Do rodné Prahy přijel 30letý útočník v třineckém autobusu coby eso Ocelářů. Kdysi na Spartě začínal, jenže od té doby uteklo tolik času, že to v něm před extraligovým semifinále nevzbudilo zvláštní pocity.
Mistr světa během kariéry poznal spoustu různých krajů i situací. Teď sídlí se ženou Terezou a malým synkem Kubou v Třinci.
Jak se vám tam líbí?
Třinec je malé město, v Praze se pořád něco děje, pořád je nějaký ruch, pořád je co dělat. Dost věcí mě rozptylovalo. V Třinci je to naopak, což mi momentálně vyhovuje, protože chci mít klid na hokej. Procestoval jsem toho hodně a Třinec patří k nejlepším štacím. Možná je dokonce nejlepší.
Co se vám nejvíc zamlouvá v železářské baště pod Beskydami?
Co se týče čistoty vzduchu, ta tam není ideální, což ví každý. Ale jinak jsou okolo hory, lesy. Poznali jsme moc hezká místa na procházky.
Oceláři se ze všech ligových týmů nejvíc nacestují. Jak snášíte přesuny autobusem?
V zámořské juniorce jsem zažil daleko delší štreky. Trvaly i přes deset hodin. Ale je pravda, že v KHL jsme na zápasy létali, takže jsem si v poslední době od autobusu odvykl.
Našel jste si v něm pohodlí?
Část mladších kluků se musí srovnat po dvou, na každého dvojsedačka nevyjde. Já ji naštěstí mám a pohodlí si v rámci možností udělám.
Do Western Hockey League jste vyrazil v sedmnácti. Jak jste zvládal samotu v Portlandu, kousek od západního pobřeží USA?
Zrovna jsem se díval na tehdejší soupisku, Braydon Coburn a Paul Gaustad válí v NHL. Další kluci už skončili. Já tenkrát neuměl anglicky. Nikam jsem se sám nedostal. Takže mě zachraňoval Slovák Jozef Balej, který za Winterhawks hrál už třetí sezonu. Hlavně díky němu jsem přežil. Jinak to bylo fajn.
Portland, „Město růží“, má nádherné okolí, že? Příroda, hory, nedaleko Tichý oceán.
Měl jsem štěstí na rodinu, u které mě klub ubytoval. Brali mě na výlety. Když za mnou přijeli rodiče a přítelkyně, teď už manželka, vyjeli jsme na ty krásy i s nimi.
O dva roky později jste se podivuhodnou shodou okolností do Portlandu vrátil a nastupoval za Pirates, tamní farmu Washington Capitals. Bylo to jiné?
Ano. Měl jsem řidičák, své auto. Byl jsem svobodnější. Bydleli jsme s Tomášem Fleischmannem v domě u vody. Hodně času se mnou trávila moje Tereza, takže to bylo super.
Na ledě taky?
Nebyla to sranda. V NHL zrovna byla výluka, takže z ní do AHL odsunuli hodně talentovaných kluků. Konkurence byla vysoká.
Pak Capitals přestěhovali svou rezervu zpět do Hershey, kde se vyrábí slavná čokoláda.
Přesně! V ulicích je ta továrna hodně cítit. Někomu to voní, někomu spíš smrdí. Ale v týmu se poskládala asi nejlepší parta, co pamatuju. Jeden rok jsme vyhráli Calder Cup, druhý jsme postoupili do finále. Bydleli jsme všichni poblíž, na jaře jsme pořádali grilovačky a další akce. Právě otevřeli nový zimák, pořád v něm bylo plno. Parádní doba.
Vás odsud povolávali do Washingtonu na NHL. Jak se vám zamlouvala americká metropole? Jaký dojem na vás udělal Alexandr Ovečkin?
Překvapil mě. Choval se mile, pomáhal mladým klukům, staral se oně. Hokejově to ale pro mě nebylo zrovna terno. Nenechali mě moc zahrát.
12 Klepišových štacíSparta: Hrál tu do 5. třídy. |
Přesto vás to do NHL dál táhlo. Před časem vás lanařili do Anaheimu, že?
No jo. Kouč Bruce Boudreau mě znal z Hershey. Volal mi, že by mě chtěl. Jenže pak to nějak neklaplo.
