V sedmatřiceti letech vévodí všemožným statistikám. "Jen bude zajímavé, jaké číslo tam dají," připomněl Hamrlík, že častokrát měnil čísla, s nimiž nastupoval.
"Pokud při loučení dostanu pěkné hodinky, s výběrem jim pomůžu. Pokud mi dají sošku, kterých mám doma milion, nechám to na nich," dodal vetetrán se svým nezaměnitelným humorem.
První extraligový zápas jste odehrál v roce 1990. Tušíte, kdy sehrajete poslední?
Smlouvu mám vždycky na sezonu, a pokud nebudu na ledě trapný, budu hrát. Když vidím mladé, vím, že ještě můžu hrát. Jsou sice okamžiky, kdy si řeknu kur..., je to dřina, ale když to jde, nakopne tě to a říkám si, proč ne. Pokud budu zdravý a klub bude mít zájem, budu hrát.
Takže vydržíte jako Chris Chelios, který hrál v osmačtyřiceti letech?
To je v dobrém slova smyslu blázen. Tolik hráčů v historii moc není. Když to půjde a budu prospěšný týmu, budu hrát. Jestli půjde o rok nebo dva, to neřeším. Vždycky se soustředím na nejbližší sezonu.
V sedmatřiceti letech zůstáváte zlínským obráncem číslo 1, ani v extralize není moc lepších beků. Tušíte, proč se vám mladší hráči nedokážou vyrovnat?
Nevím. Podmínky mají lepší, než byly dřív, i v trénování je víc možností. My jsme měli na zádech debilní vestu nasypanou pískem a skákali jsme přes překážky. Dnes se trénuje jinak, takže kluci mají větší pravděpodobnost, že budou hrát dýl. Nejsou tak zrasovaní.
Martin HamrlíkZlínský hokejový obránce se narodil 6. května 1973. První extraligový zápas sehrál v šestnácti v roce 1990, při premiéře s Kladnem dokonce skóroval. O rok později jej draftoval dnes už neexistující tým NHL Hartford Whalers. Ve stejném roce dostal zánět mozkových blan a celou sezonu vynechal. Následujících šest let strávil v nižších zámořských soutěžích. V roce 1997 se vrátil domů do Zlína, kde působí dodnes. V nejvyšší domácí soutěži odehrál 792 zápasů, vstřelil 135 gólů. Mezi obránci několikrát vyhrál kanadské bodování celé soutěže. |
Každý chce hrát. Někdo si to vydře, ale abys hrál špičkově, potřebuješ um. Jsou kluci, kteří můžou hrát dlouho, ale nikdy nebudou v prvních lajnách.
Vzpomenete si někdy na svůj první zápas?
Jo, byl s Kladnem a dal jsem gól Kamešovi. Petřík, který hrál levého beka, vystřelil, puk proletěl na mě, já to z voleje vypálil. V našem útoku byli Jarda Otevřel, Jurík a Chalánek. Za ně tehdy hrál Jarda Jágr.
Dát gól v prvním utkání je znamením velkého hráče...
Někdy se říká, že je to štěstí začátečníka.
Napadlo vás tehdy, že vydržíte tak dlouho?
Ne. Tata byl hrdý, že hraju ligu v šestnácti. Tehdy jsem moc nevstřebával, jak dlouho budu hrát. Žil jsem okamžikem, bavilo mě to.
Jaký je váš recept na hokejovou dlouhověkost?
Je to klišé, ale zdraví. A taky musíš něco umět. Když hraješ tak dlouho a na takové úrovni, jinak to nejde. Těžko by tě někde drželi, když nic neumíš.
Říkáte zdraví, ale vy jste měl velké problémy. Takže v tom musí být ještě něco.
Možná vůle. Ve dvaceti jsem po zápalu mozkových blan začínal znovu, nic jsem neuměl. Tata nás od malička vedl k tomu, že budeme hrát hokej, takže jsem to možná měl v hlavě a vůlí se z toho vyhrabal. Možná mi pomohla i tělesná konstrukce. Každé tělo je jinačí, někdo se z toho nevyhrabe.
Koleno? Výměně se nevyhnu
Jak je na tom vaše levé koleno, s nímž jste měl velké problémy?
Mám artrózu nejvyššího stupně, nepropnu ho. Normálně se s ním hrát nedá. Někteří kluci by s ním ani nehráli. Ale mám výhodu, že hraju hokej, takže ho nemusím tolik propínat. Jen mě trochu omezuje v pohybu. Mám štěstí na spoluhráče a mé přednosti jsou jinačí než bruslení. Když je potřeba, pomůžu si přihrávkou. Ale kdybych hrál jiný sport, asi bych už skončil. Fotbal nebo tenis bych hrát nemohl.
Zhoršuje se to?
Je dlouhodobě spravené. Před šesti sedmi roky mi doktor Holibka voperoval chrupavku a zachránil ho. Od té doby se nezhoršuje.U pravého musím zaklepat, je v pořádku.
Nebojíte se, že až skončíte s hokejem, stane se z vás invalida?
