Patriku, jak jste si užil pardubickou exhibici?
Po beachvolejbalovém turnaji v Praze, po němž jsem na utkání přijel, mi to dalo docela zabrat. Na ledě jsem nohy opravdu cítil. Ale byl to skvělý večer se skvělým účelem.Všichni jsme si to užili.
Zahrál jste si nejen proti současným hráčům, ale i proti řadě bývalých hokejistů. Byl zápas i díky tomu pro vás ještě zajímavější?
Určitě. Takové utkání jsem hrál poprvé. Když si zahrajete proti hráčům, které jste jako malý kluk obdivoval a sledoval v televizi, je to příjemné.
Patřil mezi tyto hráče i Otakar Janecký?
Určitě. A to neříkám jen kvůli tomu, že to byl jeho večer. Ota patřil vždy k nejoblíbenějším hráčům mého táty. I já jsem o něm věděl. Táta obdivoval jeho ladnost, pohodu a rozvahu. Je neuvěřitelné, jak se na ledě pohybuje i v těchto letech.
Pardubický zápas měl charitativní podtext. Organizátoři věnovali finanční částky speciální škole Svítání a Dětskému fondu OSN...
... to bylo hrozně milé překvapení. Ota mi nejprve volal, zda bych se chtěl zúčastnit této exhibice, jejímž účelem je podpora speciální školy Svítání. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano, když budu mít volno. Pak naše konverzace pokročila a Ota mi říkal, že slyšel o mé spolupráci s nějakou charitativní organizací. A dodal, že bychom to mohli spojit. Je to od něho hezké, nemusel to dělat.
Vy jste vyslancem dobré vůle UNICEF. V čem vaše role spočívá?
Hlavně v tom, aby se lidem dávalo najevo, že je potřeba pomáhat dětem, které mají osud o dost těžší než my. Ony si ho nevybraly. UNICEF patří k největším charitativním organizacím na světě. Když přišla tato nabídka, vůbec jsem neváhal. Nesmírně si toho vážím. Přes léto se snažím dávat dohromady různé charitativní zápasy a akce. A desátého září poletím z New Yorku do Belize, kde UNICEF také působí. Podpořím ho v terénu a pojedu se podívat, kam peníze jdou a jak s nimi nakládají.
