Před zápasem s Pardubicemi, který začíná v 15.30 hodin, půjde ke stropu Zimního stadionu Luďka Čajky dres s jeho jménem a číslem 16. „Vážím si toho, že jsem mohl hrát hokej tak dlouho. Jsem šťastný, že mě to opravdu bavilo,“ poznamenal Čajánek.
Co pro vás znamená, že vaše jméno se bude vyjímat vedle dalších legend zlínského hokeje?
Se všemi lidmi, jejichž dresy visí u stropu, jsem pracoval, nebo k nim mám vztah. Všichni milovali hokej a pro ten zlínský toho udělali strašně moc. Takže si jich hodně vážím. Samozřejmě i pro mě to něco znamená. Nevím, jak to měli jiní hráči, ale to, co mi dávalo největší radost, byla samotná hra. To, co se dělo na ledě.
Lze vyvěšení dresu, což je takové symbolické ocenění za celou kariéru, přirovnat ke sportovním úspěchům?
Jsou to naprosto odlišné věci. Ale spíš bych chtěl poděkovat lidem, kteří se podíleli na tom, že jsem hokej miloval. Že mi předali, co v nich bylo, nebo mě směřovali. Pro ně může být pěkné, že se na tom podíleli.
Když klub vyhlásil, že ke stropu půjde dres se zástupcem „současné“ generace, všeobecně se počítalo s tím, že fanoušci vyberou vás. Vnímal jste to taky tak?
Nijak jsem to neřešil. V naší generaci je strašně moc hráčů, kteří udělali pro klub hrozně moc. Ať by to byl kdokoliv z nich, byl bych za to strašně rád.
Stanete se jedenáctým hokejistou, jehož dres bude viset u stropu zlínského stadionu. Vyzvedl byste některého ze svých předchůdců?
Každý z nich byl jiný, každého jsem poznal v jiné roli. Pana Stuchlíka jako trenéra, pana Králíka jako trenéra a pamatuju ho jako hráče, Bohuše Koželu jako funkcionáře, Miloše Sedláka jako hráče i jako kustoda, který se mnou prošel celou kariéru. Na každého mám vzpomínky, které jsou spíš osobní a pro mě důležité. Je nemožné je srovnávat, protože každý za sebou měl obrovskou kariéru a udělal moc práce pro klub. Někteří bohužel odešli předčasně, mohli toho udělat mnohem víc a jejich stopa mohla být daleko větší. Ale všichni si to zasloužili. A nejenom oni, ale spousta dalších, na které nepřišla řada.
Chybí vám tam někdo jmenovitě?
Celkově nemám rád ankety, výsledek je vždycky zkreslený. Naší generaci je bližší to, co jsme sami zažívali, než to, co bylo před třiceti lety. Určitě najdeme spoustu jmen, která by tam mohla být. Je to krásné, ale to nejkrásnější bylo, co jsem zažíval na ledě, když byl vyprodaný zimák, když chodili lidi, když jsem na ledě cítil emoce.
Působil jste i v zámoří, kde je tento ceremoniál na mnohem vyšší úrovni než v Česku. Zažil jste ho osobně?
Ano. Třeba když vyvěšovali dres Bretta Hulla, kterého jsem ale nepotkal jako spoluhráče. Jiné to bylo s Alem McInnisem. Vždycky je to jinačí, když člověka znáš osobně.
Jak se vám to líbilo?
Pro hráče vždycky strašně dlouhé, půlhodinové čekání. (úsměv) Ale je to nádherné. Až ve chvíli, když na světelné kostce vysílají záběry z celé kariéry, si člověk uvědomí, čeho mohl být součástí, s kým si mohl zahrát, s kým seděl v jedné kabině. Je to hodně silné.
Jaké to bylo v Rusku?
Tam jsem něco takového nezažil, mají jiná specifika, jiný přístup k historii. Ale hrozně uznávají bývalé hráče, každého zasloužilého mistra sportu nebo mistra světa si moc váží.
K stropu půjde dres s číslem 16, které vás až na angažmá v NHL provázelo po celou kariéru. Jak jste k němu přišel?
Vzniklo to jednoduše. Když jsem poprvé přišel do kabiny, pan Sedlák přede mě položil krásně složený dres a dal mi toto číslo. Byl jsem tak rád, že tam můžu být, že jsem si číslo nevybíral. Dostal jsem ho a zůstal u něj.
