Nedal na ně. A dnes je z něho stabilní člen zadních řad.
Už jste toho pána během letošní sezony potkal?
Zatím ještě ne, ale moc se na to těším. Určitě ho půjdu pozdravit a podat mu ruku. A jen mu připomenu, že perníky v Pardubicích nerozdávám (úsměv).
Vy je spíše sbíráte po vítězných zápasech. Nevezmete mu nějaký perník jako dárek?
To je dobrý nápad (smích). Dám si jeden do kapsy a až budu chodit po Prešově, snad na něj narazím.
Do Pardubic jste přišel letos v létě. Ale údajně k nějakým kontaktům došlo už před časem. Jak to tehdy bylo?
Hrál jsem za mládežnické týmy v Prešově, ale na rok jsem odešel do Nitry, kde byl reprezentační trenér a manažer. Hrál jsem tam jako dorostenec první lajnu v juniorce. Bohužel jsem si pochroumal koleno a start na mistrovství světa osmnáctek mi nevyšel. A po sezoně jsem se vrátil domů a nevěděl jsem, co bude. Otec má v Pardubicích spolužáka, sehnal přes něj číslo na jednoho trenéra. Ptal se, zda bych mohl hrát tady. Dostalo se to až k panu Říhovi, ale neozýval se.
Já jsem mezitím v Prešově odehrál dva zápasy za juniory bez smlouvy a poté jsem ji podepsal na dva roky. Za tři týdny volal pan Říha. Prý bych mohl jít do pardubické juniorky a třeba i na hostování do Hradce do mužů. Otec mu jen smutně řekl, že už jsem podepsal. Tím to skončilo. Jsem rád, že si pan Říha na mě vzpomněl nyní a dal mi šanci.
S jakými plány jste přišel v létě na test do Pardubic?
Počítal jsem s tím, že tady zůstanu tak týden a pak že mě pošlou pryč. Byl jsem ale rád, že se můžu ukázat. Snažil jsem se zabojovat. A když mi trenér s generálním manažerem na konci přípravy oznámili, že zůstávám, byl jsem moc šťastný.
Během přípravy jste tedy neustále vyhlížel den, kdy přijde trenér Říha a rozloučí se s vámi?
Byl jsem neustále ve stresu. Čekal jsem, kdo mi co poví. Bylo to dost náročné. Dá se to vydržet ještě tak dva tři týdny. Já jsem ale do poslední chvíle nevěděl absolutně nic. Najednou se šest kluků začalo balit do Hradce a já nic. Tak si říkám - to je pěkné, nezahraju si ani první ligu. Pak si mě zavolal manažer Kusý. Řekl mi, že jsem odvedl dobrou práci a že mám takhle pokračovat.
V Pardubicích.
Jaroslav KomaSlovenský hokejový obránce narozený 19. ledna 1985. Měří 178 cm, váží 70 kg. Předchozí působiště: Prešov, Nitra, Havířov. V létě přišel do Pardubic, kde si poprvé v sezoně zahrál nejvyšší soutěž. Na střídavý start hraje v prvoligovém Hradci Králové. Statistiky v letošní sezoně: Pardubice - 18 zápasů (žádný gól, 1 nahrávka). Hradec - 8 zápasů (1 gól a 3 nahrávky). |
Byla v průběhu přípravy chvíle, kdy jste začal věřit, že se do pardubického kádru dostanete?
Přišel jsem do týmu, kde jsem znal jmény maximálně Jána Lašáka, Mira Hlinku nebo Péťu Sýkoru. A samozřejmě kluky z NHL, kteří tady trénovali. Po minulé sezoně, kdy jsem dostával hodně prostoru v juniorce Havířova, jsem byl ale dobře nastartovaný. Od prvního tréninku na ledě jsem se snažil si místo vybojovat. Řekl jsem si, že ostatní hráči jsou stejní jako já. Také jsou z masa a kostí. Přípravné zápasy mi vcelku vyšly, kluci mě povzbuzovali. To mi dodávalo sebevědomí. Doufal jsem, že to vyjde.
Po zúžení kádru před sezonou zůstalo v týmu devět obránců včetně vás. S jakou rolí jste počítal?
Na začátku přípravy tady bylo dokonce dvanáct beků. Já jsem byl třináctý. To bude pořádný masakr, říkal jsem si v duchu. Bylo to náročné, ale dřina se vyplatila. Měl jsem být devátý obránce a chodit na střídavý start do Hradce Králové.
