Slovenský brankář Branislav Konrád ho do sebe kopl a svraštil čelo: šampaňské chutná jinak.
Rostislav Olesz se pousmál.
Čtyřiatřicetiletý někdejší útočník NHL a bronzový olympionik z Turína po kyselém odchodu z mateřských Vítkovic našel na Hané možná víc, než čekal.
„Zase mám obrovskou radost z hokeje,“ vypraví v rozhovoru pro MF DNES, k němuž svolil výjimečně. „Chci mít klid a soustředit se na práci, abych klukům pomohl víc než dosud.“
Nejsou silvestrovské tréninky otrava?
Já bych neřekl silvestrovské. Zápasy jdou teď rychle za sebou, takže tréninky jsou přizpůsobené programu ligy, ne tomu, jestli jsou svátky.
Od patnácti let, kdy jste naskočil do extraligy, to nemáte jinak. Zvykl jste si, že moc rodinné pohody o Vánocích neužijete?
Už mi to nepřijde. Ale když máte dítě, které má radost z dárků, co přinese Ježíšek, chce si s nimi na druhý den hrát, třeba s tátou stavět stavebnici, ale vy musíte na trénink nebo zápas, to mě mrzí spíš. Zápasy mezi svátky mi nevadí.
A jak si čistíte hlavu?
Hlavně se synem. Mám i koníček, který ale neřeknu, aby mi to někdo nevzal. Lidé, co mě mají rádi, vědí.
Přípitek šampaňským byl?
Malý přípitek se ženou. Po tréninku jsem byl na rehabilitaci, pak doma s rodinou, večer jsme se byli podívat na mistrovství světa dvacítek, podpořit kluky, a spát.
Na juniorský světový šampionát máte krásné vzpomínky. V roce 2005 jste přispěl k bronzu sedmi góly, s Carterem a Ovečkinem jste byl nejlepším střelcem.
To ani nevím. Ale nějaké góly jsem dal. Vzpomínky jsou krásné – na medailový úspěch, spoluhráče. Teď bylo pár fotek v novinách, tak jsem si zavzpomínal a snažil se poznat, kdo je kdo. To je příjemné. Dvacítky sledujeme každý rok.
Před šampionátem vás jako sedmičku draftu podepsala Florida.
Život letí! To ale v každé profesi.
V extralize jste debutoval v patnácti letech a třech měsících jako nejmladší hráč.
Vím, že se hrálo v Praze. První gól jsem dal na Slavii Romanu Málkovi mezi nohy, ale ne v tom prvním zápase. Ale já ještě nevzpomínám, pořád si myslím, že jsem mladý. Těším se na to, že až skončím a budu vzpomínat, zjistím, co jsem dokázal, nedokázal, kde jsem hrál a co je za mnou. Tedy ne, že bych se těšil, až skončím kariéru.
Vzpomínat jistě budete i na olympijský bronz z Turína.
Zatím jsem nerekapituloval kariéru, ale když mi někdo řekne: Tys byl na olympiádě!, teprve si uvědomím: No, vlastně jo! Pro každého sportovce je medaile z olympiády něco neuvěřitelného. Je jednou za čtyři roky, musí se sejít forma. Zvlášť v hokeji, když startují hráči z NHL, je to velice těžké.
V nabité české sestavě byla už nominace velká věc, že?
Sám vidíte, jaké jsem měl štěstí.
Kvalitu.
A štěstí, že se člověk dostane do výběru, lepší hráči měli třeba zranění. To ke všemu patří. Člověk musí mít štěstí, být ve správný čas na správném místě. Pro mě to byla strašná rychlost, přiletěl jsem ze zápasu NHL z Buffala. Fofr. Najednou jsme se na letišti sešli kluci ze všech zemí a letěli jsme do Turína. Po turnaji zase zpátky. Užil jsem si to.
Stihl jste navštívit jiné sporty?
Hráli jsme osm zápasů za několik dní. Jiné sporty byly v horách, my jsme byli ve městě. Jen hala pro rychlobruslení byla přes most kousek od nás. Nebyl čas: zápas, trénink a letělo se zpátky do NHL.
Šest sezon na slunné Floridě bylo nejkrásnějších? V žabkách dojít do arény...