Nikdy jste nepřemýšlel o změně? Třeba váš dlouholetý spoluhráč Martin Hamrlík čísla střídal poměrně často...
Nějak mě to nenapadalo. Nemyslím si, že změna čísla by mi měla v něčem pomoci, nebo naopak.
Aktivní hokejovou kariéru jste uzavřel před čtyřmi lety. Nechybí vám?
K hokeji patří krásné věci i ty horší. Kdybychom si mohli vybírat hrát jen doma a jen vítězné zápasy, bylo by to super. Hokej mě bavil s tím, co přinášel. Někdy to bylo těžší, někdy lepší. Většinu dní to člověk dělá, protože ho to baví. A jestli mi chybí? Hrál jsem dost dlouho, věděl jsem, proč končím. Nějak jsem to neřešil. Samozřejmě hokej máš rád, miluješ ho, je to tvůj život... Někde jsem četl, že tuším Francesco Totti řekl, že role se mění, ale láska zůstává. Vystihl to přesně.
Jak často v současnosti nazouváte brusle?
Celkem pravidelně, tak čtyřikrát do týdne. Máme nějaký program, kde s dětmi bruslíme, zkoušíme hrát, něco objevovat.
Lze tento projekt považovat za pokračování nedávných akcí Duben na ledě, která spoustu dětí hodně bavila?
Zkoušíme věci, o kterých si myslíme, že by mohly fungovat. Máme nějaké plány, ale je velmi komplikované dostat se po sezoně někde na led, pronajmout si ho, přesvědčit někoho, že můžeme bruslit i v dubnu. I proto bych chtěl poděkovat všem sponzorům a rodičům, že nás nějak podpořili, dali nám důvěru a šli do toho s námi. Řešíme, co budeme dělat dál, musí to mít hlavu a patu. Uvidíme, jaké budeme mít možnosti.
Petr Čajánek v exhibici připomínající dvacet let od finálové série mezi Vsetínem a Zlínem.
Jedním z dětí, kterým se věnujete, je i váš devítiletý syn Marek. Může jednou jít ve vašich stopách?
Jedna věc je, o čem mluví, druhá, jestli pro to bude něco dělat. To je na něm. Do hokeje chodí, což je ten správný výraz, ale jestli bude hokejista, o tom rozhodne on sám.
Synové vašeho bývalého spoluhráče ze St. Louis Blues Keithe Tkachuka Matthew a Brody už nastupují v NHL. Nelákalo by vás potkat se s ním znovu i v této roli?
Oba kluky si pamatuju velice dobře, v kabině se často motali. Obrovské živly. Vychovávali je multisportovně, hráli americký fotbal, baseball, hokej. Po celé Tkachukově rodině zdědili v dobrém slova smyslu povahu sebevědomého parchanta. Matthewa jsem v Česku viděl před dvěma roky na sedmnáctkách, bavil jsem se is jeho tátou. Přišel mi, jako by byl jeho kopií, hýbal se i hrál stejně. Po očku je sleduju, protože mě to zajímá, a mám obrovskou radost z toho, jak se jim daří. Pro celou rodinu je to krásné, ale vždycky to rozhodnou děti. Role rodičů a trenérů je taková, aby vytvářeli prostředí, které bude motivovat a rozvíjet.
V jednu chvíli jste jednal o svém působení ve zlínském klubu, ale k dohodě nakonec nedošlo. Proč?
Nějaká jednání se odehrála, ale klub je firma a každá firma má svého majitele, který rozhoduje. Asi jsme se názorově nepotkali. Každý jsme měli jiné představy o tom, kam by měl klub směřovat.
Jak bedlivě sledujete současný hokej?
Dívám se na něj. Ale ne moc často, jen jedním okem. (úsměv)
Chodíte ve Zlíně na stadion?
Ne.
Proč?
Myslím si, že je potřeba se od toho odpoutat. Vždycky jsem se vnímal jako součást mužstva a pořád jsou tam hráči, s nimiž jsem nastupoval. Takže radši s nimi půjdu na lyže, na pivo, než abych jim kecal do toho, jak mají hrát. Nechci do toho být moc vtažen.
Byl byste moc kritický?
To jsem asi byl vždycky.
