Potomek studentů z Konga a Madagaskaru, který vyrůstal a dosud žije v Kadani, se mohl stát prvním černochem chytajícím v extralize. Třeba i v české reprezentaci. Dotáhl to chvilkově alespoň do první ligy. A teď, v šestatřiceti letech, se jako trenér a funkcionář věnuje florbalu a sportujícím dětem. Z rasistických nadávek si prý nikdy hlavu nedělal. „Současná generace je křehká. Já si taky něco vyslechl, ale prát se s každým rýpalem, skončil bych v boxerském ringu. “ Kadaňský patriot už je dvojnásobným tátou, s manželkou Martinou vychovávají pětiletou dceru Zoi a dvouletého Samuela.
Jak to, že jste se z hokejové branky před lety potichu vytratil?
Chytal jsem naposledy v sezoně 2011/12, pak už mně hokej přestal naplňovat. Omrzel mě. I proto, že jsem byl rozlítaný, vystřídal jsem v krátké době sedm klubů. Kadaň, Děčín, Sokolov, Jindřichův Hradec, Jablonec, Chomutov, Klášterec… Cestování už na mě bylo až až. Sotva jsem se usadil, už jsem se zase stěhoval jinam. A já věděl, že chci založit rodinu a usadit se. A že z Kadaně vlastně odcházet nechci, to byla jasná volba.
Kam až sahaly vaše sny?
Já si jich hodně splnil pár zápasy odchytanými za Chomutov. Trénovali mě pan Kýhos, pan Rulík a nastupoval jsem s kluky jako Honza Rutta nebo Radek Duda. Byl to pro mě strop. Od patnácti do dvaceti let jsem se na Chomutov hodně upnul, protože jsem chtěl být blízko Kadaně. Dlouhodobě se to nepodařilo a kolem pětadvacátého roku to pro mě přestávalo mít smysl.
Táta je z Konga, máma z Madagaskaru. Potkali se v Kadani na stavební průmyslovce. Upíchli si mě někdy v patnácti, v prváku. A můj táta Jirka Štěrba, už nebožtík, byl jejich třídní. Přišli za ním: Jsme v pátém měsíci těhotenství, co budeme dělat? Nabralo to obrátky a pan učitel si mě osvojil.
