„I já měl strašný strach,“ svěřil se Šlégr, když ho převezli z mostecké nemocnice do Ústí nad Labem.
Co se tedy přesně stalo?
Asi to všichni viděli. Záda a nohy najednou přestaly fungovat. Nohy mi vypnuly, já spadnul. Bolest mě střelila do hlavy i nohou a byl jsem dole. V ten moment to byl pocit obrovského strachu. Člověk nikdy neví, co tam je. Zvednout jsem se nemohl, byl jsem odnesen na nosítkách. Chci poděkovat všem divákům za podporu, bylo to od nich hezké.
Cítil jste během zápasu potíže?
Já mám se zády problém už pár let. Od Nového roku se to stupňovalo, bylo to horší a horší, musel jsem docházet na kapačky. V situaci, kdy se nám nedařilo a měli jsme spoustu zraněných, jsem si nemohl dovolit brát volno. Předpokládal jsem, že se může něco stát. Do toho s tím člověk jde. Já byl zvyklý vždy bojovat. Ale včera to byl takový strašák. Doufám, že jsem lidi nepostrašil zase tolik. Sám sebe jo.
Mohlo to mít souvislost s vaší bitkou v první třetině?
Nedokážu to posoudit. Mohlo se stát, že jak jsme na sebe spadli, něco se hnulo. To bych ale pak nemohl hrát, to k hokeji patří. Nemůžu jít na led s tím, že bych se šetřil. Každý zápas od Nového roku jsem hrál se sebezapřením. Říkal jsem si, že před play-off bude čtrnáct dní volno, dám se do kupy.
Byl jste po pádu v bezvědomí?
Ne, nebyl. Celou dobu jsem vnímal. Až na pár vteřin, jednu dvě tři, kdy mi vypnuly nohy. Měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo zastřelil zezadu do zad.
jiří šlégrSyn slavného obránce Jiřího Bubly je velkým litvínovským patriotem. Narodil se 30. května 1971 a v devatenácti jej draftoval Vancouver, v jehož dresu také v sezoně 1992/93 poprvé nastoupil v zámořské NHL. Spolu s Jaromírem Jágrem jako jediný český hokejista vyhrál Stanley Cup (v roce 2002 s Detroitem), olympiádu (v roce 1998 v Naganu) a mistrovství světa (v roce 2005 ve Vídni). |
Bál jste se, že byste ochrnul?
To bylo první, co mi proběhlo hlavou. Jak jsem upadl, hned jsem zkoušel zahýbat nohama.
Byla úleva, že jste mohl hýbat prsty?
Psychická ano. Ale člověk pořád neví, co tam je. Bál jsem se hnout.
Kdy jste se poprvé postavil na nohy?
Někdy k ránu. Vlastně už když mě přivezli do nemocnice, sestřičky s doktorem mě postavili, ale museli mě držet. Ještě pořád se mi podlamovaly nohy. Dneska si už dojdu na záchod. Opravdu je to o padesát procent lepší.
Pramení potíže z transplantace ploténky, kterou jste v USA prodělal?
Určitě. Mám zúžený míšní kanálek. Tím, že jsem prodělal operaci, je spousta věcí okolo. Výrůstky a tak. Kombinace toho všeho, do toho námaha, nárazy.
Může to být skřípnutý nerv?
Něco takového, je tam otok. Není to samo sebou. Neviděl bych v tom nic horšího, doufám. Před týdnem jsem byl na magnetické rezonanci a kontrola operace, která byla provedená před třemi lety, byla v pořádku.
Co vám říkal na ledě litvínovský kapitán Reichel?
To jsou takové obyčejné věci. Říkal, ať jsem v pohodě, ať se hlavně uzdravím. V tu chvíli toho moc říkat nejde. Svírá vás obrovská bolest. Člověk neví, co od toho má očekávat. Já moc nekomunikoval. Byl jsem rád, že jsem cítil nohy.
Jaké jste podstoupil vyšetření?
Teď jsem teprve v počátcích. Dostal jsem kapačky, převezli mě do Ústí. Tady mě vyšetří trošičku víc. Musím se dát do kupy. Lékaři musí posoudit, jaký postup zvolí, konzultují to se mnou. Od toho se odrazíme. Momentálně mi dávají pět šest sedm dní na kapačkách, rehabilitace. Samozřejmě asi tady nenajdeme doktora, který řekne: "Běž hrát hokej." Věřím, že do čtrnácti dní by se to mohlo uklidnit. Pak se asi podrobím injekci do míšního kanálku. Před pět lety mi to pomohlo, rok mě záda nebolela.
Do nemocnice za vámi přišla rodina. I spoluhráči?
Hned po zápase přijel Alby Reichel s panem Hořejším, naším generálním manažerem.
Nebojíte se, že to může znamenat konec kariéry?
Nevím. Nevylučuju to. V každém případě je to smutný konec. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že bych měl někdy skončit s hokejem tím, že mě na nosítkách odnesou z ledu. Ale nechci předbíhat.
Takže na verdikt si necháte čas?
Kdybyste místo mě ležel v posteli, to je bezmoc. Nevíte, co bude zítra. Dneska se cítím o padesát procent líp, zítra se můžu cítit stejně nebo i hůř.
Ale vy jste takový nadšenec, že byste rád stihl play-off, že?
To víte že bych rád.
Váš otec Josef Šlégr si přeje, ať skončíte.
Všichni mi říkají, že jsem blázen. Kdo ví, jak jsem na tom zdravotně, tak říká, že jsem šílenec.
Srdce vás táhne pořád na led?
Já jsem ten Litvínovskej. Hokej a Litvínov prostě miluju.
Aby to nebyla láska až za hrob, když to řeknu cynicky.
Všichni známí mi přesně tohle říkají. Musím přemýšlet. Mám na to teď čas.
