Když Koukal naskočil vůbec poprvé do extraligy, postavili ho vedle jednoho z nejlepších hokejistů české i československé historie Otakara Janeckého, který si ho vzal pod křídla a radil.
A radil dobře. O pár let později byl totiž nevysoký, ale zato přímočarý a pohyblivý útočník členem formace, jež ve své době měla unikátní styl. Rychlé bruslení, důrazná hra i líbivé kombinace.
S Janem Kolářem a Petrem Průchou ukazovali krásu hokeje i to, že ve čtvrté formaci nemusejí být jen raubíři, bitkaři a všeobecně borci na špinavou práci.
Co si z té osmistovky ligových zápasů vybavíte nejvíc?
Velká vítězství, titul a první zápas. Povedl se mi, i když o něm spousta lidí ani neví. Každopádně na něj rád vzpomínám. Nastupovali jsme proti Havířovu a trenéři mě postavili do lajny s Otou Janeckým. Dal jsem tehdy dva góly a ještě jsem přidal nahrávku.
Pro bažanta v mužstvu to byl start snů.
To prostě nezapomenete. Už proto, že dalších devět zápasů jsem měl bilanci 0+0.
Cepoval vás Otakar Janecký?
Na ledě jsme fakticky fárali, dřeli, makali. Za uši jsme moc nedostávali. Měli jsme vůbec hrozné štěstí.
Jak to myslíte?
Když jsme se později vídávali s kluky z reprezentace, bavili jsme se o tom, jak to bylo se staršími hráči v kabině, když jsme začínali. V Pardubicích byli úplně zlatí. Když se něco řeklo, bylo to spíš ke kolektivu a neprobíhalo žádné osobní peskování. Bylo to v pohodě. Hokej byl pro nás na prvním místě. Dnes jsem ve stejné roli, jako bývali oni, já.
A změnil jste se?
Nemyslím, že bych byl jiný oproti Otovi Janeckému, Láďovi Lubinovi, Tomáši Blažkovi nebo Jirkovi Dopitovi. Jako hráč jsem nikdy nezažil vysloveně psy, co by nás mlátili hokejkou jen kvůli tomu, že jsme my mladí nevyházeli puky z rohu. Na mladé hráče aplikuju přístup, který jsem odkoukal od těchto osobností. Když je potřeba něco říct, tak si povím své. Pokud devatenáctiletý kluk cítí, že něco musí říct v kabině, nemám s tím žádný problém, pokud je to opodstatněné.
ŠŤASTNÝ KAPITÁN. Pardubický útočník Petr Koukal právě převzal pohár pro mistra hokejové extraligy.
David Pospíšil mi v minulosti vyprávěl, že v jeho době spousta hráčů kouřila za autobusem a sešla se tam většina mužstva. Odkoukal jste ten zvyk v mládí také?
(směje se) To mě naštěstí minulo, ale řekl bych, že v dnešním kolektivu už to neuvidíte. Je to každopádně každého věc.
Pardubičtí trenéři potom sestavili čtvrtou formaci Kolář - Koukal - Průcha a z té šel ligou strach. Dovedli jste to až k titulu a hodně se o vás mluvilo. Vyhovovalo vám to?
Ještě rok předtím jsem odehrál jen deset zápasů a chodil jsem trénovat s áčkem, protože nebylo místo. Měli jsme trochu kliku, že zrovna přišla sezona, kdy se ve velkém hokeji měnily poměry a začalo se hrát na čtyři lajny. Pro všechny to bylo nové a my jsme tam lítali jako blázni. Byl to nový druh a styl hokeje - hodně napadání a velký pohyb. Když to přeženu, dnes se přesně v takovém pojetí hraje každý zápas. Proto bylo jednodušší zapadnout a navíc se Pardubicím dařilo. Nastartovali jsme díky tomu kariéru.
Trenéři po vás chtěli úplně jiný styl hokeje, než bylo obvyklé?
