Od hokeje si po obdivuhodných 1 057 startech v nejslavnější lize světa toužil Vrbata aspoň na rok odpočinout. Zůstalo jen u plánů.
Přes půl roku doma v Mladé Boleslavi trénuje čtvrťáky, za něž hraje nejstarší syn Kryštof. A po Novém roce pro mistra světa vyklidili na zimáku jednu z kanceláří, z níž přetváří extraligový klub. „Nová sezona se začíná připravovat od ledna. Kdybych do toho nešel, nemohl bych začít až v září, kdy už bude tým postavený,“ líčí sportovní ředitel Vrbata.
Co se vám za čtvrt roku povedlo změnit?
Jestli se něco podařilo, byla to zásluha nových trenérů (Hořava, Rulík, Patera). Nastavili normu, co se od hráčů v tréninku a zápase očekává. Já se snažím nastavit věci, aby v áčku i u mládeže fungovaly dlouhodobě. Aby se vychovávali vlastní hráči. Aby pochopili, že když dostanou šanci, musí si ji zasloužit.
To je jeden z evergreenů aktuální sezony. Jsou takoví v Boleslavi?
U nás je to stejné jako jinde v Česku. Dobrých mladých není tolik, chybí konkurence a ti, co trošku vyčnívají, to o sobě moc dobře vědí. Říkají jim to agenti, rodiče a okolí. Nejsem si jist, jestli je to pak nutí pracovat nějak navíc. Když bude kluk v dorostu, kde je třicet týmů, nebo v juniorech, kde jich je 24, nemůže se dívat jen na body. Musí se zajímat, jestli by obstál v mezinárodní konkurenci. Tohle musíme změnit.
Jak?
Hledat hráče, kteří mají za cíl posouvat se. Boleslav pro ně nemá být klub, kde dokončí kariéru. Odsud se musí chtít dostat do NHL, Ruska, Švédska nebo Finska. Bez jejich práce a motivace to nepůjde. A naším úkolem je vybírat hráče, kteří budou mít v sobě tuhle touhu.
Seriál MF DNESLidé ze zákulisí extraligových klubů 1. díl: Zlínská legenda pere dresy. Dřív stačilo jednou za týden, dnes denně 2. díl: Půl století rolbařem. Začínalo se s džípem, směje se stálice Sparty |
Jenže ti ambiciózní a zároveň schopní teď v raném věku raději prchají do ciziny.
Já odešel do kanadské juniorky v sedmnácti, měl bych být poslední, kdo by to měl kritizovat. (usměje se)
Zkuste to.
Nedivím se jim. Mládežnické soutěže jsou moc široké, nemůže v nich být konkurence. Kdyby Pastrňák s Vránou neodešli do Švédska, kdo ví, zda by teď byli na současné úrovni. Je na českém hokeji, aby vytvořil takové prostředí, z něhož by kluci neodcházeli. Aby jejich rodiče viděli, že zůstat tady má smysl a extraligové kluby jim dají šanci. A oni si ji musí zasloužit, čímž uzavíráme kruh. Nedá se říct, že by chyba byla jen na jedné straně.
Z Boleslavi utvoříte klub, z něhož junáci nebudou utíkat?
Když někdo v sedmnácti bude mít na áčko, hrát tady bude. Ale je to individuální. Někomu to prospěje, někdo na to v sedmnácti nemá, ale pomůže mu rok ve Švédsku, Finsku, Kanadě, kde by poznal konkurenci a nové prostředí. Za rok se vám může vrátit úplně jiný hráč, nejde nic standardizovat.
Dřív jste klub i spoluvlastnil. Teď zníte, že vás nová role vtáhla.
Ano, ale jednoduché to není. Hodně telefonuju s agenty a všemi možnými lidmi z hokeje, časově je to náročné. Ale vyrostl jsem tady, když se tu hrála druhá liga, juniorská a dorostenecká extraliga, takže vím, že se i z toho přes kanadskou juniorku dalo dostat do velkého hokeje. Věřím, že mám zkušenosti, prošel jsem farmou i kluby NHL, kde člověk pozná spoustu lidí, trenérů a manažerů, jak přemýšlí. Zároveň nejsem génius, který ví všechno nejlíp. Je to o týmu lidí, kteří se doplňují.
Vyzkoušel jste sedm klubů NHL. Kde jste se nejvíc inspiroval?
To se tak nedá říct. Jako mladý jsem začínal v Coloradu, když ještě nebyly platové stropy a každý rok se hrálo o Stanley Cup. Ve dvaceti jsem byl mezi hráči jako Sakic, Blake, Forsberg. Velká škola pro začátek kariéry. Ve Vancouveru jsem se zase bavil s bratry Sedinovými, jak to funguje ve Švédsku. Ve Phoenixu jsem pozoroval, jak trénuje Gretzky a jak funguje organizace, kde není tolik peněz, ale která se snaží být konkurenceschopná. Vše jsem bral jako inspiraci. Někdy je trošku frustrující přesvědčovat o něčem lidi, kteří tímhle neprošli a myslí si, že to jinak dělat nejde.
Ono se říká, že české prostředí je v lecčems specifické.
Já bych tomu rozuměl, kdybychom vyhrávali šampionáty juniorů, z mistrovství světa vozili medaile a jako na běžícím pásu vychovávali hráče pro první kolo draftu. To bych neměl potřebu do toho vstupovat. Všichni pořád mluví o Liberci, ale ukazuje se, že tam změna může zafungovat. Přitom nemyslím, že by tam vymysleli něco nového. Měli jen otevřené oči, koukali, co se děje, a vzali si dobré věci z ciziny. A věřím, že to jde, když se dá dohromady skupina lidí, kteří myslí podobně.
Ty jste v Boleslavi našel?
Je pro mě super, když dojdu do kabiny trenérů a začnu se bavit s Milošem Hořavou, který má zkušenosti ze Švédska, Radimem Rulíkem nebo Pavlem Paterou. Nelezeme si do zadku, ale něco se řekne a navazujeme na sebe, rozvíjíme myšlenky. Jsou otevření tomu, jak se to dělá venku. Ale tím nechci říkat, že všechno tady děláme špatně.
Co je tedy dobré?
Rodiče si to ani neuvědomují, ale i ve skromných podmínkách to moc dobře děláme s kategoriemi od přípravek po devátou třídu. V Americe nejsou hokejové třídy, kde by se trénovalo v rámci školy a bylo o ně postaráno. Tam rodiče přivezou dítě na trénink s báglem, po něm si všechno zase sbalí. Zázemí nulové. U nás máme kabinu po celý rok. Když se jezdí nebo létá na turnaje a zápasy, všechno si tam platí sami. Ano, i tady se platí příspěvky, ale ty jsou nesrovnatelné. V žácích to funguje, zaostáváme v dorostu a juniorech. Neumíme vytvořit pyramidu, konkurenci rozmělňujeme, i proto mají navrch Švédové nebo Finové.
Kromě hokeje a rodiny jste ještě rozjížděl projekt Bez frází, kde sportovci líčí vlastní příběhy. Byl jste vždy tak činorodý?
Různé aktivity jsem měl vždy. Poznal jsem, že občas pomůže nemyslet jen na hokej. A když je to smysluplné, rád do toho energii investuju. Navíc mě to baví, a když to neomezuje chod rodiny, budu to dělat dál.