Doktoři mě upozorňovali, že výměně kolena se nevyhnu. Teď hraju, drží mi ho stehno, něco dělám. Ale jakmile skončím, tělo ochabne a koleno dostane víc zabrat. Jsem připravený na to, že půjdu na jeho výměnu.
Jak se udržujete v kondici?
Výhodou je, že trénujeme celoročně, takže pořád něco dělám. I když mám volno, jsem v pohybu. Máme v rodině, že když nic neděláme, přibereme na váze. Jdu si proto zahrát tenis nebo na spinning. Ale v jídle se omezovat nemusím, dva roky si držím stejnou váhu.
Na začátku kariéry jste měl nakročeno do zámořské NHL, ale skoro rok jste nehrál kvůli zánětu mozkových blan. Z nebezpečné nemoci jste se téměř zázračně dostal. Jak ji vnímáte s odstupem let? Jste rád, že navzdory nemoci můžete hrát hokej, nebo vás mrzí, že jste přišel o NHL?
Platí obě možnosti. Napřed si řeknu, že kdybych neonemocněl, měl bych šanci zkusit to v NHL, a kdo ví, kde bych byl teď. Na druhou stranu jsem viděl, jak dopadli lidi, kteří leželi na pokoji vedle mě. Vyhrabal jsem se z toho a hraju českou ligu. Taky jsem mohl skončit na vozíku, protože zánět mozkových blan je mozkovou obrnou. Podle doktorů jsem měl štěstí, že jsem na tom byl dobře fyzicky a tělo vydrželo.
Martin Hamrlík: Přívětivý společník... ...ale také zarputilý obránce
Pociťujete jako zadostiučinění, že se v NHL výrazně prosadil váš mladší bratr Roman?
Velké. Jsem moc rád, že brácha tam hraje tak dlouhou dobu, že je z českých obránců nejlepší. Když letos na jaře jeho Montreal postupoval v play-off, každý se ptal, co brácha. Můj kluk hraje za pátou třídu a každý ví, že jeho strejda je v NHL. Když Roman dojede, vždycky mu něco doveze. Maty se na něho často vyptává, už tam za ním byl.
Nezáviděl jste bratrovi někdy jeho kariéru?
Ne, on se o mě dobře stará. Když potřebuju auto, koupí mi ho. Ne že bych ho potřeboval, mám se dobře. Ale vím, že kdyby to bylo nutné, pomůže mi. Pokud mu závidím, tak to, že před sezonou nehraje čtrnáct přáteláků jako my, ale jen tři. Že na zápasy lítají a nejezdí autobusem. Že mají lepší kabinu nebo že na sezonu mají 24 párů rukavic a pět párů bruslí.
Vy jich máte kolik?
Já mám naštěstí troje rukavice a dvoje brusle. Jednu dobu jsem si objednával jenom pravou brusli, protože kvůli kolenu se z pravé nohy odrážím víc.
Byl jsem paličák, reprezentační pozvánky jsem odmítal
Roman se nedávno zmínil, že by chtěl kariéru ukončit doma ve Zlíně. Opravdu?
Četl jsem to, v kabině jsme se tomu všichni smáli. Před odletem do Kanady byl u mě, ale zapomněl jsem se ho na to zeptat. Reálně to ale nevidím. Někdy toho má plné zuby, mají tam větší makačku. S naší ligou se to nedá srovnat. A hlavně nebude mít psychické síly na to, aby sedl do autobusu, jel sedm hodin do Varů, vrátil se domů ve čtyři ráno a v deset šel na trénink.
Váš bratr se prosadil také v reprezentaci, je olympijským vítězem z Nagana. Vy jste v národním mužstvu odehrál jen tři utkání. Neštve vás to?
Pos... jsem si to sám. Strašně moc pozvánek jsem odmítl. Byl jsem paličák, nechtěl jsem tam jezdit, protože tam jezdili jedni a ti samí a já bych hrál třetí nebo čtvrtou pětku. Čaja (Petr Čajánek) mě přemlouval, ale neuspěl. Někdy jsem se i bál, jestli na to mám. Kdybych to zkusil, možná bych byl jinde, ale neřeším to, ani mě to nemrzí. Vybral jsem si to sám.
Už jste naznačil, že váš syn Matyáš rovněž hraje hokej. Jak mu to jde?
Hlavně mám radost z toho, jak se zlepšuje, jaké dělá pokroky. Ale nejenom můj kluk, ale všichni, co s ním hrají.
Je taky obránce?
Ano, je pravý bek. Ale má to těžké, protože je levák, takže každý puk chytá do backhandu.
Vidíte v něm sebe?
Není vyloženě špatný bruslař, ale zatím mu chybí cit pro hru a individuální činnosti. Ale vůbec nepřemýšlím nad tím, že byměl hrát hokej a živit se tím. Jsem rád, že přijde domů a nesedí u počítače nebo nedělá blbosti na sídlišti. Sotva přijedu domů, skočí mi do auta a jedeme na trénink. A teď budu na zimáku ještě častěji, protože druhý syn Lukáš má čtyři roky a začne se učit bruslit. Ale to jsou příjemné radosti.
