Pobýval uprostřed finských lesů a jezer. Se životem uprostřed severské přírody obklopující město Jyväskylä se ale Petr Hubáček rozloučil a zamířil do Polabské nížiny.
Svoji další kariéru se mistr světa z roku 2010 rozhodl spojit s Pardubicemi, kde už má za sebou první tréninky na suchu. Posilování a pilování fyzičky jako nutné zlo nebere. Naopak.
„Je to část roku, kdy můžete absolutně vypnout hlavu. Máte jen fyzickou přípravu, která sice bolí, ale zase se nemusíte v ničem jiném tak hlídat. Fyzicky je to sice makačka, ale kolem je to brnkačka,“ říká šestatřicetiletý Hubáček.
Jaké jsou vaše první dojmy?
Na jednu stranu fajn, na druhou toho mám plné kecky. Je vidět, že kluci trénují svižně. Skočil jsem do toho rovnýma nohama, ačkoliv jsem se připravoval sám v Brně. Trénovat s mančaftem je ale vždycky něco jiného.
Které podobě přípravy tedy dáváte přednost?
Než jsem přišel sem, tak jsem hromadnou letní přípravu měl ještě v roce 2009 ve Vítkovicích. Potom jsem se připravoval vždy sám, ale chtěl jsem sem přijet dříve, než se půjde na led, abych poznal spoluhráče a osahal si zázemí. Pak na ledě alespoň nebudu trčet a zírat, že nikoho neznám.
To nebude problém s vrstevníky Petrem Čáslavou a Tomášem Rolinkem. Co ostatní?
Znal jsem i jiné kluky od vidění. Jsem zvyklý na ten seznamovací režim. První den si pamatujete třetinu hráčů, druhý den polovinu a za týden už takřka všechny. I tohle je pro každého nová motivace a náboj.
Pocházíte z Brna a čekalo se, že se vrátíte do Komety. Proč jste zamířil do Pardubic?
Bylo to jednoduché. Brno o mě zájem nemělo. S Liborem Zábranským (majitel klubu) jsem mluvil. On si skládá kádr. Měl zájem o jiné kluky, což jsem respektoval, a tím pádem pro mě možnost jít do Brna za pět vteřin zhasla. Hledal jsem proto jiný mančaft. Pár dalších bylo sice ve hře, ale vyústilo to v Pardubice.
Co vás tedy přimělo k příchodu do Dynama?
Byl jsem si tu sednout s manažerem a trenérem. Povídali jsme si o hokeji a o klubu. Dvouhodinový rozhovor na mě působil dobře. Dlouho jsem mluvil i s Petrem Čáslavou a je tady cítit ta chuť a odhodlání zlomit to na druhou stranu a zase jít po schůdkách nahoru. Trenér je v Česku čtyři sezony a jsou za ním vidět úspěchy, dobrá práce a solidní hokej, což nebude náhoda. Ale vím, že po posledním titulu tady byla každá další sezona horší než ta předchozí. Loni se to zachránilo na poslední chvíli.
Preferoval jste návrat do české extraligy?
Pokaždé je v tom více faktorů. Bude mi 37 let, mám dvě děti. Třináctiletá dcera už nezvládala současně školu ve Finsku a tady, jak tomu bylo v předchozích letech. Teď už byla v Čechách a já byl v poslední sezoně sedm a půl měsíce ve Finsku sám, takže ten rodinný vliv hrál roli. I proto nebyla jiná cizina ve hře. Upřímně ale říkám, že vzhledem k věku už není zájem ze zahraničí takový, protože ten vlak kariéry vám pomalu začíná ujíždět. Je poptávka po mladších klucích.
Čekáte, že se od vašeho odchodu změnil herní styl naší extraligy?
Ve Finsku je hokej úplně jiný, takže těžko říci, jak to bude vypadat tady. Je to pro mě taková neznámá. Už jsem starší kousek, takže si nelámu hlavu nad tím, co bude a nebude. Chci se jenom sám připravit, abych byl na ledě platný a odvedl poctivý výkon.
Mluvili jste s koučem o vaší úloze na ledě i mimo něj?
Nebavili jsme se úplně o mojí roli, ale o celkovém náhledu. Chtěl by do mužstva zapracovat větší poctivost, pracovitost a nasazení, což jsou faktory, které jsem vždy měl a na nich jsem postavil svůj hokej. Takové typy kouč hledal. Neřešili jsme, s kým bych měl třeba hrát. To je až otázka přípravy na ledě, teď by to bylo předčasné probírat.
Těšíte se na zápasové prostředí, které jste tady zažil zatím jen jako soupeř?
Pardubice stále mají tradici i zvuk. Na hokej tady chodí fanoušci rádi a za mančaftem stojí. Zdejší atmosféra byla vždycky dobrá. I jako soupeři se mi tady hrálo příjemně.
