„Byli neskuteční. Hráli spolu hokej odmalička a skvěle se doplňovali, protože každý byl úplně jiný,“ říká Američan Yan Stastny, Peterův syn a v současnosti útočník Vítkovic.
I on si vždy moc přál zažít rodinnou souhru na ledě. Bratr Paul podědil talent po otci – šikovné ruce, cit pro kombinaci, vlastnosti elitního centra. Čtyřiatřicetiletý Yan nikdy nebyl technik. Spíš bojovník po strýci Mariánovi. I proto Paul už jedenáctou sezonu válí v NHL a Yan v ní neodehrál ani stovku utkání.
„Palko je po taťkovi. V NHL má pevnou pozici. Já vždycky hrál poctivě dozadu a bojoval,“ přiznává Yan lámanou slovenštinou prokládanou anglickými větami.
V posledních letech hrajete každý rok v jiné zemi. Je to těžké?
Ani ne. Hlavně že jsem s rodinou. Přes léto také cestujeme mezi Coloradem a Missouri. Hokejová sezona ale není zase tak dlouhá, zvykli jsme si všude. Navíc teď máme dvě malé děti a ty manželku hodně zabaví. Dcerám je necelý rok, takže je doma hodně srandy i práce.
Máte kořeny na Slovensku, ale reprezentoval jste Ameriku. Jak se cítíte?
Jako Američan se slovenskou krví. Mám dvě sestry a jednoho bráchu. Všichni jsme se narodili v Quebeku, ale vyrostli jsme v Americe. Je to náš domov. Taťko je velmi hrdý na svůj původ a i my to tak máme.
Učíte děti slovensky?
Samozřejmě. Já se taky všechno naučil v dětství. Jinak bych slovensky vůbec neuměl. Snažím se na holky neustále mluvit, aby aspoň rozuměly slovenštině jako já. Když něco dokážou říct, tím lépe.
Váš otec do Kanady emigroval. Vyprávěl vám o tom často?
Občas ano. Hlavně dřív. Vyprávěl nám, jak tehdy bylo těžké dostat se do Kanady a jaké byly začátky v nové zemi. Co všechno musel podstoupit. On i jeho bratři se pak na Slovensku stali takovými nepřáteli země. Byli vymazáni ze sportovních tabulek. Jejich jména byla vyškrtnuta. Jako by je nikdo předtím neznal, jako by ani nehráli. Tohle je velká historie naší rodiny. Samozřejmě nás to zajímá a jsme na to hrdí.
Dokážete si představit sám sebe v jeho situaci?
To snad ani nejde. Člověk tohle všechno zná pouze z vyprávění. Těžko si to dokážete představit. Nevyrůstal jsem v komunistickém systému. Když o tom slyším vyprávět nebo si něco přečtu, tak tomu jen těžko rozumím, jak to mohlo vůbec fungovat. Jak v tom lidé dokázali denně žít. Nedokážu ale odpovědět, jak bych se v takové životní situaci zachoval.
Měl někdy váš otec nebo jeho bratři problém o emigraci mluvit?
S Antonem jsem se o tom nikdy nebavil. On žije ve Švýcarsku. Marián zas zůstal v Quebeku. I v dětství jsme se s nimi setkávali jednou ročně. Teď ještě daleko méně. Navíc jako dítě se o takových věcech téměř nebavíte. Taťko ale nikdy neměl problém o tom mluvit. Možná se na to zkusím někdy zeptat i jeho bratrů.
Váš otec s bratry vytvořil v osmdesátých letech jednu z nejlepších útočných řad té doby.
Živě si pamatuji jen nějaké tátovy zápasy za New Jersey a St. Louis. Jejich spolupráci v Quebeku jsem viděl pouze na videu. Byli neskuteční. Hráli spolu hokej odmalička. Pořád spolu, každý den. Vždycky věděli, kde kdo bude, jak uvažuje, co zrovna v ten moment chce udělat. To je obrovská výhoda proti ostatním. Podívejte se na dvojčata Sedinova. Jejich spolupráce v útočném pásmu v jednu dobu byla nejlepší z celé NHL. Dokázala nepředvídatelné věci.
Nemrzí vás, že jste si s bratrem nikdy nezahrál?
Mrzí mě to hodně. Asi nikdy nezjistíme, jak by nám to spolu šlo. Hráli jsme spolu jen jako děti. Mezi dospělými jsme to štěstí nikdy neměli. Na šampionátu 2011 na Slovensku k tomu bylo blízko. Jenže Palko se zranil před turnajem. Měl zlomenou nohu. Nevím, jestli se nám to v budoucnu ještě podaří. Palko má v NHL pevnou pozici a já už se tam nejspíš nikdy nedostanu.
V létě jste to ale zkoušel.
Na kempu v St. Louis. Říkal jsem si, co kdyby. Chtěl jsem si s bratrem zahrát alespoň jednou v přípravě. Ve 34 letech jsem tam byl nejstarší hráč. Byl jsem rád, že mi aspoň dali šanci, ale bohužel to nevyšlo. Musel jsem se ohlídnout jinde. Do AHL už jsem nechtěl.
Za USA jste nastoupil na třech světových šampionátech. Zahrál jste si i na Slovensku. Jaké to bylo?
To byla sranda. Na zádech jsem měl Šťastného jméno, ale hrál za Ameriku. Každý se mě mohl zeptat slovensky. Hodně jsem si to užil. Rozhovory, kamery, na pár dní jsem byl celebrita. Na tohle nikdy nezapomenu. Jen škoda, že jsem si nezahrál proti domácím, jim se turnaj moc nepovedl. Fanoušci mě ale přijali skvěle.
Je těžké hrát s jmenovkou Stastny na zádech?
Možná někde v mládežnických letech to nebylo snadné. Teď už si neberu, že bych musel hrát jako Peter nebo Anton. Já jsem úplně jiný hráč, jen se stejným jménem. Jsem hrdý na svoje jméno a na svoje kořeny. Nikdy ale nebudu hráč jako otec nebo bratr. Jsou to daleko techničtější typy, mají šikovnější ruce. Palko je po taťkovi. Víc mu to na ledě přemýšlí. Já jsem hlavně bojovník po Mariánovi. Od mládežnických let jsem věděl, že jsem jiný hráč než taťko. Nepodléhal jsem tlaku, že musím být stejný jako on. To snad ani nešlo. Vždyť taťko byl superstar své doby. V osmdesátých letech měl po Gretzkém nejvíc bodů.
Sleduje váš otec a jeho bratři dál světový hokej?
Samozřejmě sledují. Je to rodinná historie. Každý chlap v naší rodině má s hokejem něco společného. Taťko se teď na mě občas jezdí dívat do Vítkovic. Ráno se pak dívá, jak v noci hrál Palko. My jsme hokejová rodina. I když jednou skončíte, je jasné, že u tohohle sportu zůstanete.
Vy i bratr máte dcery. Chtěl byste syna, aby hokejová tradice vaší rodiny mohla pokračovat?
To těžko ovlivním. (směje se) Bylo by to hezké. Uvidíme, třeba bratr bude chtít ještě druhé dítě. Dcery se asi k hokeji nepoženou, já bych ale nenutil ani syna. Ač je hokej v naší rodině na prvním místě, tohle mi je jedno.
