„Byli jsme s ním v pravidelném kontaktu, ať už šlo o mě, majitele Aleše Pavlíka, nebo trenéry. Poly je profík v každém slova smyslu. Má obrovské zkušenosti a obrovské kvality. Počítáme s tím, že bude cenným článkem nejen na ledě, ale také v kabině, a je jasné, že se stane velkou osobností týmu,“ říká vítkovický sportovní manažer, momentálně o berlích.
Romane, bavíme se v klimkovických lázních, ostatně i příchod Romana Poláka jste oznamoval tady. Proč?
Jsou to asi tři týdny, co jsem dostal nový kyčelní kloub.
Následky hokeje?
Byla tam nějaká opotřebovanost kloubu, navíc mi bylo řečeno, že tam byla i nějaká menší vrozená vada. K tomu se přidružily ještě nějaké problémy, takže po roce a půl, kdy jsem s tím laboroval, jsme se rozhodli, že je třeba to vyměnit, aby se mi ulevilo.
„Vždy jsem si říkal, že když skončím s hokejem, jediná cesta je trenérská štace.“
Nešlo to dál?
Nejsem typ člověka, který umí žít s omezeními, potřebuju se jít normálně projít, projet se na kole, zahrát si tenis, jinak stojí život za prd.
Není v 48 letech brzy na endoprotézu?
Potkal jsem tu kluka, kterému je 36 a taky má kyčel vyměněnou. Myslím, že je to normální. Medicína už je dneska daleko, tak proč se trápit? Kdybych se měl třeba další čtyři roky trápit, byly by to čtyři roky na prd. Bavil jsem se s doktorem, který mě operoval, a ten mi říkal, že teď už to není tak, že by se to muselo třeba po dvaceti letech měnit. Teď už se mění jenom nějaké vložky na hlavicích a na tom pouzdře.
Roman ŠimíčekOdchovanec hokejových Vítkovic, narozený 4. listopadu 1971, strávil v ostravském klubu podstatnou část své hráčské kariéry, za Vítkovice odehrál na nejvyšší úrovni plných 14 sezon. Hrál také ve Finsku (Hämeenlinna), v zámořské NHL oblékal dres Pittsburghu Penguins a Minnesoty Wild, v AHL působil v celku Houston Aeros. Po návratu ze zámoří hrál ve finském IFK Helsinky a v pražské Spartě, odkud se vrátil do Vítkovic. Na závěr kariéry působil ve slovenské Dukle Trenčín a polském GKS Tychy. Jako trenér začínal ve Vítkovicích, odkud přes Košice, Skalici a Znojmo prošel až do Třince. Od tamních Ocelářů se letos znovu přesunul do Vítkovic, ovšem do pozice sportovního manažera. |
Takže budete moct třeba i na brusle?Ještě se vrátím k tomu, jaké to bylo v poslední sezoně, co jsem absolvoval v Třinci. Bylo to na hraně. Odrážel jsem se jednou nohou a jen se klouzal. Už to bylo špatné. Teď už mám nabídku, abych se od října účastnil amatérské ligy. Hned jsem to hlásil doktorovi. Odpověděl mi, že jestli se budu cítit v pohodě, tak proč ne. Nejde ani tak o bruslení, spíš je tam nebezpečí pádu, kdy by to mohlo vyskočit. Ale v té lize jde vlastně o bezkontaktní sport a já se moc těším, až v říjnu začnu.
Hrál jste NHL, zkusil jste Finsko i Polsko. Na které zahraniční angažmá vzpomínáte nejraději?
Amerika byla fajn, všechno bylo super, Pittsburgh i Minnesota. Ale za mě bylo nej Finsko. Bylo to první angažmá po dlouholetém působení ve Vítkovicích, čekal jsem, jaké to vlastně bude. Šel jsem do toho, neuměl jsem řeč. Ale Hämeenlinna byla super. Potom NHL byla taky fajn, ale měl jsem zdravotní problémy a skončil v Houstonu. I když to hokejově nebylo až tak, život tam byl parádní. Hlavně pro děti, byly pořád v bazénu.
Doteď jste prakticky pořád byl na střídačce, ať už jako hráč, nebo jako trenér. Nebude vám to chybět?