Načekal jste se a nic z toho nebylo. Hodně vás to naštvalo?
Ujišťovali mě, že mě podepíšou. Odmítl jsem další nabídky, které už nebyly na stole, když to s Anaheimem krachlo. Ale beru to, jak to je.
Ze čtyř sezon v Rusku jste dvě strávil na Sibiři v Omsku, vlastně v Asii. Jak na vás zapůsobil?
Když jsem přijel, napadlo mě: „No, nic moc.“ Zvykl jsem si, ale když jsem se do Omsku vrátil s Ufou, kam jsem pak přestoupil, připadalo mi město špinavé. Ale dalo se to. Zimák byl moderní a bydlení fajn.
Jak je pro vás při výběru angažmá vlastně důležité prostředí, kde klub sídlí?
V podstatě mi nezáleží na tom, jak vypadá město. Hlavní je hokej. Ale byt si chci aspoň trochu zútulnit, abych se tam cítil příjemně. To většinou zařizuje manželka.
Jak?
Rozvěsí závěsy, záclony. Rozloží polštářky na gauč, rozmístí svíčky a kytky, abychom nežili v holém bytě a cítili se aspoň trochu jako doma.
Zastávka v Ufě, centru chemického průmyslu nedaleko Uralu, tedy byla vlídnější než Omsk?
Dá se to tak říct. Bylo tam čistěji. Na hlavní třídě jsem měl byt, stadion, restaurace i obchody. Když bylo hezky, na zimák jsem chodil pěšky.
A co Moskva?
Masakr. Chaos. V dopravní zácpě cestou na trénink jsem visel třeba hodinu. Naučil jsem se jezdit metrem, ale i tam to bylo maso. Lidé mají klapky na očích. Během chvíle dostanete čtyři pět bodyčeků.
To Färjestad vám musel připadat skoro jako jiná planeta, ne?
Ve Švédsku bylo krásně. Lidé přátelští. Všude zeleň, příroda. Klub se ovšechno staral. Bydlení na vodě. Snad jenom policie je tam přísná.
Copak?
Málem jsem přišel o řidičák. Na devadesátce na dálnici jsem jel asi sto dvacet. Já v passatu, vedle uháněl velký stříbrný mercedes. Nechtěl jsem se dát předjet. A najednou blikají majáky. Naštěstí ti chlapi měli rádi hokej a papíry mi nechali.
Závar před brankou Sparty. Zleva: Juraj Mikuš, Jakub Klepiš,| Juraj Ďaloga a Filip Novotný.
Třinecký Jakub Klepiš upadl po souboji se sparťanským Martinem Réwayem.
Přesto jste na severu vydržel jen pár měsíců. Proč?
Hokej mě nebavil. Padaly dva tři góly za zápas. Hrozně se bránilo. Ráno jsem přišel do kabiny a neměl v sobě to nadšení. Proto jsem radši skončil, než bych se trápil celý rok.
V Praze jste hrál za tři kluby. Co pro vás znamená?
Narodil jsem se v ní. Mám ji rád. Líbí se mi večerní procházky po centru s manželkou, staré uličky...
Jako kluk jste začínal na Spartě, nejvíc času strávil ve Slavii, naposledy hrál za Lva v KHL. Nejvíc vám k srdci přirostla Slavia?
Asi jo. Hokejově jsem v ní vyrostl. Mám na ni hezké vzpomínky. Dvakrát jsem s ní získal titul.
Co Lev?
KHL v Praze mi připadala jako bezva nápad. Rodiče a kamarádi, kteří mě dlouho neviděli, mohli chodit na všechny domácí zápasy. Škoda že ten projekt skončil.
A Sparta?
Beru ji jako prestižního soupeře. Každý se na ni u nás víc vyhecuje.
Ještě mi povězte: Co vás nejvíc táhlo do Třince?
Pánové Marek (manažer) a Kalous (kouč). Znám je dobře. Navíc Třinec mívá nejvyšší ambice, silný mančaft. Hala je nová, pořád plno. Šatna, regenerace a posilovna jsou asi na nejvyšší úrovni, co jsem poznal. A vyhovuje mi, že hrajeme útočně.
