Budějovický útočník Tibor Melichárek přesto puk zblízka doráží za čáru. Hned vzápětí na mě jeho spoluhráč Lukáš Květoň obdivně křikne: "To byl zákrok jak vod Haška!"
"Ale to by si Hašan musel předtím dát pět dvanáctek," bručím si pro sebe pod maskou.
Poprvé v životě na sobě mám kompletní brankářskou výstroj a díky úžasné vstřícnosti personálu budějovického klubu při dobrovolném tréninku ligového áčka poznávám, co si v ní člověk musí vytrpět. A fakt to není žádná sranda.
Trénink s igeliťákem na ruce
Sám bych se ani neoblékl. Nejenže jsem nevěděl, kam všechny ty chrániče patří, ale třeba zapínání řemínků na betonech mi připadalo jako gymnastická úloha. Poklek, záklon, otočka…
Ještě že mi pomáhal Ladislav Gula, místní legenda.
Roman Turek, budějovická jednička, mistr světa, vítěz Stanley Cupu a můj "najatý" učitel, teprve mířil z domova na stadion.
DÍVEJ SE. Turek předvádí slajdování. Skluzem se vkleče přesouvá od tyče k tyči a stále je v ideální pozici proti střelci.
Ohoz na mou nepříliš urostlou postavu se ve skladu Budvar Areny hledal těžko. Všechno mi bylo o pár čísel větší. Pravá brusle mě dřela do kotníku, puchýř byl na světě, jenže kvůli dobrodružství se musí něco vytrpět.
S hvězdami na ledě
Již vyšlo: |
A já už jako kluk chtěl chytat! Stovky hodin jsem strávil v pokoji s malou hokejkou a pingpongovým míčkem, který jsem pálil do zdi a odrazy jsem zkoušel chytit do lapačky (igelitový sáček přetažený přes ruku, na zápěstí upevněný gumičkou).
"Taková posedlost je pro dobrýho gólmana základ," povídá Gula. A než mě vypustí na led, přidává pár rad: "Neotáčej se k puku zády a zbytečně nepadej." Kolíbám se chodbou do haly, za řevu publika to musí být paráda. Teď je v ní ticho. Prázdno.
Na co ses to dal?
Přitom se schylovalo k docela zábavné podívané, když se pisálek z MF DNES rozhodl okusit brankářské řemeslo. Úplná groteska se nekonala.
"Je vidět, že umíš bruslit," říká Gula. I když pohyb s tlustými betony na nohou byl pro mě i tak nezvyklý, obtížný.
Ještě mnohem namáhavější bylo samo chytání. Rány švihem z nějakých sedmi metrů na mě pršely s třívteřinovým intervalem, postřeh jakž takž mám, takže mi puk občas pleskl do lapačky. Ale ze zvedání ruky mě za chvilku začal bolet biceps (a nepřestal po celou cestu domů).
Vyrážečku jsem proti střelám nějak divně vykrucoval, takže jsem si je místo vyrážení spíš vrážel do branky. A to mí noví budějovičtí parťáci Květoň, Veselý, Micka, Jank nebo Melichárek zatím pálili jen nahoru, takže stačilo jen máchat pažemi. Nemusel jsem se ohýbat a třískat sebou o led.
Ve výstroji jsem si připadal strašně nabalený, jako medvěd v zimní bundě… Potím se jako v sauně. Snad každý pohyb mi dával zabrat. Lapačka mi sklouzává z ruky. A přece mě to chytání (pouštění) baví. Najednou u mantinelu vidím známou figuru čahouna s dlouhými vlnitými vlasy.
"Čau, Edo!" kynu širokou holí. "Na co ses to dal?" ptá se Roman Turek s úsměvem místo pozdravu.
Při různých příležitostech se vídáme od roku 1995, v červnu 1999 jsem například zblízka sledoval, když s Dallasem vyhrál Stanley Cup. Bavili jsme se v kabině, kde Brett Hull vyšplhal na plechovou skříňku, s čepicí otočenou kšiltem dozadu pil šampaňské a řehtal se jako blázen.
Teď se sejdeme na ledě v brankářském. Tedy až se "Eďák" převlékne. I když jemu to asi nedá tak zabrat jako mně.
