„Hokeje už jsem byl nasycený,“ svěřil se motorkář Sklenička, který by ve 38 letech ještě nižší soutěže mohl bez problémů hrát.
Proč jste zmizel ze scény?
Nestalo se nic závratného, prostě jsem po sezoně 2017/18 skončil s kariérou. Byl jsem hokeje přežraný a hlavou malinko nastavený do normálního života. Už jsem si neměl co dokazovat, titul jsem měl. Nohy mi odcházely, rychlá vlákna. Honit sedmdesátikilové mladé kluky taky nebyla sranda, už jsem se v hokeji nechtěl ztrapňovat.
Ale na 1. ligu byste stačil, ne?
Se zdravím jsem na tom byl sice dobře, ale popravdě lidi řeší hlavně finanční stránku a 1. liga by pro mě bylo třeba dvacet třicet tisíc korun měsíčně. A to už můžu jít rovnou do práce, neodkládat to. Kdybych potřeboval hokej k dalšímu životu, pokračoval bych a našel bych si v 1. lize nějaké angažmá. Ale zase bych musel dojíždět, já chtěl být s rodinou, vrtnout se od hokeje.
Cizina vás nelákala?
Do Německa bych ještě šel, ale já už vážně byl v hlavě hokeje nasycený, toho stresu, zodpovědnosti, okolních věcí. Už jsem se dopravil do normálního života.
38 zápasů odehrál Sklenička za Litvínov v mistrovské sezoně, získal 8 bodů (1+7). |
A jak vypadá?
Pracoval jsem u pivovaru Bernard, montoval jsem celé výčepy, zajišťoval servis. Teď dělám v Německu, ale nebudu říkat co. Málokdo se v Čechách zajistí hokejem do budoucna i z extraligy. A já nikdy neměl takový plat, abych se zabezpečil. Počítal jsem, že si seženu práci a budu díky ní živit rodinu.
Když celý život děláte hokej a najednou už ne, je to otřes?
Je to těžké. Musím se přiznat, že přerod nebyl úplně lehký. Člověk ztratí tah na branku. Malinko vzpomíná na časy s klukama. Je to velký skok, když jsme my hokejisti od čtyř let na ledě a v partě a najednou jste od všeho pryč. Ale to je život.
V čem je pro vás jiný?
U mě to má klasický vývoj. Člověk si samovolně najde další záliby, hlavně má povinnosti. Větší povinnosti. Musí víc řešit peníze, než když hrál hokej. Jsem víc s rodinou, starosti, práce, starosti, práce, nějaký odpočinek. Jako normální lidi.
Máte klidnější spaní, když vás neovlivňuje tlak na výkon?
Hokej je zodpovědnost. Znám pár hráčů, kteří jsou flegmouši a prdí na rejpaly. Ale většina si to bere, když se jim a týmu nedaří. Jde zpátky na led a musí dokazovat, snažit se co nejvíc. Není to úplně sranda. Nedá se to srovnávat s nějakou normální prací. Je to jiné. Tohle mi nechybí, ten tlak od fanoušků. Občas se i podívám na internetové diskuse a zasměju se, jak tam lidi nakládají. To je sranda! A už je lepší, když v tom nefiguruju. I když oni si taky občas vzpomenou a napíšou: To je snad ještě horší, než když tady hrál Sklenička! To mě baví, tomu se fakt zasměju.
Nechtěl jste se jako bývalý hokejový tvrďák vrhnout na MMA?
Asi by mě bojový sport bavil, kdybych měl čas a energii. A taky jsem starý. MMA sleduju, je to hezké, ale ne pro čtyřicátníka. Po hokeji jsem dělal vyhazovače Attiku, to je litvínovský rokáč. Ale co jsem přišel do nové práce, musel jsem to zrušit.
Vyhazoval jste z rokáče i nějaké bývalé spoluhráče?
Na rovinu: nejvíc problémů dělaly ožralý ženský. Chlapi, ti měli trošku respekt, úctu. Samozřejmě když měli blbou opici, vyváděli taky. Když dělali chlapi problémy, tak většinou mladí hokejisti. Byli neurvalí.
Ještě jezdíte na motorce?
Na konci sezony jsem se vysekal, sklouzl jsem se 60 metrů po silnici, ale jezdím. Mám zodpovědnost ke svému motorkářskému klubu v Litvínově, ale hlavně to miluju. Jsem tam osm let. Nejsme jen harleyáři, to je taky o penězích, každý nemá na tenhle stroj 700 tisíc korun. Já mám Suzuki Intruder osmnáctistovku, je to chopper.
Máte míň volna než při hokeji?
Naopak, víc. Je to dané prací, mám na celý rok předepsané šichty, můžu si plánovat dovolenou. V hokeji se hraje svátek nesvátek, zápas máte 26. prosince, přes to nejede vlak, den předtím musí být trénink. Je to blázinec, i když ne úplně, člověk je na stadionu od osmi do dvanácti nebo do jedné hodiny, pak si může jít zdřímnout a má klid. Na druhou stranu mně dlouhé pauzy vadily.
Proč?
Třeba Honza Alinč nebo Martin Ručinský byli zranění, po měsíci nastoupili a ani nebylo vidět, že měli výpadek. Já byl úplný opak. Měli jsme jeden den volno a já druhý den na tréninku začínal odznova. Jak od žáčků. Já tenhle dar neměl. Musel jsem se těžko zapracovávat.
V neděli jste hrál exhibici v Ústí. Po jaké době jste stál na bruslích?
Po dvou letech. Poprvé od doby, co jsem v Litvínově odevzdal věci. Uvědomil jsem si, že mi vůbec nechybí bolest bruslí na kotnících, to je tragédie, otřes. Já s tím měl vždycky problémy. Mám místo kotníků pingpongáče, na brusle jsem si na začátku sezony zvykal i měsíc a půl. Až jsem z toho dostal otravu krve. Navíc teď po třech střídáních se mi tak rozklepaly nohy, že jsem zjistil, jak je mám slaboučké.
Ale po kariéře jste neztloustl.
Mám to po rodičích; ani když nic nedělám a žeru osmkrát denně, nepřiberu. Plánoval jsem, že budu chodit hodně cvičit, ale po práci na to moc energii nemám. Budu se muset nějak donutit.
Jak vzpomínáte na historický titul Litvínova v sezoně 2014/15?
Celý rok byl krásný, úžasný, všechno si sedlo a budu to vyprávět vnoučatům. Byl div, že jsem se po těžké operaci ramene dostal zpátky do sestavy. Nejvíc, co jsem zažil. Přitom pamatuju postup do extraligy, nádhera, hodně baráží s Ústím, taky super, akorát jsme to nikdy nedotáhli. Ale mistr s Litvínovem, ještě v Třinci, ta cesta zpátky, dlouhá, hodně dlouhá... Bomba!
A teď se Verva klepe, aby se udržela. Co byste hráčům poradil?
Co já jim můžu radit? Oprostit se od tlaku, od lidí, od nespokojenosti a makat. Co jinak? Já nejsem žádný trenér, nikdy jsem nebyl náčelník, ale obyčejný indián, jak se říká. Kluci vědí, co mají dělat.
Kde máte zlatou medaili?
V obýváku ve vitríně, své místo tam má i syn. Je mu jedenáct, je v šesté třídě, má tam medaile, diplomy pro nejlepšího gólmana turnaje. Daří se mu, mám z něj radost.
