Na začátku profesionální kariéry musel coby benjamínek v pardubickém mužstvu po tréninku sbírat puky. Všem okolo uctivě vykal. Když se Dominik Hašek v roce 2009 po ročním odpočinku vrátil k vrcholovému hokeji, viděl svou tehdejší roli z jiné perspektivy.
„V pětačtyřiceti jsem si najednou říkal, proč jsem z toho byl v šestnácti tak vykulený,“ říká pobaveně. Naganský šampion odpovídá ve velkém rozhovoru, kterým MF DNES a iDNES.cz zahajuje seriál k oslavě osmdesáti let nejvyšší domácí hokejové soutěže.
V československé lize jste začínal v osmdesátých letech ještě jako gymnazista. S čím máte tuto dobu spojenou?
Sesypalo se toho na mě – v dobrém slova smyslu – hrozně moc. Půl roku předtím jsem ani nevěděl, že bych mohl chytat za áčko, a najednou jsem stál v brance. Všechno to šlo hrozně rychle. Bylo mi šestnáct, sedmnáct let. Musel jsem chodit do školy, dokončoval jsem gymnázium. Do toho jsem chytal ligu a za chvíli už jsem jel na mistrovství světa.
V brance jste toho na sobě moc neměl. Pukem to muselo bolet, že?
Bylo to úplně jiné než dnes. To si člověk ani nedovede představit. Určitě jsem na tom byl lépe než kluci deset dvacet let přede mnou. Hlava už byla vcelku dobře chráněná, ale jinde byla místa, kde to bolelo. Klíční kosti a nejvíc lokty. Problémové byly také kalhoty, tehdy ještě nebyly brankářské – chránily tak akorát stehna, takže když jste dostal na pánev, tak to hodně bolelo.
80 let hokejové ligyGólman tří dekád Tuzemská hokejová liga letos slaví své 80. narozeniny. MF DNES a iDNES.cz tak v průběhu probíhajícího play-off přinese sérii rozhovorů a reportáží, které budou vzpomínat na nejdůležitější milníky ligové historie. Startujeme rozhovorem s brankářem Dominikem Haškem, největší personou, která ligu vyhrála. |
Jiná byla nejen výstroj. Jak se lišil herní styl?
Obrana nebyla tak propracovaná. Jinak se střílelo. Brankáři zabrali daleko méně místa, kvůli špatné výstroji se i hůře trénovalo. Dneska se gólman nemusí při tréninku bát, že ho puk zraní. I tehdy jsem trénoval naplno, ale nemohl jsem jít do všeho, vyrážet puky lokty, rameny a bokem. Jinak bych nepřežil tři tréninky. Přesto jsem chodil s modřinami, obouchaný. Brankář má dnes výhodu, že může daleko lépe trénovat, puk jej nezraní. Na druhou stranu čelí jiným ranám. Tenkrát se daleko více kombinovalo a střílelo jen tak zápěstím, dnes padá spousta gólů po ranách z voleje. Vystřelit z první hned po nahrávce, než se brankář přemístí, to tehdy uměli dva tři hráči v lize.
I přes chatrnou výstroj jste prý na trénincích nabádal hráče, ať vám pálí na hlavu. Je to pravda?
To si pamatuji. (smích) Když jsem byl mladší, podobné srandičky jsem dělal. Hlava byla docela dobře chráněná. Při pořádné střele příklepem jsem byl dvakrát rozpáraný na čele. Dvakrát, možná třikrát mě museli zašívat, ale při trénincích mi kluci stříleli na hlavu zápěstím. Bylo to z legrace, bavili jsme se tak.
Co ve vás vyvolávají vzpomínky na cestu za tehdejšími dvěma tituly?
Prvních osm nebo devět let v Pardubicích, to pro mě byla fantastická léta. Měli jsme výborné mužstvo, prakticky pořád jsme vyhrávali. Pravidelně jsme byli adepty na titul. Bavili jsme se hokejem, měli jsme z toho radost. Když se na to člověk dívá zpětně, tak si skoro říká, že toho mohl vyhrát ještě více. Dávali jsme tomu všechno, tehdy mě hokej bavil nejvíc. Když nám jednou o Vánocích trenér dal dva dny volna, sehnal jsem od maséra klíče a šli jsme s pár kamarády na hodinku na led. Ota Janecký, Jirka Šejba a Franta Musil na mě stříleli.
Jste velmi soutěživý. Na ledě se to občas projevilo i negativně. V roce 1986 jste se stal zlým mužem československé ligy.
Tehdy se do toho pořadí počítaly jen vyšší tresty, neměl jsem nejvíc trestných minut, ale měl jsem spoustu trestů za nesportovní chování. Ani nevím, jak jsem k tomu přišel. Ale pamatuji si, že jsem jednou hrozil rozhodčímu hokejkou. Tenkrát se nám nedařilo, bylo mi dvacet... Některé věci byly naprosto nevhodné, dokonce jsem byl suspendován na dva zápasy – na jeden od ligy a na druhý od klubu. Člověk ve dvaceti dělá blbosti, asi to patří k tomu věku. Určitě na to nejsem pyšný. Hlavní je, že jsem tehdy nikomu nic neudělal.
Noviny pak psaly, že jste dal špatný příklad socialistické mládeži. Byl to otisk doby, jak jste se vypořádával s režimem?