Do sousedního prvoligového klubu jste ale začal jezdit až později.
Nevěděl jsem, co se děje. Ale nehloubal jsem nad tím, protože jsem hrál pravidelně v Pardubicích. Po měsíci mi trenéři oznámili, že začnu do Hradce také jezdit. A jsem moc rád. Jsem nyní ve větším zápasovém zatížení, víc si věřím. Mladí hráči nedostanou v extralize tolik příležitostí na přesilovky nebo oslabení. Můžu v Hradci nabírat zkušenosti.
Trenéra Říhu jste v přípravě překvapil, jak sám přiznal. Ale také říkal, že vás nesmí příliš chválit. Hned poté se vám zápas nepovede. Co vy na to?
To je pravda. Dvakrát mě pochválil do novin a pak mi zápas nevyšel. Od té doby mám od přítelkyně a od rodičů zakázáno číst noviny (úsměv). Trenér mě srovnával s Višňovským nebo Řezníčkem. To jsou super obránci. Možná mi sebevědomí stouplo až moc, což nebylo dobré pro další utkání.
Jména Višňovský a Řezníček padla proto, že nepatří mezi robustní obránce. A vy jste podobný. Měříte 178 centimetrů a vážíte 70 kilogramů, což na beka není příliš. Není pro vás handicapem vaše postava?
Je to všelijaké. Na Slovensku mi to hodně lidí vyčítalo. Byl jsem v reprezentačních výběrech od patnáctky do osmnáctky. A pořád jsem tam slýchal, že jsem malý. Někteří trenéři říkali, že to nemá význam. Samozřejmě pak o tom přemýšlíte, trápí vás to. V Pardubicích jsem ale nic takového nikdy neslyšel. Nikdo mi tady neříkal, že jsem malý nebo mám malou váhu.
Když se pak na ledě s někým srazíte, přijedete na střídačku a zahlédnete spokojený pohled trenéra, začnete si víc věřit. Já jsem se ale nikdy nebál hráče, který má 190 centimetrů nebo 110 kilo. Párkrát mě sešívali, ale nemám s tím problém. Absolutně nemám strach. Možná se víc bojím menších hráčů.
Studujete třeba hru Řezníčka nebo Višňovského
V minulé sezoně jsem se chodil dívat na zápasy Vítkovic, když jsem hrával v Havířově. Byl jsem i na Karlových Varech a sledoval jsem Řezníčka. Je to super bek, ale také trošku "provokatérik". Sem tam někoho píchne, něco občas pronese. Ale má své roky, ví, co si může dovolit. Pozoroval jsem ho i při rozbruslení při našem zápase ve Varech. Má neskutečný styl, bruslí velmi lehce a ještě má výbornou střelu.
Samozřejmě si z beků jako je on, Višňovský, Timmonen nebo Nummelin beru příklad. Vím, že k nim mám ještě daleko a že mě čeká hodně práce. Ale sílu mi dodává podpora od rodiny, přítelkyně a pochopitelně i od spoluhráčů a trenérů.
Jak vás poslouchám, jste trenéru Říhovi velmi vděčný za šanci, kterou vám dal. Je to tak?
Jsem mu maximálně zavázaný. Nechci ho zklamat. Stejně tak jeho asistenta Rohlíka a manažera Kusého.
V Pardubicích jste tedy maximálně spokojený?
Jsem přímo nadšený. Jen mě mrzí, že mám přítelkyni trošku daleko. Ale jinak se tady cítím výborně. Máme úžasné publikum, v kabině je parádní parta. Kluci jsou výborní, pomáhají nám mladým. Jsem moc rád, že jsem tady dostal šanci. Klub chce stále vyhrávat a zlepšovat se. To se mi líbí. Nemám rád, když přijdu do kabiny a někdo už přemýšlí o porážce. Tady to u nikoho nevidíte. Stále se chce vyhrávat. To mě baví.
Připadá mi, že jste našel klub svého srdce. Mám pravdu?
Když jsem byl malý, tak se mě otec ptal, kde bych chtěl hrát. Odpověděl jsem - za Pardubice nebo za Vítkovice. Do Vítkovic jsem se chodil v minulé sezoně dívat na zápasy, za Pardubice teď hraju. Takže jsem naprosto spokojen.
