Pětici zápasů z úvodu sezony 1999–2000, kdy během vyjednávání o nové smlouvě s New Jersey po boku Kanaďana Brendana Morrisona a zprvu i Radka Bonka nasbíral pět bodů (1 + 4), přitom Eliáš, jenž brzy oslaví padesátku, nemá za bezvýznamnou kapitolu své kariéry.
„Rád na to vzpomínám, nejen proto, že lidi v Pardubicích hokej milují. Táta jim zamlada vždycky fandil — Otovi Janeckému, Jirkovi Šejbovi i dalším. Byl rád, že jsem si tu pak zahrál. Skvělý čas, výborných pár zápasů. A s Brendanem nás to spojilo hodně, kamarádi jsme dodnes,“ říká dvojnásobný vítěz Stanley Cupu a druhý nejproduktivnější Čech v dějinách NHL po Jaromíru Jágrovi.
Takže vám to letmé angažmá naskočilo hned, jak jste se tu ocitl?
Jasný, bavil jsem se s lidmi, kteří v klubu dál pracují. A s klukama, kteří hráli exhibici proti nám. Někteří z nich byli v tu dobu moji spoluhráči, s Blážou (Tomášem Blažkem, který stál na střídačce Legend Dynama jako jeden z koučů) jsem bruslil i v pětce... Bylo fajn je vidět, ta setkání jsou vždycky příjemná.
Hejduk sólem překonal Salfického. Nečas? Neskutečný, říkal po zápase legend |
Nepochybuji, že velký vliv na váš příchod do Pardubic měl tenkrát Zbyněk Kusý. Co ještě rozhodovalo, že se ta vaše trojka z NHL objevila právě tady? Přece jen — v extralize jste začínal v Kladně, kde jste předtím hrál i za dorost...
Kladno tehdy vůbec neprojevilo zájem, a Zbyněk Kusý ano. Takže to bylo jednoduché. Na konci sezony 1997–98 jsem byl na mistrovství světa ve Švýcarsku, kde dělal manažera, tam jsme předběžně mluvili o tom, že by tahle možnost mohla nastat. Když na to pak opravdu přišlo, už nebylo co řešit.
Ještě trochu zavzpomínejme. Nedávno skončila olympiáda a
v souvislosti se čtvrtfinálovým zápasem Kanada – Česko se připomínalo vaše semifinále s Kanadou na Světovém poháru 2004. Často se objevoval názor, že tak dobrý hokej jako teď ve čtvrtfinále v Miláně nároďák nehrál právě od toho torontského semifinále. Vy jste v něm srovnával na 3:3; i přes porážku 3:4 v prodloužení a vyřazení z turnaje to bez debat bylo památné utkání.
Pro mě určitě, jsem rád, že na to takhle nahlížejí i hokejoví historici a lidé, kteří tomu trošku rozumějí. Vedle jednoho nebo dvou zápasů z NHL byl tenhle nejlepší, na kterém jsem participoval. Atmosféra, výsledek, herní projev z obou stran. Hokejisté, se kterými jsem tam byl i proti kterým jsme hráli... Neskutečné.
Udělala vám radost odezva na Den hokeje, při němž jste oblékl dres Legend NHL? Vidíte velký přínos v tom, že tu NHL podobné akce pořádá?
Je to super, na každém podobném eventu se to ukazuje. Myslím, že naši fanoušci — a to napříč sporty — jsou opravdu fantastičtí. I přesto, že třeba momentálně nemáme tolik hráčů v NHL, si je liga vědoma, že zázemí tady je a na hokej se chodí. Vedení NHL to registruje během mistrovství světa i jiných mezinárodních zápasů. Když tu hraje utkání sama NHL, je vyprodáno. Kulisa je vždy parádní, takže je to i nějaké poděkování, jak se naši lidé chovají a jak NHL vnímají.
Od ligy je to chytré propojení, dělají to dobře. Mladí mají k čemu vzhlížet, nějakou motivaci, sledují ikony. Je perfektní, že životem neproplouvají jen tak. Tady bylo trochu znát, že Pardubice jsou velké hokejové město — v menších asi panovala lepší atmosféra, více si vážila, že se to tam koná. Věřím, že to v budoucnu bude pokračovat. I v nižších ligách se budují nové arény.
Poradce ve Slavii? Ať si každý představí, co chce. Na NHL teď Eliáš nemá čas |
Exhibice měla benefiční podtext, přičemž vaši kariéru mám jako člověk, který ji pozoroval zvenčí, se zapojením do charity protknutou v podstatě od začátku. Je to pro vás důležitý moment, že se, v uvozovkách, nejdete jen sklouznout s kamarády a pobavit lidi?
To upřímně musí být součástí těchhle akcí. My jsme ti, kteří mají v životě štěstí, jsme zdraví. Každý má ale jiný osud, viděli jsme toho kluka, pro kterého se hrálo (Martina Petruse, bývalého hráče a trenéra mládeže Dynama, který trpí nevyléčitelnou progresivní svalovou dystrofií a je upoután na invalidní vozík). Na led ho přivedl Ondra Machala (bývalý hráč Pardubic, jenž letos hrál v Rumunsku a v první lize v Táboře), kterého jsem měl ve dvacítce. Je fajn, že i on má tu lidskou nadstavbu. Je to důležité. Když někam jedeme, fandové nás chtějí vidět, dělají se podpisovky a tak dále, ale musí z toho jít něco pro dobro. To vás naučí NHL a život, že charita je potřeba. Bereme to automaticky.
Mezi profesionálními sportovci jste ale podle mě byl v tom smyslu průkopník.
Děkuju. Je to možné, nevím, jestli někdo má takhle setrvačnou činnost, spolupráci s charitou. S UNICEF teď jedeme 21 let. V roce 2005 jsem onemocněl žloutenkou, to byl první impuls, kdy se opravdu víc zapojit. Byla to zároveň souhra náhod. Moje manželka (Petra Eliáš Voláková) dělá moderátorku, zrovna ve studiu mluvila s ředitelkou z UNICEF a bavily se o očkování proti žloutence, se kterou jsem právě ležel v nemocnici. Stále to funguje, těší mě to. Pracujeme na tom jako ambasadoři společně s Jitkou Čvančarovou a Václavem Marhoulem.
