Vrchol mise začíná. Baráž v pátek odstartovala, Kladno sice v úvodním duelu prohrálo v Chomutově 0:2, ale nic ještě zdaleka nekončí.
Jste zpět čtyři měsíce. V Brně jste okusil i extraligu. Co jste zjistil o českém hokeji?
Pořád ho poznávám. S tím, že mám jiné starosti, nejsem do toho tolik ponořený. Ale myslím, že na tom nejsme tak špatně, a pořád máme šikovné hokejisty. Ano, ze zlatých časů jsme namlsaní úspěchy, ale ty už nejsou. Největší problém je rozhodně v konkurenci a motivaci mladých kluků. To se musí změnit. Nechci dělat chytrého, protože sám nevím co. Nejsem ve vedení. Ale jako hráč vidím, že chybí konkurence a motivace něco dokázat.
Co vás hnalo v sedmnácti, osmnácti?
To, že mě hokej jednoduše bavil. Chytl mě a měl jsem v těch letech, kdy se učíte nejvíc, pro sport vášeň a nadšení. Nikdy jsem nekoukal na to, kolik vydělám peněz. Nekoukal jsem na NHL. Já o ní moc nevěděl, vždycky jsem chtěl hrát za Kladno. Ale měl jsem postupné cíle a vždycky dokázal udělat další krok – když jsem šel na farmu, měl jsem motivaci dostat se o level výš. Být lepší než ten vedle mě. V Americe mě konkurence posouvala. Nikdy jsem si neřekl, že když vydělávám pěkné peníze, můžu zůstat stát na místě a nezlepšovat se.
Teď střih. Je říjen 2018 a vy se syny a maminkou slavíte na ledě 1 000. zápas v NHL.
Nikdy jsem se nesnažil létat v oblacích nebo být úplně dole. Snažím se na všechno koukat s nadhledem. Ale byl jsem obrovsky hrdý na to, co jsem tomu dal a obětoval. Byla tam mamka, která má na všem obrovskou zásluhu. Byl jsem rád za lidi okolo. Až se za pár let na to podívám, řeknu si: Jo, to se povedlo!
Tomáš Plekanec pózuje se svou matkou a syny Matyášem a Adamem spolu s Geoffem Molsonem, Guyem Lafleurem a Marcem Bergevinem v montrealské aréně Bell Centre.
Dal jste tehdy i gól. Tušil jste, že je váš poslední v NHL?
Vůbec! Věděl jsem, že se moje kariéra v NHL blíží ke konci, ale že to bude takhle rychlé… V dalším zápase jsem se zranil a to vše urychlilo. Nebýt toho, asi bych tam sezonu dohrál, možná přidal další ve čtvrté lajně. Na druhou stranu jsem se tam nechtěl zbytečně plácat. Toužil jsem se vždycky vrátit domů a vlastně to nemohlo přijít v lepší dobu než teď, kdy ještě mohu hrát a mám trochu síly.
Dojemné bylo, jak po tiskové konferenci, kde jste oznámil konec, za vámi přišli kanadští novináři podali ruce a děkovali.
Překvapilo mě to. Já s nimi nikdy neměl problém, neodmítal jsem rozhovory, ani když se mně či týmu nedařilo. Ale taky jsem nebyl mluvka, který by před nimi šaškoval každý den nebo po každém gólu. Respektoval jsem je a jejich gesto to potvrdilo. Bylo to hezké.
A pár dní nato jste se rozhodl, že chcete Kladno vrátit do extraligy. Srdcová záležitost?
Bylo to první, co mě napadlo. Jak jsem skončil, volal mi Libor Zábranský, Petr Bříza, Jarda Špaček. Lákali mě, ale na prvním místě bylo vrátit se do Kladna, pomoct klubu, Džegrovi. Mám ale ještě sílu, nechtělo se mi jít jen do 1. ligy, toužil jsem hrát extraligu, být na vyšší úrovni. A tak se zrodila situace, že jsem díky pravidlům mohl hrát víc než dva měsíce za Brno.
Nebyl šok vrátit se z luxusních arén na stařičké prvoligové zimáky?
Já jsem tomu v Kanadě říkal „fantasy life – život v iluzi“. Že je to život jen na určitou dobu, ze kterého zmizíte a vrátíte se tam, odkud jste přišel. A tady na těch zimácích jsem vyrostl. Ano, je vtipné, když z jakékoliv kabiny NHL přijdete do té kladenské, kde se každý den ráno vaří guláš, jsou tam párky, salámy. Věděl jsem ale, že fantasy life zmizí. A kladenský zimák je můj domov.
Jste patriot, že?
I když se časy mění a kamarády, kteří skončili s hokejem, už nevídáte, máte to v sobě. Tady jsem doma. Měl jsem to tak s nároďákem i Kladnem. Vždycky jsem se sem rád vracel, je mi to nejbližší.
„S koučem Říhou jsme spolu mluvili, ale já mu řekl, že letos nemám natrénováno, nejsem připravený. Prostě je konec. Potřebuji si vyřešit svoje věci.“ |
Na druhou stranu je to oproti NHL dost specifické prostředí. Na zimácích včetně kladenského se lije na protihráče pivo. Plzeň má teď podmínečně zavřený stadion, dva vlivní šéfové během pár měsíců nakráčeli do kabiny vynadat sudím.
