Letní suchá příprava bývá pro hokejisty nejméně oblíbeným obdobím. Brankáře Šimona Hrubce však ohromně baví. Neběhá po atletických oválech, ale kondici nabírá také mezi thajboxery oddílu Como-3 gym, který vede Martin Vaňka.
„S bojovými sporty jsem začal už v Českých Budějovicích. Dostal jsem tenkrát přes hubu a řekl si, že už to nikdy nepřipustím. Díky kamarádovi jsem začal dělat kickbox,“ přiblížil Hrubec.
S bojovým uměním chtěl pokračovat i po svém přestupu do Třince. „Přes Honzu Peterka jsem poznal Martina Vaňku. Našli jsme si k sobě cestu, sedli jsme si i po lidské stránce. Pracujeme nejen na fyzičce, ale i na psychice,“ uvedl čtyřiadvacetiletý rodák z Vimperka.
Thajský box patří mezi nejtvrdší sporty. Co se vám na něm líbí?
Hlavně fakt, že je to komplexní cvičení na ruce, nohy, břicho i záda. Člověk při boji či tréninku aktivně zapojuje všechny části těla. Je to dobrý doplněk k hokeji. Spousta věcí z thajboxu mi pomáhá na ledě. Když chytám, musím mít rychlé ruce. V hokeji musím chytat puky, v boxu rány.
Už jste někdy dostal takovou, ze které jste se dlouho vzpamatovával?
To zase ne. Už jsem si celkem zvykl. Martin do mě kolikrát pořádně buší, ale to k tomuto sportu jednoduše patří. Z úderů strach nemám. Navíc teď začal s Oceláři spolupracovat, takže už k němu chodí povinně všichni hráči. Trénujeme s ním dvakrát týdně.
Co si od toho trenéři slibují?
Martin má za úkol do nás dostat ještě větší dravost a agresivitu, která je hodně důležitá hlavně v prostoru před brankami. Naučit nás přijímat rány, ale taky je rozdávat.
Daří se mu to?
Na takové hodnocení je ještě trochu brzo, ale všiml jsem si, že klukům se jeho tréninky líbí. Vždycky se na ně těší a odcházejí z nich spokojení. Jsme rádi, že dostáváme základy sebeobrany. Když už by se něco stalo, tak bychom měli vědět, jak máme reagovat.
Prozradíte, jak thajboxerské tréninky vypadají?
Zprvu to bylo hlavně o tom, naučit se základy, kterými jsou údery rukama, kopy či krytí. Dneska už na trénincích běžně spárujeme. Nic si nedarujeme. Zkrátka se zdravě popereme tak, jak je to v tomto sportu běžné.
Nemáte strach, že se zraníte?
To při thajboxu hrozí. Proto přes sezonu tréninky vypadají jinak než teď v létě. V průběhu extraligového ročníku jsme trénovali spíše formou hry. Házeli jsme si míčky, boxovali do tenisáků. Nebylo to o fyzickém kontaktu, ale spíše o technice, o rukách, aby chodily tam, kam chci.
Na Slezské noci ve Vendryni jste učili základům thajboxu i malé třinecké hokejisty. Jak jim to šlo?
Všichni se snažili. Bylo na nich poznat, že je to pro ně zajímavé zpestření. A když vidí, že takto trénuje iáčko, tak si to budou chtít taky vyzkoušet. Byli by sami proti sobě, kdyby takové možnosti nevyužili.
Thajský box jste si vyzkoušel na trénincích. Postavil byste se k zápasu přímo v ringu?
Spíše to pořád beru jako sebeobranu. Prioritou pro mě zůstává hokej. Nerad bych se při thajboxu zranil tak, aby to nějak ovlivnilo mou kariéru. Bohatě mi stačí, když se popereme na trénincích. Ostatně to po nás vedení i vyžaduje. Zatím neuvažuju o tom, že bych šel ve volnu zápasit do ringu.
Víte, jak takové zápasy vypadají? Byl jste se na ně už někdy podívat?
Samozřejmě. Divácky je to nesmírně atraktivní, protože v ringu se pořád něco děje. Při zápase neexistují hluchá místa. Loni jsem se byl podívat na Bitvě o Futurum v Ostravě. Když do ringu vešel kluk, se kterým jsem trénoval, začal jsem křičet a povzbuzoval jej z plných plic, co to šlo. Až jsem tím zaskočil přítelkyni, která mi řekla, že mě vůbec nepoznává.
U jiných sportů tak hlasitě nefandíte?
Když se dívám v televizi na hokej nebo na fotbal, třeba na finále Ligy mistrů, tak dobrému výkonu zatleskám, ale to je tak všechno. Nijak hlasitěji se neprojevuju. Ale Bitva o Futurum mě tehdy skutečně strhla. Vzpomínám si, že tam tenkrát itekla krev. To člověka nenechá klidným.
