„Byl na nás i tlak, třeba jsme vyhráli čtyři zápasy, pak jeden prohráli a lidi se divili, co se děje,“ vzpomíná dnes 40letý Kočí s úsměvem. „Muselo se vyhrávat pořád.“
Pro partu kolem legendárního brankáře Dominika Haška tohle ovšem nebyla kdovíjaká svízel.
„Měli jsme sílu ve všech čtyřech lajnách,“ upozorňuje Kočí. „Byli tam Kouky, Količ, Starda (Petr Koukal, Jan Kolář a Jan Starý), Péťa Sýkora, Libor Pivko, Rasťa Špirko... I mladí kluci jako Robert Kousal, Lukáš Radil nebo Honza Buchtele hráli podstatnou roli. Byli konkurenceschopní, ostatním týmům dělali problémy. Tím jsme byli nebezpeční,“ konstatuje.
Sám do mužstva přišel teprve před začátkem ročníku; nastupoval ve čtvrté řadě a v přípravě ho trenéři zkoušeli i v útoku. Že hned získá zlatou medaili, by ho proto nenapadlo nejspíš ani ve snu.
„S titulem počítal možná tak Dominik,“ myslí si Kočí. „Já jsem do velkého hokeje předtím nakoukl v Liberci, ale tam jsem byl jen záplata. V Boleslavi jsme pak měli úplně jiné starosti. Tohle byl můj první větší kontakt s play off a dopadlo to skvěle,“ cení si.
V průběhu podzimu Kočí po odchodech Petra Čáslavy do Švédska a Martina Richtera do Brna povýšil k Aleši Píšovi, který se ten rok pyšnil famózní formou. „Pak jsem s ním v Pardubicích hrál vlastně celou dobu,“ říká Kočí.
V play off tehdejší Eaton proletěl k poháru rekordní šňůrou dvanácti vítězství v řadě. „Jeli jsme jako stroj,“ podotýká Kočí. „Před zápasem jsme si vůbec nepřipouštěli, že by to snad nemuselo dopadnout.“
Na vrchol Pardubice dovedli trenéři Václav Sýkora a Jan Votruba; Sýkoru Kočí znal už z Litvínova.
„Na mém přestupu do Pardubic měl velký podíl. Je to strašně dobrý chlap, vůbec není arogantní a na nic si nehraje. Je to přímý člověk,“ vyzdvihuje Kočí.
Když o dva roky později zvedal s týmem (v Brně) mistrovský pohár znovu nad hlavu, na střídačce už stálo duo Pavel Hynek-Ladislav Lubina. Ale zase tolik se toho z pohledu fungování mančaftu prý nezměnilo. „Měl jsem však jinou roli, byl jsem ostřílenější,“ srovnává Kočí.
V sezoně 2011-12 mužstvo tak suverénní nebylo, byť nakonec do play off vplulo rovněž ze třetí příčky. Tady byl zcela zásadním postup z vypjatého sedmizápasového čtvrtfinále s Vítkovicemi. Rozhodující zápas v Pardubicích (5:4p) si Kočí pochopitelně vybavuje živě.
„Minutu před koncem už jsem moc nevěřil, že se to dá ještě otočit, protože jsme několikrát prohrávali, vyrovnali a zase dostali gól. Pak ale srovnal Martin Bartek a Dan Rákos zápas ukončil v prodloužení. To byly největší momenty toho play off, atmosféra v aréně po těch gólech byla neuvěřitelná,“ říká Kočí.
Semifinále s Libercem a finále s brněnskou Kometou už pro jeho tým byla mnohem jednodušší. „Vždycky jsem klukům v kabině říkal, že jsme lepší než soupeř, i když jsme prohrávali. Bylo to vidět,“ glosuje Kočí.
Po svém druhém titulu v Pardubicích vydržel ještě něco přes dvě sezony, zastával i pozici kapitána. „Vážím si toho, protože se málokdy stane, aby to nebyl odchovanec, zvlášť v Pardubicích,“ míní liberecký rodák Kočí.
Václav Kočí v dresu Mladé Boleslavi.
Po konci pardubického angažmá odešel na hostování do Mladé Boleslavi a kariéru završil v ročníku 2016-17 v prvoligových Benátkách nad Jizerou. Pak se vrhnul na trénování, nyní je asistentem u liberecké „sedmnáctky“.
„Baví mě to, ti kluci mě nabíjejí, ale někdy i ubíjejí,“ připouští. „Pořád si připadám spíš jako hráč, říkám jim, kde má kdo stát a tak.“
Zatím má trenérskou licenci B, nicméně uvažuje o „upgradování“. „Člověk se má dál vzdělávat,“ říká.
Kromě působení u Bílých Tygrů Kočí pomáhá bratranci v jeho pivovaru, takže volného času mu moc nezbude. Oblíbený golf, na který vyrážel s parťáky z týmu v Pardubicích, tomu padl za oběť.
Pokud jde o hokej, jako divák mu Kočí moc neholduje, ale na nynější Dynamo se snaží zajít aspoň tehdy, když se objeví v Liberci. „Jdu pozdravit kluky, jako jsou Hovos s Mandym (technický manažer Libor Hovorka a masér Martin Mandys),“ přibližuje Kočí.
Výsledkové tápání Dynama, kterému v uplynulých letech reálně hrozil sestup, bývalého beka dost rmoutilo. „Hodně mě to mrzelo, hlavně vůči lidem, kteří v Pardubicích na hokej chodí. Mám na to nejlepší vzpomínky, trápilo mě to. Ale stoprocentně věřím, že se to tam zase zvedne, i díky návratům odchovanců ze zahraničí. K tomu klubu patří, aby hrál nahoře,“ říká Kočí.