Poslední dobou jsem nad tím přemýšlel. Rozhodčí mají strašně těžkou práci, já bych to dělat nechtěl. Jste sice u hokeje, ale pod tlakem fanoušků, manažerů, trenérů. A vím, jak těžké je pro hráče udržet emoce. Nejsem tu dlouho, tak nevím, co děláme pro to, abychom to změnili. Vezmu třeba vhazování. Přišel jsem a nechápal, co po mně sudí chtějí. Vysvětlovali mi, že nesmím hokejkou zajet pod hokejku nebo nad ni. Prosím? ptám se. A jak ho mám tedy vyhrát? Oni, že musím jen plácnout do puku. Snažím se s rozhodčím bavit, ale on sám neví, co mi říká. Jako hráč nechápete, kdo ta pravidla určuje. Stojíte na buly a říkáte si: Kde to jsem?
V Evropě, kde jsou odlišná pravidla než v NHL.
Ano, chápu, že IIHF (Mezinárodní hokejová federace) má pravidla, podle kterých se tady chceme řídit. Ale vůbec nevím, jestli mají rozhodčí mítinky s manažery, trenéry. A jestli mají, pak vázne komunikace, protože hráči o tom vůbec nevědí. Já se ptal spoluhráčů, ale oni o buly vůbec nic netušili. Není tak těžké, aby šéf komise objel týmy z extraligy a 1. ligy, prezentoval pravidla, aby všichni věděli. Pak ubude hádek a excesů. Ať jsme všichni na jedné lodi a nebudeme si vulgárně nadávat. Hráč rozhodčímu řekne něco ostrého, sudí začne být arogantní, protože si nenechá nadávat, což chápete. Jak to vyřešit? Až to dopadne tak, že někdo vleze do šatny a zase mu něco řekne.
Jak v NHL přistupovali k vhazování?
Taky na něm lpěli, ale měli cit. Chápu důraz na postavení nohou, ale je nesmysl, když vás vyhodí, že vjedete do buly poté, co se hodil puk. Tělo vás tam samo odveze a v NHL to nikdo neřeší. Stejně jsem nechápal na mistrovství světa, proč po buly nemohu kopnout do puku. Vždyť je to souboj o kotouč. Když budu u mantinelu, tak to můžu. Ale při buly ne? Jsou to detaily, které jsou ale strašně důležité.
Na ledě máte znovu po boku Jaromíra Jágra. Změnil se jako majitel klubu?
Chce pořád vyhrávat, chce dávat góly, ale má spoustu jiných věcí, o které se musí starat. Je to pro něj jiné než před deseti lety.
Ale prahnete po stejném: uspět v baráži.
My v ní nemáme co ztratit, favority jsou jiní.
Myslíte?
Pardubice jsou někde jinde. Ty to musí uhrát a přes to nejede vlak. Chomutov by taky měl, má Růžu (trenér Růžička). Budějovice se chtějí vrátit už dlouho. Favority zdaleka nejsme, ale zase tam můžeme hrát v klidu.
Chomutov - Kladno 2:0Servis iDNES.cz k 1. kolu baráže |
Není tajemstvím, že během play off 1. ligy jste v Kanadě řešil soud ohledně vašich synů. Sám jste to na sociálních sítí komentoval, že to nejcennější vítězství jste už letos zažil, neboť se děti v létě vrátí do Česka. Jak moc vám soukromé záležitosti berou hokejovou sílu?
Na Vánoce jsem za kluky na týden letěl do Kanady. Vůbec jsem netrénoval, pak jsem se vrátil, bojoval – v mém věku už déle – s časovým posunem. Do toho únorový soud, přípravy na něj. A ač jde o kluky, řešíte při něm věci, které jsou směšné, nesmyslné. Nemáte čas trénovat. A když ho máte, nemáte chuť, protože visíte kvůli časovému posunu do dvou v noci na telefonu s právníky. I když si to nechcete přiznat, hokej je totálně na druhé koleji.
I tak jste byl v play off 1. ligy nejproduktivnějším hráčem.
Do Jihlavy jsem na první semifinále přijel rovnou z letiště. Letěl jsem na otočku do Montrealu na soud. Tři dny netrénoval, nebyl jsem na ledě ani v posilovně, což v mém věku už skoro nejde. To není výmluva. V Americe by to nikoho nezajímalo. Jste placený, tak musíte odvádět výkony. Tady je výhoda, že Jarda ví, co se děje, věděl to i Libor v Brně.
Sledují synové, jak hrajete?
Moc ne.
Hrají hokej?
Ne. Chodí na gymnastiku, rádi cvičí. Matyáš hraje tenis, ale sportují pro zábavu.
Motivuje vás uspět v baráži, aby vás příští sezonu viděli v kladenském dresu?
Matyáš nechodil ani moc v Montrealu. Ať dělají, co je baví. Když budou chtít na mě koukat, budu rád. Ale třeba příští rok skončím a budu se jim věnovat. Už se nemusím nikam tlačit.
Až takhle?
No, myslím, že si rok dva ještě zahraju. Ale stát se může cokoliv.
Co pak? Pracovat třeba jako skaut pro Canadiens?
Asi by to šlo, ale nejsem si jistý, jestli by mě to bavilo. Jestli bych nechtěl být blíž hokeji. A být blíž hokeji v Americe je těžké, tu práci musí dělat někdo, kdo umí dokonale jazyk. Umí jednat, vyzná se. I když anglicky mluvím dobře, tak to není ono. Nemyslím si, že tu práci pak můžete plnohodnotně dělat.
Co vy a reprezentace?
Nic!
Definitivní konec?
Určitě. Jsem rád, co jsem prožil, bylo to hezké. Ale je konec.
Přitom kouč Říha říkal, že by vás chtěl přemluvit.
Mluvili jsme spolu, ale já mu řekl, že letos nemám natrénováno, nejsem připravený. Prostě je konec. Potřebuji si vyřešit svoje věci.
