V prvních zprávách se mluvilo i o kolapsu. Vyděsilo vás to?
Bál jsem se, aby to nebylo něco se srdcem. Co si budeme povídat, v poslední době toho v hokeji i ve fotbale přibývá strašně moc. Člověk nikdy neví. Zvlášť, když hráč padne takhle zničehonic.
Od koho jste zjišťoval, jak je na tom Jiří Šlégr?
Snažil jsem se dovolat někoho v Litvínově. Mluvil jsem s Robertem Reichlem, který mi popsal celou situaci, navíc jel za Jirkou do nemocnice a mluvil s ním osobně. Takže mi pak všechno vylíčil. Uklidnil mě, že to není srdce. Že to je všechno spojené s problémy s jeho zády. Cítí nohy i ruce, může se vším hýbat. Samozřejmě ho to strašně bolelo, ale hlavní je, že byl mimo největší nebezpečí.
Vy už jste se mu dovolal?
Jistě. Náhodou jsem s Jirkou mluvil i před nedělním zápasem. Přiznal, že ho to bolelo už v pátek ve Znojmě. Měl problémy pít, pomalu zkolaboval už tam. Když ho pak vidíte ležet na ledě, dostanete strach.
Znáte ho dobře na to, abyste dokázal odhadnout, jestli se ještě pokusí vrátit na led?
Co vím, tak už neměl hrát po té operaci zad. Jiný člověk už by to dávno zabalil. Ale já ho znám, vím, jak má hokej rád. Je to jeho celý život. Bavil jsem se s ním o tom. Ví, že to je takové varování. Už to fakt není sranda, když to došlo do takového extrému, že pomalu zkolaboval na ledě a všichni děkovali, že se nestalo nic horšího. Naštěstí je naživu, může se vším hýbat. Je to samozřejmě na něm, jeho rozhodnutí. Já si jen přeju, aby byl schopen normálního života. Hokej je hokej, ale zdraví má jen jedno.
Co vás, starší hráče, nutí k tomu, abyste dál hráli, přestože to bolí čím dál víc? Přitom jste zajištění, mohli byste si užívat života.
Je to láska k hokeji. Ta hra je celý náš život. Od pěti let. Všichni víme, že konec jednou přijde, ale když přijde, nechcete si to připustit. A děláte všechno, abyste mohl hrát dál.
Přestože už máte svoje roky. I vy bojujete s vleklým zraněním.
Jsem víceméně tam, kde jsem byl. Samozřejmě dělám všechno pro to, abych se vrátil. Trénuju, dostávám injekce, abych se cítil líp. Teď jsem to asi dvakrát zkusil na ledě, ale jde o to, jak se budu cítit, až se zapojím do tréninku na sto procent. Mám na to ještě chvilku čas, pak to samozřejmě budu muset zkusit. A uvidíme, jak na tom budu. Strašně bych chtěl Spartě pomoct v play-off, dělám pro to maximum. Víc nemůžu.
Hokej se musí pomalu začít vyrovnávat s tím, že hráči naganské generace jsou na konci kariéry, že?
Je to realita. Hokejový život se zastavit nedá, nikdo tady nebude napořád. A jestli hokej může zažít další zlatou éru? To ukáže čas. Ale je zřejmé, že tato generace byla svým způsobem výjimečná. Úspěchů bylo hodně, také řada skvělých hokejistů.