Tak jsme prostě hráli a já dravým stylem hraju celý život. Při mé postavě nezbývalo nic jiného než hodně bruslit, protože těžko bych boural protihráče nebo se před bránou strkal se stokilovými obránci. Količ byl o něco vyšší, ale Průchič také nebyl žádný zabiják. Když se na to dívám zpětně, krásně jsme se doplnili.
Vy tři jste se postupně stali klíčovými osobnostmi Pardubic. Jaké vztahy jste vůbec měli s přísným generálním manažerem Zbyňkem Kusým?
Když jsme byli ještě mladí, měli jsme z něj hrozný vítr. Hodně jsem k němu vzhlížel. Samozřejmě jsme dělali průšvihy, a když se šlo na kobereček, nebylo to nic příjemného. Petr Průcha nám mezitím odešel do Ameriky, sehráli jsme se s Honzou Starým a stali se z nás lídři. Jak se měnila moje role v týmu, pan Kusý na mě nahlížel jinak. Když jsem se stal kapitánem, ptal se na pohodu i problémy v kabině. Ale jinak na něj mám nejlepší vzpomínky, byla to úžasná léta mé kariéry.
Jak to vůbec vypadalo, když jste si chodili pro „kartáč“ k panu Kusému?
Já, Količ, Průchič a Kuba Bartoň jsme byli pořád spolu. Kdykoliv se něco objevilo, vždycky se po tréninku řeklo, že se máme hlásit u pana Kusého. Všichni čtyři jsme pokaždé nakráčeli do jeho kanceláře, časem jsme si už dělali legraci, že na jeho proslulém gaučíku máme stálá místa. Pěkně jsme se tam vyskládali, posedali si a začalo se něco řešit. Byly to takové blbosti, protože kdyby šlo o velké průšvihy, všechny by nás vyhodil. Bývaly to lumpárny mimo hokej. Potíže v kabině by si s námi vyříkali staří.
Tomáš Rolinek (vlevo) a Petr Koukal se radují z gólu v utkání s Lotyšskem.
Okolo vás se protočila řada skvělých hráčů. S kým jste si hokej užíval během kariéry nejvíc?
Jednoznačně s Honzou Kolářem. Začínali jsme spolu v Pardubicích, šli jsme spolu do Ruska a než se zranil, odehráli jsme spolu celou kariéru. Potom každopádně Petr Průcha a po jeho odchodu za moře Honza Starý. Poslední roky už se hráči točili, ale nerad bych na někoho zapomněl. Rád vzpomínám na Otu Janeckého nebo Davida Pospíšila.
Vedle Tomáše Rolinka jste si získal nálepku defenzivního specialisty. Vadilo vám to někdy?
Tak se mi začalo říkat od roku 2010 v Německu, když mě trenér Vláďa Růžička dal k Rolasovi (Tomáš Rolinek) na oslabení a celé mistrovství světa se nakonec povedlo. Posílal nás na začátek na buly ve vlastní třetině. Vláďa věděl, co ode mě může čekat. Hrál jsem přesilovky i oslabení v Pardubicích, defenzivní roli mi svěřili i v Rusku. Teď je to ještě specifičtější, že jsou hráči určení jen na přesilovky a výhradně na oslabení. Vidíte to, dnes zase hraju pod Vláďou v Hradci a zase oslabení. Je to logické vyústění, ale nikdy mi to nevadilo. Vždycky jsem si vážil toho, že jsem komplexní hráč, co zvládá být dobrý v útoku a také skvěle bránit. Takže to označení vnímám jako pochvalu své práce.
S Pardubicemi jste získal tři tituly, ale po návratu ze zahraničí jste si vybral Hradec a ze začátku jste to měl u fanoušků poměrně složité. Jak jste se sžíval s kousavými poznámkami pardubických fandů?