To je zase představa lidí o životě na Floridě, hotovo dvacet.
A realita?
Stát Florida je strašně velký a je to rozdílné. Místo, kde se hraje hokej, není vyloženě na pláži, jak mají lidé představu. Ano, je tam teplo, ale taky jsme zažili chladnější období. Někdy jsou tam deště a hurikány, všechno má své pro a proti.
Především jste si jako mladý kluk plnil sen o slovutné NHL.
Ano, toho si nesmírně vážím a jsem k tomu pokorný, že jsem tu šanci v těchto letech dostal, že lidé, co mě vybrali na draftu nebo mě trénovali, mi věřili. Pro mě to byl obrovský skok. Člověk na ty lidi nezapomene. Byl jsem v útoku s Ollim Jokinenem a Joem Nieuwendykem.
Hvězdní hráči.
Dneska, když to někomu řeknu, tak už si je ani nevybaví, ale když se podívají na jejich kariéry, tak tomu nevěří. Měl jsem to štěstí, že tam byl i Jožka Stümpel, jedna z ikon slovenského hokeje. A to bych mohl jmenovat dál – Fin Ville Peltonen, v brance Kanaďan Roberto Luongo, zažil jsem i gólmana Eda Belfoura...
Od koho jste se snažil nejvíc odkoukat, že jste si řekl: Páni, tohle bych mohl použít do hry?
Říct si „tohle bych mohl použít do hry“ je pěkné, ale nemám na to ty dovednosti. Jak se člověk připravuje na sezony v NHL, trénuje s hráči z různých týmů napříč celou NHL. Já jsem trénoval ve skupině s hodně českými hráči. I když nebyli o moc starší, pořád byli vzorem Milan Michálek, Martin Havlát a další, co byli ze stáje našeho agenta Allana Walshe. I od nich jsem se hodně učil. Patrik Eliáš mě ještě v době, kdy mě neznal, učil, jak střílet, jak se k tomu postavit. Člověk to ví, ale provést to v ten moment...
Proč jste po výměně zvládl za Chicago jen šest zápasů?
Když to vezmeme v kostce, tak mě vyměnili do Chicaga, kde to nebylo hokejově perfektní, byl jsem i hodně zraněný, dvakrát jsem se dostával z operace, což bylo těžké, a dokázal jsem se vrátit na nejvyšší úroveň, za to jsem byl velice rád, že jsem pak dostal i tu malou šanci.
A kývl New Jersey.
Dneska si říkám, jestli to nebyla chyba. To už člověk nezjistí. Ale strašně jsem si přál hrát v týmu s Jaromírem Jágrem, to urychlilo mé rozhodování, když přišla jejich nabídka.
Kdybyste nevolil Jersey, měl byste kariéru v NHL delší?
To jsou spekulace a ty nechci říkat. Ale Jardovi to nešlo a mě poslali na farmu. Pak jsem se rozhodl, že už nechci po farmě cestovat, prožil jsem si své. Měli jsme malého a byl jsem hodně od něho. Nechtěl jsem takhle cestovat po Americe, takže jsem se rozhodl pro rodinný život.
NHL byla tehdy víc silová, což vyhovovalo urostlým hráčům vašeho ražení. Teď je ještě rychlejší.
Souboje tam jsou i dneska. Trošku se změnila pravidla. Když se díváte na dvacítky, mají ohromnou rychlost, ale není to jen o ní. V NHL to umocňuje rychlost přihrávek. Když se budete dívat pravidelně na NHL, nebudete vždy ohromený rychlostí. NHL je teďka nahoru dolů.
V extralize v soubojích vynikáte. Málokdy ztratíte puk v rozích.
Děkuji, věřím, že v tom budu pokračovat. Je to styl mého hokeje v těch rozích. Nejsem střelec. Spíš získat v rohu puk, podívat se a někoho najít v gólové šanci. To si myslím, že mě někam dostalo, a na tom se snažím i pracovat. S věkem rychlost ubývá, ale zase jsou přehled, zkušenosti. Jsem rád, že už hraji s mladšími kluky a dávám jim to do šancí.
Byť nejste střelec, na Floridě jste měl dvě čtrnáctigólové sezony.
