Pabiška byl okamžitě převezen vrtulníkem do pražské Vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde prodělal sérii vyšetření, jež naštěstí vyvrátily nejhorší obavy. Ještě předtím však útočník Mladé Boleslavi prožil nepříjemné chvilky.
"Bylo to hektické. Ležel jsem na nafukovacím lehátku, kolem krku jsem měl límec. Doktor mi ho ale nemohl pořádně připevnit, protože jsem měl na sobě ještě vestu. Tu mi museli v sanitce spolu s tkaničkama na bruslích rozstříhnout, aby ji mohli i s náloketníma sundat. Takhle jsem letěl do Prahy, kde mi svlíkli zbytek."
Co následovalo?
Šel jsem okamžitě na CT páteře, aby se zjistilo, jestli nedošlo k zlomenině. Hned večer byly výsledky, naštěstí příjemné. Ale pořád mě brněly ruce a doktoři nechtěli nechávat nic náhodě, tak jsem musel i na magnetickou rezonanci. Kvůli plotýnkám, ty na cétéčku nejsou tak dobře vidět.
Musel jste si oddechnout, že?
To teda jo.
Jak se teď cítíte?
Jsem jenom takový pobitý, mám zmožená záda a bolí mě hlava. Dopadl jsem dobře.
Můžete popsat, jak se všechno vůbec seběhlo? Stačil jste si všimnout Šlégra?
Vůbec. Právě jemu jsem na modré vypíchnul v oslabení kotouč a jel ze na strany na Karla Pilaře. Chtěl jsem ho objet, ale puk mi nějak utekl. Musel jsem se pro něj vracet za branku, otočil se doprava a v tom tam byl Jirka Šlégr. Netušil jsem, že tam bude tak rychle.
Udeřil jste se při pádu přímo do hlavy, nebo jste před ni stačil dát ruce?
Ne, ruce jsem měl právě dole s hokejkou. Náraz šel ze strany na hlavu a na krk. Křuplo ve mně - v krku a mezi lopatkama. Jako by mě někdo napravoval.
Co vás v tu chvíli napadlo?
Říkal jsem si, že tam je něco v nepořádku. Doktor mi hned radil, ať se vůbec nehýbám a že to vypadá na prasklý obratel.
Šlégr se k vám hned po zákroku skláněl a něco vám říkal. Vnímal jste ho?
Jo, vnímal. Ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Říkal jsem mu, že to není úplně dobrý, ale že se cítím poměrně dobře. Že mi akorát brní ruce. Omlouval se mi, prohodili jsme jenom dvě věty.
Takže ho neviníte?
Ne! Vůbec.
Mluvil s vámi od té doby?
Dopoledne mi telefonoval. Popřál mi, aby bylo všechno v pohodě, ptal se mě na zdravotní stav, prohodili jsme pár vět. Říkal, že mu bylo hrozně, že mu zatrnulo. Jsem rád, že zavolal. Určitě mě nechtěl zlikvidovat, to ani Jirka nemá zapotřebí.
Viděl jste už ten moment na videu?
Viděl. Zrovna mě v nemocnici převezli na jiný pokoj a pán vedle mě měl u sebe počítač. Ukazoval mi to. Byla to taková blbá náhoda, neviděl jsem ho. Jirka neudělal žádný faul krosčekem, prostě jsme se sešli ramenem. Náhoda.
Jak taková zkušenost může člověka ovlivnit? Nebojíte se okamžiku, kdy budete znovu projíždět kolem mantinelů?
Taková věc vás nemůže ovlivnit vůbec. Kdybych měl jít na led s obavami, nemůžu podat optimální výkon. Musím zapomenout a jít do všeho naplno. Říká se přece, že když jde člověk do soubojů na půl plynu, tak se spíš něco stane. Nejsem žádný technický hráč, takže mi ani nezbývá než pokračovat v důrazné hře.
Kdy vás vůbec pustí domů?
Ve čtvrtek ráno. Dneska ještě ležím, na krku mám pořád krunýř. Pak ho pomalu začnu rozhýbávat, projdu se po chodbě.
Už myslíte na návrat?
Samozřejmě mě to už napadlo, ale na druhou stranu nemá cenu nic lámat přes koleno. Nevím, jak to půjde bruslit, jak to půjde střílet. V tuhle chvíli ale asi počítám spíš, že do zápasu naskočím až po olympijské přestávce.