Díky tomu, že jsem hrál hokej, nebyl jsem tím nijak zvlášť poznamenaný. Rozhodovala výkonnost na ledě a tím to bylo dané. Vzpomínám si, že jsme museli tvořit brigádu socialistické práce, se spoluhráči jsme se tomu smáli. Všichni studenti měli za úkol dobře se učit a starat se o výstroj. Problém byl s tím, že dva hráči ročně měli vstoupit do KSČ. Byly z toho mírné konflikty, ale nikdo nebyl vyřazen z kádru. Obecně jsem měl štěstí, že jsem hrál hokej a mohl se soustředit jen na to.
Dění ve společnosti vás nezajímalo? Když přišla revoluce, jel jste do Prahy.
Byl jsem zrovna na vojně v Jihlavě. Každý, kdo nežil v Praze, moc nevěděl, co se děje. Vše se k nám začalo dostávat až z televize. Měl jsem u kasáren svoji škodovku, vzali jsme auto a jeli jsme se s Frantou Kučerou, Milanem Kastnerem a Tomášem Sršněm podívat, co se děje na Václaváku. Pamatuji si, že se tam klíči dělalo poslední zvonění. Hrozně se mi líbilo: Na Štěpána bez Štěpána. Člověk byl sice hokejista, ale změny si uvědomoval, a když mohl, chtěl být toho součástí.
V Jihlavě se zastavíme. Známý je váš incident, kdy jste hodil dres Dukly do koše a odstoupil z utkání proti Pardubicím. Jak zpětně vidíte tuhle událost?
Nestydím se za to, co jsem udělal. Naopak jsem na to zpětně hrdý. Samozřejmě, dres v koši je smutná záležitost. Cloumaly ve mně emoce a já udělal takovou blbost. Naprosto chápu, že lidí, kteří celý život za Duklu hráli nebo se jí věnovali a fandili ji, se to muselo dotknout. To je bez debat.
Vybavíte si, z jaké doby je černobílá fotografie?
To bude sezona 1994/1995. Výluka v NHL. Po Vánocích jsem odchytal v extralize dva zápasy. Pamatuji si, že během tří měsíců jsem byl asi třikrát na ledě, dvakrát v posilovně. A pak jsem po jediném večerním tréninku s dorostem naskočil za Pardubice.
BLÁZNIVÝ NÁVRAT. Takřka bez tréninků šel Dominik Hašek do extraligové brány Pardubic při výluce NHL v sezoně 1994/1995.
To jste si troufl?
Už bych to nikdy neudělal. Nechápu, že jsem prakticky bez tréninku mohl jít chytat. Výkon podle toho vypadal. Vím, že jsem tam udělal velkou chybu. Chtěl jsem pomoct, bylo mi devětadvacet, nechtěl jsem celou sezonu stát, abych se rozchytal, nakonec to bylo na dva zápasy.
Co jste prožíval, když jste se vracel do Pardubic?
Všechno bylo hodně hektické, přiletěl jsem, odehrál jsem dva zápasy a pak už se podepsala kolektivní smlouva v NHL. Ano, hrál jsem za Pardubice, ale hlavou jsem byl v Americe, kde jsem měl rodinu. Tušil jsem, že se v NHL brzy dohodnou. Během týdne se to opravdu stalo.
Váš druhý návrat do Pardubic nastal v roce 2009. Proč jste po roční pauze začal zase hrát?
Zaprvé kvůli touze ještě něco dokázat. Od začátku bylo mojí hlavní ambicí získat titul. A to se nám také povedlo. Vracel jsem se také kvůli Zbyňkovi Kusému. Sedli jsme si, dali kávičku a jeho první věta zněla: „Kolik budeš chtít?“ Jednou větou mi vlastně řekl, že se mnou počítá na příští sezonu, a zároveň se zeptal, jaký chci plat. Sranda byla, že tohle řekl, ale následující debata o penězích už nebyla tak jednoduchá. Nemohl jsem si zas tak vybírat. Neříkám, že kdyby přišel někdo jiný, tak že bychom se nedohodli, ale se Zbyňkem jsme se dlouho znali a on měl v sobě něco výjimečného. Na mnohých pardubických titulech má velkou zásluhu.
Hašek v Pardubicích
|
Víte, o kolik let mladší než vy byl tehdy benjamínek pardubické kabiny?
Byli tam kluci, kteří chodili s mým synem do třídy. Jan Buchtele, Daniel Rákos. Mně bylo pětačtyřicet, jim devatenáct.
Náhle jste viděl svou někdejší roli z osmdesátých let z druhé strany. Jaké to bylo? Vykali vám?
Teď už není ve zvyku někomu vykat. Bylo to zvláštní. Když je člověk mladší, tak si ze všeho dělá hlavu. A když je starší, chce být jedním z mužstva a nic neřeší. Najednou jsem si říkal, proč jsem z toho byl v šestnácti tak vykulený. V kabině jsme si všichni rovni. Jenom se očekává, že mladší kluci seberou puky nebo něco podají, když je potřeba.
V osmdesátých letech jste sbírání puku musel nenávidět.
Nikdo nesbírá puky rád. A gólman to má ještě těžší. Má těžkou hokejku, velké rukavice, které musí zahodit.
Kdybyste měl porovnat sám sebe v letech 1987, 1995 a 2009, v čem jste se jako brankář lišil?
To bych sám rád věděl. Rád bych se podíval na jeden zápas z každého roku a porovnal to. Chtěl bych vidět, o kolik se mi zpomalily reakce, pokud vůbec. Na konci kariéry jsem na tom byl lépe technicky, lépe jsem se přesouval a uměl jsem dirigovat obranu. Zkušeného hráče ostatní spíše poslechli.