Nechci posuzovat sebe a svůj styl hry, nechal bych na jiných, co je hodně, nebo málo. Ale budu k sobě přísný: na šance, které si vytvořím, je koncovka žalostná.
NHL řeší citlivou kauzu, hráči zpětně po letech popisují hulvátské zacházení některých hvězdných trenérů. Co jste musel jako mladý Evropan skousnout?
Nechtěl bych se k tomu vyjadřovat.
Nechcete žalovat?
To neříkám. Třeba Daniel Carcillo, se kterým jsem hrál, se k tomu vyjádřil, že hodně hráčů, aby mohlo docílit vrcholu, skousne všechno. O tom to je. Nebudeme říkat, že v jiné práci není šéf na vás tvrdý. Jestli to zajde k ponižování, bití, to jsem nezažil. Ale musím říct, že přísnost i tlak i ze strany českých trenérů, co jsem vyrůstal, jsem zažil.
Rostislav Olesz na tréninku Olomouce.
Není to jen americká specialita.
To ne. Můžete vidět i ve fotbale, jak trenér řve na hráče.
NHL sledujete pořád?
Sleduji spíš Chicago a Dallas kvůli Romanu Polákovi. A pár kluků, co jsou z Ostravska, se kterými se v létě potkám.
Vy jste si v létě po trpkém konci ve Vítkovicích vybral Olomouc.
Nechci říkat, ať vynecháme tuhle otázku, ale zeptejte se jen na Olomouc. Nechci už řešit, jak to bylo ve Vítkovicích a za jakých okolností jsem odcházel.
Vybral jste si správně?
Když člověk řekne, že je spokojený, tak je problém, když se uspokojí. Pořád mám vysoké nároky na sebe. Vím, že můžu odvádět víc. Někdo řekne: On si to myslí, už na to nemá. Ale čekám od sebe víc, ač to někdy vypadá, že už to nejde.
Dal jste pět gólů. Čekáte víc přesilovkových tref?
To ne, na to jsou tady jiní. Já mám jinou práci. Hlavně jsem tady našel chuť chodit na zimní stadion a radost být s klukama v šatně.
Skromné prostředí plechové haly vám sedlo?
Vy říkáte skromné, ale tady je úžasné zázemí.
Ani menší posilovna nevadí?
Ale je tam vše, co potřebujeme. Nehodnotím, že je tady chladno, to je zimní stadion. Všichni o tom mluvili, ale mně tady vůbec nic nechybí. I když pořádná zima ještě nepřišla.
Slovutná NHL vás nerozmazlila.
Ne, kustodi, co se mnou vyrůstali, vědí, že jsem v tomhle nenáročný.
S Olomoucí balancujete na desátém místě na hraně play off. Pomůže důležitá výhra v Kladně?
Potřebovali jsme ji. Po dobrých zápasech, kdy jsme porazili týmy ze špičky, jsme doma prohráli s Pardubicemi. Nechci snižovat jejich kvalitu, ale ten zápas jsme měli zvládnout. Boj o desítku je strašně těžký, hodně vyrovnaný. Jak jste říkal – měl bych se víc prosazovat v přesilovce, celkově více střílet. Na Kladně jsme prohrávali 0:2, pak jsme dali gól z přesilovky a otočilo se to na naši stranu. I z toho je vidět, jak jsou přesilovky důležité.
V Olomouci je dost zkušených hráčů, z napjatého finiše by se týmu rozklepat kolena neměla.
Nechci koukat tak daleko. Dívám se ze dne na den. Připravujeme se na páteční domácí zápas s Plzní.
Kariéra se nedá příliš plánovat. Přesto: jak dlouho chcete hrát?
Kamarád Pavel Kubina mi řekl: Ty budeš hrát do jednatřiceti. A už dva roky přesluhuju. Někdy cítím záda, kyčle, ale mám syna, který hraje hokej. U něho vidím to nadšení. V Olomouci jsem našel opět strašnou chuť k hokeji a radost. Ano, mrzí mě, kde se teďka nacházíme v tabulce, jak jsem na tom s produktivitou, ale snažím se dělat vše, jak nejlíp můžu, každý den a pomoct spoluhráčům. Věřím v dobrý konec, že na konci sezony budu rád. Teď je čas pracovat dál. Hlavu vzhůru!
