Vedu, Reichel teď musí dát... Jak reportér soutěžil s olympijským vítězem

Už pomalu zvedám ruce ke stropu litvínovského zimního stadionu. Pomalu a lehce v šoku. Ani mě nenapadlo, že taková situace může nastat... Z hecu soutěžíme v nájezdech s Robertem Reichlem, autorem nejslavnějšího penaltového gólu v českých hokejových dějinách.

Fotogalerie1

POZOR, JEDE REICHEL! Než trefou v rozstřelu posunul Česko do finále v Naganu, proměňoval Reichel penalty v lize, v NHL i reprezentaci. Po slavném gólu Kanaďanu Royovi jeho úspěšnost klesala. | foto: Michal Šula, MF DNES

V osmé sérii nad ním senzačně vedu a Reichlův dloubák mizí ve výstroji brankáře Brzobohatého. Vteřinu ani nevím, jestli se mám z triumfu nad legendou radovat. Ale v další vteřině už vím, že se radovat nemám.

Jsi pašák, Alby

Když jsem si pro první díl seriálu S hvězdami na ledě vybíral penaltového profesora, hned mě napadl Reichel. V Litvínově už na nájezdy chodí málokdy, v lize jsou na tuhle disciplínu jiní machři. Jenže nikdo z nich nedal v rozstřelu důležitější gól. Právě Reichel rozhodl semifinále olympiády v Naganu proti Kanadě.

Hokejový seriál

Redaktor MF DNES, hokejový amatér, zblízka pozoruje umění extraligových hvězd.

"Jsi pašák, Alby!" křičel komentátor Robert Záruba, když Reichel precizní střelou o tyč překonal legendárního Patricka Roya.

"Rozjel jsem se naplno, led za moc nestál, leželo na něm dost sněhu," vzpomíná osmatřicetiletý centr. "Proto jsem věděl, že neudělám kličku. Že vystřelím. Roy mi nikde nenechal ani místečko. Ale on rád brzo padal do rozkleku a já tušil, že při tom zákroku se jedno otevře. Pod vyrážečkou.Trefil jsem ho přesně."

Reichlův švih výrazně přiblížil Česko k olympijskému zlatu. O 12 let později spolu stojíme na Zimním stadionu Ivana Hlinky. Led je po tréninku litvínovského áčka rozježděný na kaši. Jako v Naganu.

Video

Prohlédněte si nejslavnější české nájezdy

"Aspoň se mám nač vymluvit," připravuju si alibi. Z Reichla se valí pot, když rozebírá teorii před kamerou iDNES.tv, mně je vmikině chvíli zima. Ale jen chvíli. Dohodli jsme si mač "olympijský vítěz versus pisálek". Na pět nájezdů. Není to pro mě příliš nadějná pozice. No nic...

Ale chytej mu to!

Do branky nastupuje Miroslav Brzobohatý, dvacetiletá litvínovská trojka. Jedu první a plánuju překvapení. Fintu, při níž naznačím kličku do bekhendu, pak si puk stáhnu mezi nohama za sebe a zpoza levé nohy střílím. Občas mi vyjde a trefím se gólmanovi nad vyrážečku.

Brzobohatý ji asi nečekal, protože puk zaplouvá k tyčce, i když se mi ho nepovedlo pořádně zvednout. 1:0 pro pisálka. "Ale chytej mu to!" haleká Reichel. Nehodlá jen tak prohrát.

Podívejte se, jak dává góly z nájezdů bývalý reprezentační kapitán Robert Reichel. Poslechněte si jeho rady a instruktáž:

Během chvilky jsem se zahřál. Střídáme se ve svižném tempu. Jeden zakončí, vezme puk, přihraje ho na modrou, odkud startuje ten druhý.

Brzo mi proti Brzobohatému dochází inspirace. Brankář trochu vyjede, aby mi vykryl střelecký úhel, a pak se mnou couvá, abych mu nemohl udělat kličku. Branka přes něj skoro není vidět. Párkrát si před ním vůbec nevím rady. Minimálně jednou mi vystrčenou holí puk vypíchl.

"Na tvým místě bych radši střílel," radí při krátké pauze Reichel. "Na blafák seš pomalej, protože přestáváš bruslit, takže gólman stihne jít s tebou." A za chvíli: "Musíš vystřelit rychlejc, já ti to ukážu."

Šampion pod tlakem

Sám v trysku pálí golfákem i švihem. Cukne rameny, naznačí tak střelu a bleskově vystřihne blafák. Pozoruhodně experimentuje s lobem, jaký loni v březnu předvedl Švéd Omark a stal se hvězdou stránky youtube.com.

Navzdory očividnému rozdílu mezi námi je skóre po pěti sériích vyrovnané 2:2. No fakt, nelžu. Ač oklamaný, nebo téměř překonaný, Brzobohatý bojuje i za mě. Svému kapitánovi nepouští nic zadarmo. A já mu jednou zázračně protlačím puk škvírkou mezi lapačkou a betonem.

