„Nechtěl jsem to uspěchat, ale už mě to na tribuně nebavilo,“ usmíval se Holík po posledním domácím duelu mistrovského roku.
Jak moc ovlivnilo vaše nasazení páteční zranění Svobody?
Uvažoval jsem nad tím, i kdyby Kuba mohl. Rozhodlo se to na ranním rozbruslení, čekal jsem do poslední chvíle. Rameno v soubojích na tréninku vydrželo, i když to není jako v zápase.
První odhady mluvily o delší absenci. Co urychlilo váš návrat?
Jel jsem na vyšetření do Olomouce a dali mě tam dokupy. Doktor mi říkal, že můžu hrát už na Štěpána ve Vítkovicích, ale potřeboval jsem potrénovat, protože jsem dlouho stál.
Jak jste se cítil?
První tři střídání jsem byl nervózní, chtěl jsem hrát jednoduše na krátké střídání. Ze začátku jsem si dával pozor, ale pak to ze mě spadlo.
V osmé minutě jste minul prázdnou bránu. Co se stalo?
Puk byl vystřelený a točil se na opačnou stranu, než by měl. Ale to na tribuně nevidíte. Trefil jsem ho bekhendem a ještě patkou, takže z toho byl šourák. A ke vší smůle spadl puk do tyčky a odrazil se ven. Mohl jsem si ho zastavit a dát do prázdné forhendem.
Ale nakonec jste si to nemusel vyčítat. Zaznamenal jste dvě asistence, včetně vítězné.
Ta neproměněná tutovka se vezla se mnou celý zápas. Měl jsem šance, střely, stačilo jenom trefit. Ale když nedáš do prázdné brány, pak nedáš gól vůbec. Také Patrik Urbanec netrefil prázdnou bránu. Mohli jsme vstřelit šest sedm gólů a mít na konci klid, ale brána byla začarovaná. Jsme rádi, že jsme to udrželi.
Na utkání mezi svátky dorazila nejvyšší návštěva sezony. Čekali jste to?
Je super, že si sem lidi našli cestu a nešli někam sáňkovat, když venku napadl sníh.