Nevím. Vždycky jsem si říkal, že když skončím s hokejem, jediná cesta, co bych mohl dělat, je trenérská štace. Takže jsem si to zkusil, ať už jako asistent, nebo pak i jako hlavní trenér, ať už u chlapů, nebo u mládeže. Bylo to všechno super, ale musím říct, že po těch necelých třech měsících ve funkci (sportovního manažera) ve Vítkovicích mě ta práce strašně moc baví, naplňuje mě to. Nevím, jestli je to i tím, že jde o domácí klub, o Vítkovice. Jak pokaždé říkám, je to pro mě srdcová záležitost. Moc mě to baví. Uvidíme, až si sedneme třeba v listopadu, jestli řeknu to stejné. Byl bych moc rád, kdybych to mohl zopakovat, že je to super, paráda. Přitom jsem si nedokázal představit, že bych dělal nějakého funkcionáře.
Co vás přesvědčilo?
V prvním okamžiku mě ta nabídka zaskočila. Nepředpokládal jsem, že bych mohl být na takové pozici, spíše jsem se vždycky viděl dole na střídačce s hráči. Ale s odstupem času se mi to začalo čím dál víc líbit, vnitřně jsem s tím začal počítat a už jsem měl strach, aby to klaplo. A teď jsem strašně rád, že to dopadlo. Pořád se to točí kolem jedné věci. Jsou to Vítkovice. Strávil jsem v klubu 16 sezon jako hráč plus trenér, byl jsem tu vychovaný od malého žáčka, kdy mi bylo pět let. Znám tu plno lidí, jak na zimáku, tak rolbaře, ledaře, kluky kolem. Konečně po x letech jsem doma.
Nakolik vám rozjezd v nové roli ztížil koronavirus?
Skočil jsem do toho tak, že úplně všechno bylo pro mě nové. Nejen pro mě to bylo náročné, ale i pro Aleše (Pavlíka, majitele Vítkovic – pozn. red.), se kterým jsme tým v prvopočátku skládali. Určitě nás to ovlivnilo, ale nejen nás. Ani bych nechtěl mluvit o sportu, všechny lidi to ovlivnilo. Doufejme, že to bude brzy za námi, že to překleneme, že my pojedeme sezonu a lidi svůj život bez omezení. Pro mě byla spousta věcí nových – smlouvy, dohadování s agenty, s hráči. Ani jsem nevnímal, že je nějaký covid. Svých starostí jsem měl fakt dost a pořád jsem se učil.
K tomu na vás vypadl ořech – rozloučit se s dosavadním kapitánem Janem Výtiskem.
To jste pojmenoval úplně přesně, to byl fakt ořech. Přišel jsem a vlastně na mě vypadla informace, že pro Honzu trenéři v sestavě nemají místo, nebo mají, ale na určité pozici, kterou Honza neakceptoval. Víceméně první kontakt si řešil trenér Mojmír Trličík s Honzou sám. Byl jsem samozřejmě u toho, ale řešili si to oni z očí do očí a podle mě to proběhlo v mezích toho, jak by to mělo vypadat, prostě profesionalita z obou stran. Něco bylo Honzovi nabídnuto, vzal si čas na rozmyšlenou, rozmyslel se jinak, že by chtěl ještě být hlavním článkem nějakého týmu. A já jsem moc rád, že se dostal tam, kam se dostal (Litoměřice – pozn. red.), bude tam vychovávat mladé kluky. My jsme se o tom s Honzou bavili. Ne jako funkcionář a hráč, ale jako kluci, co se spolu hrozně dlouho znají. Když Honza přicházel, byl mladý holub, já už měl něco odehraného. Aleš Pavlík mu něco nabídl a myslím, že Honza na to přistoupil. Domluvili jsme se, že i kdyby v průběhu sezony měl pocit, že už to není to, co by od hokeje chtěl, spojíme se a něco vymyslíme. Honza má obrovský zájem trénovat mládež, což je skvělé. Má obrovské jméno a umí to s dětmi. A má srdce na pravém místě.
Produktivní Roberts Bukarts udržet nešel?
Přišel jsem a on už byl pryč. Takže se k tomu nemůžu vyjadřovat.
„Cítím, že kabina bude dobrá, zatím je všechno, jak by mělo být.“
Jak se vám povedlo ulovit mladého slovenského reprezentanta Patrika Kocha? Doneslo se mi, že vám ho jinde závidí.
To jsem jen rád. Patrika jsem trénoval v Košicích, znám ho velice dobře, jak jako hráče, tak jako člověka. Bylo to první jméno, jež mě napadlo do řad obránců, které bych tu chtěl mít. Kupodivu když jsem s tím přišel, Aleš Pavlík mi řekl, že se o Patrikovi bavili snad už před rokem. To mi usnadnilo práci. Na mně jen bylo, abych to dotáhl do konce. Patrik je sice mladý, ale má toho spoustu za sebou, odehrál řadu zápasů v národním týmu. Uvidíme, jak u něj zafunguje změna působiště, ale věřím, že mu všichni pomůžeme, jak trenéři, tak hráči. Cítím, že kabina bude dobrá, zatím je všechno, jak by mělo být.