DO FORHENDU. Naznač střelu, gólman klekne, pak zkus blafák.

Dál se střídáme, ale o výsledku bitvy teď může rozhodnout každá trefa. Já nedám, Robert jo a je konec. Opačnou variantu si nepřipouštím. A pak... Musela to být asi osmá série.

Nevím přesně, protože penalty letěly hned po sobě. Sotva se na ně stačím zkoncentrovat, a navíc mi pomalu docházejí síly. Na půlce hřiště se s Reichlem točíme jako na kolotoči.

Učiním zoufalý pokus o blafák do bekhendu. Mistři téhle disciplíny (třeba Martin Procházka, Vrbata či Kotalík) by možná při pohledu na něj pukli smíchy. Jenže puk někudy propadá do branky. 3:2! "Musíš dát, Alby!" hecuju trojnásobného mistra světa a olympijského šampiona mezi mocnými nádechy a výdechy.

"No jo, jsem pod tlakem!" přikyvuje s úsměvem Reichel. Našlápne, ale tentokrát volí pomalejší tempo. Vypadá to, že vystřelí do svého oblíbeného místa pod vyrážečku. Jako proti Royovi v Naganu. Pak si najednou stáhne puk do bekhendu a jen lehce ho dloubne Brzobohatému mezi betony. Zdá se, že tudy nemohl propadnout.

Dívám se od modré čáry. Už už zvedám ruce nad hlavu. V poslední době jsme se s Robertem vídali docela často kvůli jeho autobiografii, jež má vyjít na jaře. Známe se dlouho, jinak jsem docela dost soutěživý typ, ale naši penaltovou partii jsem nebral prestižně. Přesto mi v tu chvíli blesklo hlavou: porazit Reichla, to přece není úplně marná věc!

STŘÍLEJ. Reichel vytýká reportérovi: "Na kličku jedeš pomalu!"

Musíš dát, když jde o všechno

Jenže není radno radovat se předčasně. Puk se o gólmanovy betony jen zbrzdil, propadl směrem k brance a doklouzal snad tři centimetry za čáru. Vyrovnáno. 3:3. "To víš, musíš proměnit, když jde o všechno. To je pravý umění!" vtipkoval Reichel nad domácí sekanou, kterou nám poté k obědu servírovala jeho žena Karin.

Penaltový maraton sice ještě chvíli pokračuje, ale já už odevzdaně a vysíleně křičím: "Už to dej!" Asi ve třináctém kole Reichel poslechne a odsuzuje nadšeného amatéra k čestné prohře 3:4. Pak ještě mým kolegům s kamerou do mikrofonu s gustem vykládá, že každý novinář by si měl podobnou věc zkusit, aby jen nekritizoval z tribuny.

"A to ještě Karel nepoznal, jak těžký je jít na penaltu před deseti nebo dvaceti tisíci diváků!" Hm. Asi ho někdy nechám napsat půlstránkovou reportáž hodinu před uzávěrkou.

Proč vznikl seriál

Karel Knap, hokejový reportér MF DNES

Jágr zblízka? Ani oči nestíhaly

Stejně jako každý divák pozoruju umění hokejistů u televize, z tribuny, případně zpoza mantinelu při tréninku. Pár metrů přede mnou tak stárnoucí střízlík Gretzky v Buffalu spíš jen klábosil s koučem Rangers, než by se nějak zvlášť dřel.

Pozoroval jsem, jak se obr Lemieux, už poněkud neohebný, leč pořád nesmírně elegantní, s ležérně rozepnutou přilbou rozcvičuje před finále Světového poháru na ledě Air Canada Centre v Torontu.

Co špičkoví hokejisté opravdu umějí, jsem ale poznal před lety, když mě kladenská parta legionářů nechala motat se mezi nimi při letním tréninkovém zápase. Musel jsem mezi nimi vypadat komicky. Patera, bratři Kaberlové, tehdy i Bednář a Štefan... A hlavně Jágr.

Přišel do kabiny už oblečený ve výstroji, jen shodil pantofle, obul si brusle, čapnul hokejku. A pak se proti mě rozjel s pukem. Dlouhými pažemi s ním zamíchal tak rychle, že jsem ho nestíhal sledovat ani očima, natož abych nějak zareagoval, když svištěl okolo mě.

Ta rychlost byla omračující. Na rybníku Bašňák i v lize neregistrovaných v Nové Pace jsem patřil mezi lepší bruslaře. Jenže vedle Tomáše Kaberleho jsem si připadal jako totální mátoha. Síla, skluz, zrychlení, šikovnost, přehled. Ve všem byli profesionálové o deset tříd lepší.

To samozřejmě není žádný div, ale definitivně jsem si ten rozdíl uvědomil teprve v přímém kontaktu s nimi. Proto jsem v uplynulých měsících i s fotografem znovu šel na led s českými hokejovými hvězdami, abych se v reportážích pokusil popsat to, co ovládají jako málokdo.

Snad se mi to povede.