Věděl jsem, že na stadionu to bude vostrý. Jenomže když jsme si o mém přestupu k hlavnímu rivalovi povídali z očí do očí, rozuměli to a chápali, že je to moje věc. I když je to mrzí, protože fandí Pardubicím. Nikdo vysloveně nenadával. Jenže jsme v éře sociálních sítí, kde si kdokoliv schovaný za přezdívkou rád rýpne. A protože ani jednu z těchto aplikací nepoužívám, jen jsem se o nepříjemných komentářích dozvídal.
Pardubičtí hokejisté Jan Starý (vpravo) a Petr Koukal se radují z gólu v semifinále play-off
Asi jste si díky tomu docela oddechl, že?
Je fajn, že jsem to nemusel číst. Už jsem k přestupu dal spoustu rozhovorů, vysvětloval své důvody, ale lidi mají svoji hlavu a žádný argument je moc nezajímá. Ale já už tenhle příběh přesunu z Pardubic do Hradce beru jako uzavřenou kapitolu. Poučil jsem se, že k té věci nechci nic říkat.
V Hradci už jste čtvrtým rokem. I dlouho po prvním zápasu jste pořád slýchal peprná slova?
První derby v Pardubicích po návratu bylo nejostřejší, ale postupem času, jak už to bývá, to naštvání opadlo. Do nekonečna nebudou chystat transparenty kvůli Koukalovi a řvát celý zápas. Časem se frekvence snižovala. A například naposledy v Pardubicích nekřičel vůbec nikdo. (směje se)
Vypadá to, že kvůli covidu budete mít v derby ještě chvíli klid.
Musím vám říct, že mě samotného překvapilo, jak je to teď. První derby bylo fakt šílené. Když se ukončila sezona a po dlouhé době se otevřely stadiony na pohár, bylo to strašně divné.
Byl jste nesvůj, když najednou není před kým hrát?
Zaráží mě, jak si člověk zvykne na prázdný stadion. Jdu na utkání a už ani nevnímám, že tam fanoušci nejsou. Mám rád, když se skanduje, ale při výkonu je ani nejde vnímat. Na střídačce si pak říkáte, jak je škoda, že vás lidé nemohou napumpovat. Jak se říká, člověk si ale dokáže zvyknout na všechno. Snad to bude brzy v normálu, jen teď nevíme kdy.
Hradecký Petr Koukal se raduje z gólu.
Až se fanoušci zase vrátí, tak to bude opačný nezvyk, že?
To každopádně bude, až přijde plný dům. Pár zápasů to bude trvat, ale všechno se vrátí do starých kolejí.
Mrzelo vás, že jste si osmistý zápas nemohl vychutnat před fanoušky?
Manželku i děti to moc mrzelo. Je hrozná škoda, že se nemůžou ani podívat na hokej. Malé je dva a půl roku. Ještě vloni to byl malý čertík, kterého hokej nezajímal a neměl z něj rozum. Teď už vidí, že je v televizi utkání a už křičí gól. Bylo by fajn zjistit, jestli už by mohla jít taky na stadion a koukat na hokej. Bohužel to zatím nejde.
Docela brzy vás čeká další jubileum - dvoustý duel za Hradec. Sám jste ale řekl, že ligovou tisícovku už nezvládnete. Musel byste hrát do 41 let. Do té doby si už kariéru protáhnout nechcete?
Je fakt, že teď máme před sebou ještě třicet zápasů, potom play off. Pěkně by to naskákalo. Člověk teď ale neví nic. Doba je hrozně specifická po všech stránkách, kluby to nemají jednoduché. Uvidíme, co bude dál. Mám smlouvu do konce sezony a zatím výhled kariéry není na delší plánování. Věk nezastavíte. Záleží, jak se bude dařit mně i klubu. Třeba pak o mě ještě bude zájem. Chuť zatím mám, bez ní by to nešlo. Pořád si totiž připadám stejně - vždycky chci vyhrát a být platný pro tým. Do konce kariéry to nebude jinak.
