„Teď jsou v extralize jiní favorité než my,“ doznal po nedělním krachu 3:4 v prodloužení v Litvínově. Porážka byla pro úřadující mistry čtvrtá v řadě a desátá z posledních dvanácti zápasů. Sedmatřicetiletý útočník se v extralize neobjevil od loňského posledního finálového zápasu.
Jaké bylo čekání na návrat?
Docela frustrující, byla to dlouhá doba. Zranění přišlo hned na začátku sezony po letní přípravě v Lize mistrů. Některé věci člověk nemůže uspěchat, je lepší být pro jistotu opatrný. Před zápasem jsem cítil nervozitu, dlouho jsem nehrál. Nevěděl jsem, co mě čeká, v Litvínově je nové hřiště, které jsem neznal.
A vy jste prohráli, přestože jste vedli rychle 2:0. Proč?
Zápas jsme měli dobře rozehraný, jsme zklamaní. Zbytečnými vyloučeními a výpadky v tom, co jsme chtěli hrát, jsme přišli o vedení. Letos ne že by nám to nešlapalo, ale máme období, kdy nehrajeme úplně, co chceme. Ale ještě zbývá pár zápasů v základní části, kdy naši hru musíme dát dohromady a připravit se na klíčovou fázi sezony.
Pohár pro Pardubice, Kladno opět poslední. Sparta padla, Hradec slaví rekord |
Jaké bylo sledovat tým z tribuny?
Taky frustrující. Samozřejmě jsem nečekal, že přijdu a začne se vyhrávat. Nehrajeme úplně špatně, ale ne celých 60 minut. Připravujeme se o body sami. Tým býval zvyklý vyhrávat, ale teď máme spoustu nových kluků a hrajeme něco jiného než dřív.
Chybí mužstvu góly?
Neřekl bych. Loni jsme jich taky tolik nedávali, ale vyhrávali jsme o jeden. To nám chybí, uhrát těsné zápasy, spoustu jsme jich ztratili v posledních třetinách i minutách. Loni jsme taky nedominovali, ale byli jsme schopní soupeře zlomit o gól, to nám dodalo sebevědomí do pozdější fáze sezony.
Petr Vrána při strkanici před litvínovskou brankou.
Jak je na tom vaše ruka?
Měl jsem problémy s vazem zápěstí. Na horní ruce, jsem levák. Není to úplně příjemné, ale jakžtakž to drželo. Musím to radši zaklepat. Nebylo to extra bolestivé, ale dlouho jsem nemohl nic dělat. Cvičit ani chodit na led. Musel jsem čekat, až se to zahojí.
Bál jste se o zápěstí ve vašem prvním zápase?
Určitě. Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Tréninky jsou jedna věc, zápas, kdy vás nikdo nešetří, je jiný. Ale drželo to. V některých momentech možná budu muset určité věci změnit, musím si to hlídat. Po pár střídáních obava zmizela, když jsem viděl, že zápěstí vydrželo i nárazy na mantinel a nebylo to nějak bolestivé.
Jak jste kousal zranění v sedmatřiceti letech?
Já jich měl za kariéru hodně, stejně tak operací. Roky tomu nepomůžou. Je to těžké psychicky, to potvrdí každý hráč, který v tomhle starším věku má nějaké zranění. Není jednoduché se dlouho jen připravovat. Ale pořád mám z hokeje radost, dělám ho, protože mě baví. Jsem rád, že jsem zpátky.
Neprobleskla vám hlavou myšlenka na konec kariéry?
Zranění bylo hodně nepříjemné, ale nemyslel jsem, že bych to ukončil. Nevím, co by se muselo stát, aby už to nemělo cenu. Nenapadlo mě, že bych se na hokej vybodnul.
Vrátil jste se a Třinec už není hlavní adept na titul, to spíš Pardubice. Je vaše role jiná než dřív?
Je to zase na nás. Možná o tom lidi nemluví, ale všichni vidíme, že Pardubice do mužstva zainvestovaly, Sparta a Vítkovice taky. Jsou schopni hráče přivést a zaplatit, funguje jim to. Pro diváky bude mít vrchol sezony jiný náboj, jiné favority. Pro nás se nic nemění, musíme ještě na nějakých věcech zapracovat a soustředit se, co bude dál.
A vy osobně?
Chci se co nejrychleji dostat do herního tempa a pohody, abych klukům pomohl aspoň v něčem.