Přivedl jste i nepříliš známé Jakuba Kubeše a Josefa Mikysku. Jsou dostatečně prověření?
To ukáže až extraliga. Kubeš je velký obránce, silový, umí i do útoku. Už v přípravácích uvidíme, ty něco ukážou. Hráčů je teď na trhu tolik, že když něco nevyjde, dá se to napravit. Nikdo není až tak dokonalý, že dokáže složit tým tak, aby klapal hned ze sta procent. My jsme to dělali s nejlepším vědomím a svědomím. O hráčích jsme si zjišťovali všechno. Nemůžeme se na to dívat jako fanoušek, který chce hvězdná jména, borce. My potřebujeme, aby to zapadlo do naší mozaiky. Potřebujeme typologicky správné hráče. Kdyby trenéři třeba chtěli defenzivního beka, nejde jim přivést úplně ofenzivního. Nebylo to tak, že bychom postavili tým a řekli trenérům, ať hrajou. Naopak, trenéři si řekli, co chtějí, my se jim snažili vyhovět v rámci ekonomických možností. S odvedenou prací jsem spokojený, udělali jsme maximum. Tým se mi líbí, jsou tam velká i neznámá jména. To je to, co dá tým dohromady. Budou silní.
Co budete chtít po vašich bývalých spoluhráčích, které jste do týmu také přivedl? Tedy po Zbyňku Irglovi a Lukáši Krenželokovi?
Začnu od Zbyni. Jsme rádi, že se nám povedlo konečně dotáhnout do konce, že Zbyňa bude hrát za Vítkovice. Moc se na to těší. Roky má, ty nikdo nezastaví, ale zkušenosti jsou u něj obrovské a myslím, že pořád má klukům co dát. Teď mu trochu naložím, ať je psychicky dole. (směje se) Čekáme od něj body, góly a zkušenost do týmu. A Kržel, to je obrovský srdcař, bojovník, dříč. Jsme rádi, že to dopadlo, protože na začátku to moc nevypadalo, že bychom se domluvili. S ním přijde obrovská zkušenost, s Libercem má spoustu za sebou. U něj je to podobné jako u Zbyni – i když mají nějaké roky, pořád tam je obrovská chuť vítězit, něco dokazovat. Nepřijdou to jen odklouzat.
Roman Šimíček - bývalý hráč a nyní sportovní ředitel Vítkovic.
Roman Polák říkal, že nechce hrát v týmu bez ambicí. Dá se slíbit, že nebudete v tabulce dole?
My si ani nemůžeme dovolit plácat se na spodku – jak vůči sobě, tak vůči fanouškům. Oni si toho loni zažili dost a prostě už je načase, za sekundu dvanáct, abychom začali hrát parádní hokej, aby to fanouška bavilo. Neříkám, že musíme všechno vyhrát, to nejde, ale chci, abychom každý zápas odedřeli na sto procent, aby lidi chtěli chodit na hokej. I když se prohraje, tak si řeknou, že ti kluci fakt dřeli. Nechci tu žádné lajdáky, kteří se jdou jen sklouznout. Každý hráč by měl být hrdý na to, že má na prsou vítkovické logo, měl by dýchat za Vítkovice. Vím, je to staromódní, ale když se nám to povede aspoň z 80 procent dostat do kluků, tak strach nemám. Hokejová kvalita v týmu je.
V nové sezoně se nebude sestupovat. Co vy na to?
Je to logické vyústění. O sezoně nikdo netuší, jak bude vypadat, jak se to bude dělat, když někdo chytne covid, nikdo to neví. Přespříští sezona ale bude o to těžší, náročnější. Jeden sestupuje přímo, druhý jde do baráže. Pro nás to zas tolik neznamená. Chceme vyhrávat, koukat se nahoru, a ne dolů. Nemůžeme si to ani dovolit.
Závěr věnujme rodině. Jak se daří synu Patrikovi, bývalému extraligovému florbalistovi?
S florbalem skončil, chodí si zahrát hokej a baví ho to. Vzal si sestru Lukáše Kloka, v září čekají rodinu. Budu děda, moc se na to těším, snad to bude kluk a bude pokračovat v našich stopách.
