba 600 zápasů odehrál v týmu Tampa Bay Lightning. Celkem nastoupil v NHL k 1 108 zápasům, ve kterých nastřádal 765 bodů (255 gólů a 510 asistencí). Dalších 65 zápasů a 35 bodů přidal v bitvách o Stanley Cup. Česko reprezentoval na olympiádě v Turíně 2006 (získal bronz), je dvojnásobný mistr světa z let 2000 a 2005. Profesionální kariéru ukončil před svými 39. narozeninami. Potom se dal na trenérskou dráhu, koučoval mladíky v Tampě, stal se asistentem Josefa Jandače u národního týmu a letos v květnu převzal prvoligový českobudějovický Motor. Žije střídavě v Tampě na Floridě a v Hluboké nad Vltavou. Je ženatý, s manželkou Monikou vychovávají čtyři děti – syna a tři dcery. Jeho velkou zálibou je golf či rybaření. |
Vzápětí ale z Prospala mluví právě jeho pověstná zarputilost, která ho podle jeho slov posouvá zase o kus dál. Současný trenér týmu z domácí druhé nejvyšší soutěže bez mrknutí oka dodává, že jeho jméno v souvislosti s NHL není definitivně uzavřená kapitola.
„Mám tam ještě byznys. Věřím tomu, že jednou mě to do NHL přivede zpátky a já ten stříbrný pohár prostě nad hlavu zvednu. Ale v jiné pozici,“ usmívá se bývalý útočník, který dodnes rád vzpomíná na řadu svých hvězdných spoluhráčů. Hrál vedle Lindrose, LeClaira, Daniela Alfredsona, Roberta Švehly, Sergeje Fedorova, Pavla Bureho, Henrika Lundqvista, Vincenta Lecavaliera, Martina St. Louise a mnoha dalších.
„Těch hráčů je moc. Nesmím ale zapomenout na kluky z nároďáku, na Jardu Jágra, Martina Straku, Tomáše Vokouna nebo Roberta Reichla. Pak musím říci jméno jednoho ze svých nejrychlejších a zároveň nejlepších spoluhráčů, které jsem kdy měl. Tím je Radek Dvořák.“
Teď má Václav Prospal v hlavě jen svou novou práci. Jak nejlépe vést hokejisty svého mateřského klubu. Jak týmu co nejvíce pomoci. Někdo z fanoušků může dokonce Prospala brát jako jakéhosi spasitele, který už jednou dokázal s Budějovicemi postoupit do extraligy, a proto to dokáže v této sezoně zase.
„Spousta lidí čeká, že se Venca Prospal postaví na střídačku a my hned postoupíme. Tak to ale není. Hokej je každodenní proces. Proto tu nebudu všem slibovat postup, ale co můžu slíbit, je to, že budeme hrát nadoraz, necháme v tom srdce a dáme tomu na ledě všechno,“ říká zcela typicky a přesvědčivě ten, kterému jde snadno věřit každé slovo.
