Dítě slavného otce by měla být nálepka, kterou by měl mít útočník Jakub Šindel. Jenže jak sám říká, jde spíše o „protěžovaného“ syna trenéra. „Myslel jsem si, že s kluky ze Sparty problém nemám, ale dost jsem se spletl. Jak moc, to jsem zjistil, až po odchodu do Plzně,“ svěřuje se rozčarovaně útočník.
Jakub Šindel si však sám dělá dobré jméno. Drží rekord coby nejmladší hráč extraligy, který zaznamenal hattrick. Bylo to v roce 2003, tehdy mu bylo teprve šestnáct let. Dále se také pravidelně představuje v mládežnických reprezentacích. S osmnáctkami v roce 2004 coby kapitán vybojoval bronz na mistrovství světa.
Jaký to byl pocit postavit se na tak důvěrně známý led v dresu soupeře?
Nebyl zrovna hezký, když jsem vstupoval na kluziště. Dokonce jsem si v průběhu zápasu spletl trestnou lavici. Myslel jsem si, že je vyloučený úplně někdo jiný než já. Byl jsem zkrátka zvyklý, že by se otevřela dvířka na druhé straně... (smích)
Vnímal jste, že na domácí střídačce nestojí váš otec, ale František Výborný?
Určitě. Moc jsem se na utkání proti Spartě těšil. Měl jsem velkou motivaci, že budu hrát proti tátovu týmu a že je potrápím. (smích) Jenže to se nakonec nestalo a já měl po radosti a těšení.
Jak tatínek nesl své odvolání? Bavili jste se o tom?
Táta nesl odvolání dost špatně. Upřímně: já si nemyslím, že to byla vhodná chvíle pro jeho odchod. Sparta se už začínala zvedat a proti nám nehráli ani tak, jak hráli předtím. Když už překonali krizi, tak jsem si myslel, že ho vedení podrží. Ale bohužel takový je dnešní hokej.
Když jste na začátku této sezony hrál na Spartě, jak jste se vyrovnával s „rodinným“ tréninkem?
Je to zvláštní pocit. Řekl bych, že je hodně svazující. Můžu věřit, že je to v některých ohledech dobré, ale na druhou stranu se vždycky pohybujete na tenkém ledě. Nechci říci něco, čím bych někoho naštval. Nechci řešit, ani proč jsem odešel. Pravdou je, že to tehdy byla složitá situace pro nás oba. Dokonce se objevily hlasy, že já můžu za to, že je Sparta v krizi. Prý hraji hodně jen kvůli tomu, že jsem synem trenéra. (Jakub posmutněl) Proto jsem velmi rád, že jsem odešel do Plzně. Tam jsem dokázal, že můžu hrát i jinde a bez protekce, jak někteří říkali.
Češi jsou závistiví. Strašný zlozvyk
Jak situaci nesli vaši spoluhráči? Mysleli si i oni, že jste měl protekci?
Myslel jsem si, že ne. Nakonec se ukázalo, že si to někteří opravdu mysleli, což mě dost mrzelo a bylo to pro mě hořké poznání a zklamání. Nikdy jsem neměl se spoluhráči problémy. Jenže tohle bylo zkrátka něco, přes co se někteří nedokázali přenést. Pak jsem se doslechl leccos. (obezřetně se rozhlédne po hráčích Sparty a ztlumí hlas) Byl jsem tu třetí rok, což je celkem dlouho, a měl jsem tu své místo. Asi je to českou mentalitou, lidé jsou závistiví a nepřející. Strašný zlozvyk...
Měli k tomu důvod? Byl na vás otec mírnější než na ostatní?
Určitě mi nic neodpustil. Dával mi daleko víc zabrat, jelikož jsem neměl letní přípravu, trénoval jsem sám a doháněl jsem manko. Že by mi táta něco odpustil, je hezká představa… Jen trochu nereálná. (úsměv)
Jaromír Šindel byl slavný gólman, cítíte na sobě proto víc pohledů?
Myslím, že tátova hráčská kariéra není tím důvodem. Spíš byl „vždycky“ trenér a já hráč. Snažím se jít svou cestou a kráčet ke svým cílům. Fakt ale je, že kdybych dosáhl toho, čeho táta, byl bych spokojený. Zavázaný se ale proto necítím.
Zkoušel jste někdy nájezdy na tátu? Komu se více dařilo?
Jasně, že jsme to dříve zkoušeli. Ze začátku se dařilo víc jemu. Jenže čím jsme byli starší, vyrovnávalo se to. Pak už jsem byl úspěšnější. Mám i oblíbený blafák. Jsem přece hračička. (smích)
Pravidelně se objevujete v mládežnických výběrech. Na kterou akci z těch všech vzpomínáte nejraději?
Nedovedu si vybrat. Rád vzpomínám na mistrovství dvacítek i osmnáctek. Vždycky to bylo super. Teď mám před sebou dvacítky, tedy doufám. Tak teď se momentálně hrozně moc těším tam a doufám v pozvánku.
