Vladimír Růžička, šedesátník. Jak to hokejové legendě zní? „Zatím to se mnou nic nedělá, šedesátku nevnímám,“ směje se.
Vážně jste v klidu?
Víte, co se říká: věk je jen číslo. A to platí i na mě. Záleží, jak se člověk cítí, u mě je všechno v pohodě. Zatím dobrý. Ale víte, jak to je. Jeden den jste v pohodě, druhý den je všechno jinak. Život je nevyzpytatelný.
Narážíte na nečekané úmrtí kamaráda Petra Klímy?
Ano, co se stalo Péťovi, je strašné. Taky byl pořád v pohodě a najednou už není. Člověk si pak uvědomí hodnoty, které jsou důležité.
KVÍZ: NHL, Nagano, Slavia, úplatky. Co víte o šedesátníkovi Růžičkovi? |
Pociťujete věk na těle?
Po operaci žaludku, na kterou jsem musel před dvěma lety, je všechno relativně v pořádku. Cítím se velmi dobře.
Sportujete ještě?
Tenis už nehraju, bolí mě ramena, mám nějakou artrózu. Ani na golf už nechodím. Takže spíš dlouhé procházky, ale rychlejší, protože já moc neumím chodit v klidu.
Jaké budou oslavy?
V rodinném kruhu, doma na baráku, na zahradě. Přijdou nejbližší přátelé. Nejsem oslavový typ, nemám moc rád velké párty. Všechno připravuje manželka, jídlo, pití.
Bude na oslavě někdo z hokeje?
Asi ani ne. Nežiju historií, co bylo před deset patnácti lety, ale tím, co je teď. Oslava bude jen s rodinou. Kdybych pozval jednoho z hokeje, musím pozvat druhého, pátého, desátého.
Takže to moc neprožíváte?
Vůbec. Nevidím rozdíl, jestli mi je padesát devět, šedesát, nebo šedesát jedna. Prostě si ťuknu asi šampáněm a bude hotovo. Pivo nepiju, nejsem pivař, nemám ho rád. Ne že si ho někdy nedám, ale pivo prostě nemusím. Mám radši limonádu.
Co vůbec po sezoně děláte?
Teď nic, odpočívám. S agentem Vláďou Vůjtkem řešíme, co bude dál.
Jaké úkoly jste agentovi zadal?
Nějaké nabídky jsou, ale zatím nic, co by mě lákalo. Česko? Cizina? Netuším. Kdyby to bylo dál, musel bych zohlednit rodinu. Anebo taky nic nebude a budu odpočívat dál. I když něco dělat chci, takhle mě to nebaví.
Jak trávíte čas?
Koukám na různé sporty, věnuju se rodině, někdy jezdíme na výlety.
OBRAZEM: Pro jedny bůh, pro druhé satan. Životní příběh Vladimíra Růžičky |
Umíte si představit, že byste dělal něco mimo hokej?
Moc ne. Baví mě hokej. Snad každé dítě chtělo být nejdřív popelářem, ale pamatuju si, že mě to nelákalo. Dřív než hokejistou jsem ovšem chtěl být fotbalistou.
Když jste v minulé sezoně skončil v Litvínově, v mateřském klubu jste trénoval mládež. I tahle cesta je pro vás schůdná?
Klidně budu zase trénovat mládež. Myslím si, že je potřeba s ní hodně pracovat. Je jiná doba, kluci jsou trošku volnější, mají přístup ke všemu, internetu a různým hrám. Hokejový svět je hodně vpředu, ale podle mě je u nás pořád plno dobrých hráčů. Oni na to mají, ale moc si to vzhledem ke svému věku neuvědomují.
Býváte nervózní, když nemáte práci?
To je dobrá otázka pro manželku. (smích) Až to bude déle, bude to horší. Teď to se mnou jde vydržet.
Do kolika let byste chtěl být na ledě?
Dokud bude sloužit zdraví. Když budu mít něco s nohama, těžko můžu bruslit. Zatím to musím zaklepat, že se na ledě udržím.
A troufl byste si znovu na reprezentaci?
Proč by ne? Myslím, že reprezentace není o věku. Nároďák je nejvíc, co kdy můžete trénovat.
