Libor Dolana, archivní foto

Libor Dolana, archivní foto | foto: Archiv Dukla Jihlava a MF DNES

Jihlavský Dolana: Vyčistili jsme si zuby prstem a šli si pro titul

  • 0
V památné hokejové sezoně 1990/91 byl útočník Libor Dolana nejproduktivnějším hráčem Dukly Jihlava. A dodnes na tu dobu moc rád vzpomíná. Především pak na skvělou partu, která se tehdy v Jihlavě sešla.

Byla to hlavně jejich sezona. Útočná formace Dukly ve složení Libor Dolana, Aleš Polcar a Petr Vlk strašila brankáře napříč celou ligou. Dohromady tihle tři nasázeli před pětadvaceti lety soupeřům rovnou stovku gólů.

„Tehdy jsme byli nejstarší v mančaftu, a to nám bylo jen šestadvacet. Ostatním pak něco kolem dvaceti,“ vybavuje si Dolana. „Moc rád vzpomínám na to, jak jsme ten rok měli mladé mužstvo a co jsme s ním dokázali,“ doplňuje.

Dnes je to přesně čtvrt století od zisku posledního titulu pro jihlavskou Duklu. Pořád si ještě vybavíte všechny tehdejší finálové zápasy s Litvínovem?
Samozřejmě. Doma jsme dvakrát vyhráli a pak jeli k nim. Hned v tom prvním zápase nás doslova zmydlili. Nikdo takový hokej z jejich strany nečekal, nepočítali jsme s tím. A šup, byla z toho prohra 1:5.

„Když slyším, že bych měl chodit na hokej v Jihlavě častěji, odpovídám, že přijdu až na Spartu.“

Hned druhý den ale byla situace úplně odlišná - domácí jste rozstříleli 7:0. Co pomohlo? Vyříkali jste si ten předchozí zápas?
To jsme ani nemuseli, všichni pochopili, že to byl průšvih. Pravdou ale je, že oni už podruhé ten samý výkon nedokázali zopakovat. Naopak my jsme dali rychlé góly a celý zápas už jsme měli pod kontrolou.

Zejména vašemu útoku se mimořádně dařilo. A to nejenom ve finále, ale vlastně celou sezonu. Kdo z vás tří byl na ledě šéfem?
Nikdo, my měli demokracii. (usmívá se) Byli jsme hodně dobří kamarádi. Stačilo se podívat a okamžitě jsme věděli, co ten druhý nebo třetí udělá.

Prý jste si tehdy na cestu do Litvínova nebrali nic na přespání. To jste si byli tak jistí, že vyhrajete?
Řekli jsme si, že tam přece nepojedeme napakovaní. Takže jsme si nebrali ani kartáček, ani pyžamo. No, a když jsme tam nakonec museli zůstat, tak jsme spali v teplákách, zuby jsme si vyčistili prstem a druhý den šli hrát znovu. (směje se)

Jihlavský hokejový tým, který v roce 1991 získal pro Duklu dosud poslední mistrovský titul. Zleva, horní řada: Radek Haman, Jiří Poukar, Ivo Dostál, Richard Šmehlík, Roman Mejzlík, Petr Kuchyňa, Radek Haut, Michael Vyhlídal, Milan Kastner, Roman Čech. Prostřední řada: Roman Kaňkovský, Libor Dolana, Petr Vlk, Richard Adam, Ervín Mašek, ředitel klubu Jiří Holík, Vladimír Kolek, Aleš Polcar, Petr Kaňkovský, Patrik Augusta, Jiří Cihlář. Spodní řada: lékař MUDr. Milan Kartůsek, Oldřich Svoboda, trenér Josef Augusta, kapitán Bedřich Ščerban, hlavní trenér Jaroslav Holík, Marek Novotný, masér Pavel Křížek.

