„V sérii s Trenčínem jsem myslím nezachytal špatně,“ vzpomíná s odstupem třiceti let bývalý brankář Litvínova Zdeněk Orct, kterému v té době bylo dvacet let.
A právě jeho mládí a poněkud prudší povaha mu pak byly na škodu ve finále proti jihlavské Dukle.
„Je pravda, že moje mentální vyspělost dvacetiletého kluka nebyla ideální. Nedokázal jsem výkony ze semifinále zopakovat a Litvínov to tehdy stálo titul,“ nesnaží se hledat jiné důvody.
První jeho přešlap přišel hned v úvodním finálovém duelu v Jihlavě (6:3), kdy po jednom z inkasovaných gólu odjel ke střídačce se slovy, že dál už chytat nebude.
„Měl jsem tam nějaký problém v osobní rovině s Pepou Beránkem mladším, ale celkově to souviselo s psychickým vypětím. Byli jsme mladý tým,“ vysvětluje Orct.
Jenže ani Jihlava neměla žádné velezkušené hráče.
„Každopádně kvalita jí nikdy nechyběla. Navíc měli výborného Oldu Svobodu v bráně,“ přidal pochvalu pro svého kolegu, který stál na opačné straně. „Naopak moje nevyrovnaná výkonnost hrála proti nám,“ pokračuje v kritice svého tehdejšího vystoupení.
Přitom trenéři Ivan Hlinka ani Josef Beránek starší přímo na něj jako na viníka prohraného finále neukázali.
„Za to jsem oběma trenérům dodneška vděčný. To oni měli velkou zásluhu na tom, že jsem pak chytal ještě dlouhé roky,“ nepochybuje Orct. „Dali mi šanci, když jsem přišel z Liberce jako nevychovaný fracek, podrželi mě,“ dodává s vděčností gólman, který chytal nejvyšší soutěž nejen za Litvínov, ale i za Kladno.
Tak blízko titulu jako v roce 1991 už ale nikdy nebyl. A jak trávil večer po posledním prohraném finálovém duelu? „Detaily si nepamatuju, ale ať už skončí taková série jakkoliv, vždycky se to jde zapít,“ usmívá se Orct.