LAPAČKU NAHORU: Turek opravuje reportérův základní postoj. Už jen samotný podřep dává netrénovanému tělu zabrat.
Pohnu se... A jsem v háji
Před Turkovým nástupem stíháme s budějovickými útočníky pár penalt. Ještě že jsme se o nic nesázeli. Prohrál bych i redakční propisku a kartičku pojištěnce.
Upřeně se dívám, jak Tomáš Micka míchá s pukem. Už je mi naprosto jasné, kam udělá kličku, pohnu se... A on kmitne holí na druhou stranu.
Gól.
"Jakmile udělám pohyb jako první, jsem v háji, co?" volám na Micku a on jen přikývne.
Nechytil jsem ani jeden nájezd. Vlastně možná jeden, Ondřej Veselý mě bekhendem v podstatě trefil. A ještě mě chválil. V Budějovicích na mě byli vážně hodní.
Pak nastoupil Turek. Respekt budí už svou postavou. Sbírkou trofejí. A má přirozenou autoritu. Patřil mezi špičku v Německu, v NHL, v reprezentaci, v extralize. Když se postaví do branky, je v ní rázem plno.
Těch pár hokejistů v aréně si chce zahrát "bago". Rozdělí se na dva týmy a oba mají stejný cíl: dát gól Turkovi. Brankář je při téhle hře tak trochu za kašpara.
Když jsem na chvíli opustil svoje stanoviště, byla to slušná úleva. Už jenom ten podřep, v němž musí gólman čekat na střely, je sám o sobě dřina. Přesuny od tyčky k tyčce člověka vyčerpají.
A co teprve vstávání!
"Pojď si to zkusit," vyzývá mě Turek, abych na chvíli šel dělat kašpara místo něj.
A už to kolem mě lítá. Přihrávky, střely, kličky. Sotva stačím otáčet hlavou, potácím se v brankovišti, puku se skoro nedotknu. "Už víš, proč se tomu říká bago?" ptají se mě rozesmátí hráči.
"Klid, to by nečapnul ani Eďák," utěšují mě po jedné kombinaci.
Teprve teď jsem docenil Gulovu radu: "Zbytečně nepadej."
A došlo mi, co mínil tím: "Neobracej se k puku zády."
Rozklek nezvládnu
Když jsem se totiž po pokusu o zastavení střely ocitl na zemi a neohrabaně se sbíral, často jsem se přistihl, že se dívám do branky. To je samozřejmě špatně, protože bych měl sledovat hru.
Gula mi vysvětluje, jak bych se měl zvedat na nohy, abych kotouč neztratil z očí, ale brzo rezignuju. Je to pro mě moc složité a neuskutečnitelné. Stejně neuskutečnitelné jako rozklek.
Turek mi tenhle hojně používaný zákrok předvádí jako nejtriviálnější věc na světě. Padne na kolena a vykroutí je tak, že betony zabarikádují celý spodek branky. Střelcům nezbývá než pálit nahoru.
Na kolena sebou praštím, ale betony mám za tělem, kde jsou mi houby platné. V ohebnosti v kolenou, tříslech a kyčlích se brankáři blíží cirkusovým artistům. Já jsem proti nim "tuhoň".
Ač jsem v Budějovicích poznal jen část gólmanské profese, mám už ponětí, jak těžké je chytat. Musíte se stoprocentně soustředit, mít postřeh, sílu a výdrž, technicky zvládnout zákroky, odolat tlaku (skoro každá chyba znamená gól), snášet bolest.
Občas se o brankářích říká, že jsou blázni. Ale copak by tohle dobrovolně podstupoval normální člověk?
"Hlavně musíš mít chuť," říká Turek, jemuž táhne na čtyřicítku a na špičkové úrovni se drží dvacet let. "Kdyby mě to nebavilo, dávno bych se na to vykašlal."
Ukazuje mi další "vychytávky": rozehrávku přes půl hřiště nebo moderní slajdování (přesouvání se skluzem ze strany na stranu). Ani ho nezkouším napodobit. Klobouk dolů před hokejovými "poušťáky". Pardon... Brankáři.
Stručná brankářská historie – dřív nesměli ani klečet, teď "slajdují"
|