A večer jste slavili titul. Jen je možná škoda, že se ten poslední zápas nehrál v Jihlavě, co říkáte?
Jasně, ale s tím se nedalo nějak kalkulovat. My jsme chtěli vyhrát už ten třetí zápas. A naši fanoušci tam tehdy taky byli. Plný autobus.

Jak dlouho vás pak kvůli oslavám neviděli doma?
Je jasné, že jsme řádně oslavovali, ale chodili jsme i domů. Ukázat se. (směje se) Navíc se nedalo slavit nějak extra dlouho, protože pak už se zase blížil sraz s reprezentací.

Víte, co dnes dělají všichni vaši tehdejší spoluhráči?
Přesně určitě ne. I když vím, že většina zůstala dál u hokeje. Jako třeba kluci Kaňkovští. Z naší trojky trénuje pořád jen Vlčák. Aleš Polcar to kdysi zkusil u mládeže, tak jsem mu chvilku pomáhal, ale jinak mě to moc nelákalo.

Takže teď děláte co?
Pracuju v Havlíčkově Brodě v masně. Starám se o rozvoz. A k tomu mám ještě akvarijní rybičky.

A na hokej do Jihlavy se ještě někdy zajdete podívat?
Výjimečně. Většinou zaskočím jen na chvilku. A když slyším hlasy, že bych měl chodit častěji, tak odpovídám, že přijdu, až tady bude hrát Sparta. (usmívá se)

Což může být už příští rok. Dukla postoupila do baráže a zahraje si o postup do extraligy...
Jo, já její výsledky sleduju. Bylo by to fajn.

Rosol: Vlčákovi a spol. tam tehdy spadlo snad úplně všechno

V té době už sice měl doma dva tituly mistra republiky, jenže oba získal útočník Petr Rosol na vojně v Jihlavě. Proto v březnu 1991 tolik toužil po změně - chtěl se radovat také v dresu Litvínova.

„Ve třetím zápase jsme doma Duklu rozstříleli 5:1, ale hned druhý den jsme od ní schytali sedmigólovou rychtu. A bylo po nadějích,“ vrací se ve vzpomínkách o pětadvacet let zpátky. „Tenkrát tam Vlčákovi (útočník Petr Vlk – pozn. red.) a ostatním spadlo snad úplně všechno,“ dodává.

Vzhledem ke zmiňovanému předchozímu působení na Vysočině pro něj mělo právě tohle finále speciální příchuť.

„Bral jsem to jako takové větší derby,“ souhlasně pokyvuje hlavou jednapadesátiletý Rosol, který za Jihlavu nastupoval v letech 1983 až 1985. „Dukle jsem vždycky přál úspěch. Což ale neznamená, že bych jí fandil taky v tom finále,“ směje se.

Před vyprodaným hledištěm prožil to památné úterý 26. března na litvínovském stadionu hodně smutný večer. „Zápas tehdy vůbec nevyšel našemu brankáři Zdeňku Orctovi,“ vybavuje si i po letech. „Dostal dva nebo tři góly z dálky a na rozjetou Jihlavu už jsme neměli. Vyhrála zaslouženě,“ uznal.

Slabší den brankáře v kombinaci s jeho tehdejší výstrojí se rovnal téměř jisté porážce. „Já teda na starší záběry moc nekoukám, ale je pravda, že když občas nějaký zahlédnu a vidím, jak měli upnuté dresy a úzké betony, tak se musím smát,“ říká Rosol.

„Právě na gólmanech je nejvíc vidět ten progres v hokeji za poslední roky,“ tvrdí trenér, který v letošní sezoně působil na lavičce prvoligových Českých Budějovic. Těsně před play-off však na jihu Čech skončil.


Mistrovství světa v hokeji 2024

Hokejové MS 2024 se uskuteční od 10. do 26. května v Praze a Ostravě. Český tým se představí v pražské základní skupině, kde ho čekají Kanada, Finsko, Švýcarsko, Dánsko, Norsko, Rakousko a Velká Británie.