Za to, že dokázal Zlín po osmi letech vrátit na výsluní tuzemského klubové hokeje, dostal poprvé v životě cenu Lidových novin, které vybírají nejlepšího trenéra sezony. "Ocenění něco znamená, má kvalitu. Ale zásluha patří také klubu a hlavně mužstvu. Na ledě jsou hráči, a ne trenéři," říká padesátník Vlach.
Ale historie je také plná mužstev s výbornými hráči, z nichž trenér nic nevydoloval.
Znám mančafty, které koučoval vynikající trenér a také neměly výsledky. Prolínání spolupráce mezi trenérem a hráči je strašně důležité. Hlavně musí chtít hráči a jít za tím. Tady ve Zlíně to tak bylo. Měli ctižádost něco dokázat. Každý z nich měl nějakou metu. Proto tým šlapal.
Ve Zlíně je spousta vašich bývalých spoluhráčů - Tesařík, Hamrlík, Čajánek, Leška, Balaštík, Veselý. Dokážete je seřvat?
Je to o vzájemném respektování. Trenér může křičet a stejně si respekt neudělá. Někdy stačí dobrá rada nebo napomenutí a hráči si to uvědomí. S tím ve Zlíně problém nemám. Nikdo nechtěl zneužít toho, že se známe nebo si tykáme. Spíše naopak, spolupráce funguje nadprůměrně. Musím je pochválit. Jsou to profíci, kteří odvádí svoji práci na sto procent.
Nějak si vás neumím představit, jak křičíte třeba na Hamrlíka.
Seřvat hráče nemám problém. Když jsem hrával, nebyl jsem hecíř. Ale když už to bylo na hraně, tak jsem spoluhráče dokázal také sjet. V trénování je to podobné. Do jisté míry to můžete řešit klidně. Jakmile je to za hranou, vyžaduje situace důrazné řešení. Ale nejsem si jistý, že křik v každém případě pomůže a hra se změní.
Na střídačce vypadáte někdy až netečně. Je to vaše maska, nebo jste i uvnitř takový kliďas?
Zápasy prožívám hodně, jen to na mně není vidět. Ani jako hráč jsem neměl emoční projevy. Když se vyhrává, tak je to něco jiného. (úsměv) Ze zkušeností vím, že je pro mě je důležité, abych zůstal nad věcí. Pokud se začnu nějak projevovat na střídačce, tak se nekoncentruji na hru a koučování a pak může vzniknout chyba. Mě tohle rozptyluje. Ale stane se během zápasu, že neudržím nervy a vyjedu na hráče nebo rozhodčí.
Jako asistenty si vybíráte impulzivní trenéry. To je záměr, abyste se povahově doplňovali?
Chtěl bych, aby byli asistenti akčnější. Loni Pepa Turek i letos Juraj Jurík jsou hecíři. Během zápasu sledují jednotlivce a upozorňují je na chyby. Díky tomu se můžu naplno věnovat koučování.
Je pro vás výhodou při trénování, že jste byl úspěšný hráč?
To byste se musel zeptat hráčů. (úsměv) Není to o kariéře, ale aby měl trenér respekt.
Vás vedl trenér bez respektu?
Jmenovat nebudu, ale zažil jsem to. Hráči si dělali, co chtěli. Hra i výsledky vypadaly špatně. Nechci dělat chytrého, ale uvědomil jsem si, které věci jsou špatné, a jako trenér bych je neměl používat.
Co konkrétně?
Je to řetězec věcí, které jsou od sebe oddělené, ale navazují na sebe - herní, chování hráčů na ledě, vytýkání chyb, kritika hráčů. Hodně do toho zasahuje psychologie.
Kde berete inspiraci?
Jsou trenérské stáže, hledám na internetu, kupuji si knížky. Naposledy mě nejvíce zaujala od Luďka Bukače o koučování a systému trénování. I když je dost vědecká, dají se vybrat věci, které mají pro hokej logiku a které by měly fungovat. Na trhu je knížek dost, trenér si musí vybrat to nejdůležitější, aby mužstvo hrálo dobře a pasovalo to k hernímu stylu, který chce propagovat a pro který má hráče.
Jakou vyznáváte hokejovou filozofii?
Nemám ji vyhraněnou. Nejlepší variantou je, když mužstvo šlape, chodí diváci, je plná hala a hokej si fanoušci i hráči užívají. Tohle byla letošní sezona, i když jsme skončili druzí. Šli jsme do ní se sloganem "Zažít více než hokej" a to se splnilo do puntíku. Návštěvy gradovaly a vyvrcholení sedmého finále ve druhém prodloužení bylo tečkou za sezonou, i když pro nás nešťastnou.
Přestože mají hráči volno, vy chodíte na stadion. Dokážete hokej vytěsnit úplně z hlavy?
Poslední tři čtyři měsíce se nedalo z hokeje vypadnout. Zdálo se mi o něm, že trénuji i hraji. Play-off bylo dlouhé a hrálo se o mistra, což bylo svazující. Před finále jsem si moc přál, aby to vyšlo Petru Čajánkovi, který ještě nemá titul, a aby se Martin Hamrlík rozloučil se zlatem. Nakonec to nevyšlo. Nebylo to ale tím, že bychom hráli špatně nebo soupeř byl lepší. Byla to otázka štěstí.
Zbývá vám čas na koníčky?
Moc ho není. Dříve jsem hrával golf. Teď jestli ho stihnu jednou za rok, tak je to moc. Golf chce čas. Aspoň čtyři pět hodin. Mrzí mě to, protože relax na golfovém hřišti v přírodě je ideální pro vyčištění hlavy. Roman ale koupil dceři před dvěma roky psa, takže mám relaxační procházky s ním. Naučil jsem se ho vzít a vypadnout do lesa na hodinu dvě. Není to tak časově náročné, ale stačí to, abych na hokej trošku zapomněl. Dříve jsem neměl procházky rád, na stáří jim ale přicházím na chuť.
Zatím jste trénoval ve Vsetíně a Zlíně. Vzal byste třeba místo ve Spartě?
Práce trenéra neobnáší, že bude deset patnáct roků v jednom klubu. I když v NHL takové případy jsou. Nebo u nás Růža ve Slavii a dříve Standa Neveselý v Jihlavě. Na jednu stranu se říká tři roky u jednoho mančaftu a dost, na druhou stranu jsou opačné případy. Má to svoje pro a proti. Důležité je, aby měl trenér mužstvu co dát.
Říkáte tři roky a dost. Příští sezona pro vás bude ve Zlíně třetí na postu hlavního trenéra.
Máme ještě smlouvu na rok a za tenhle horizont se nedívám. Důležité bude nachystat mužstvo, aby nepřišla finálová kocovina a navázali jsme na úspěch.