NHL čekala, ale přišla smrt. Od zranění hokejisty Čajky uplynulo dvacet let

Mohl to být úplně všední zápas, chybělo jen 122 vteřin. Pak přišla chvíle, která změnila hokejová pravidla a hlavně se stala osudnou hráči, jehož kariéra slibovala hodně. Dnes je to 20 let od tragické chvíle, kdy na košickém zimním stadionu zlínský obránce a reprezentant Luděk Čajka dvě minuty před koncem zápasu dojížděl v souboji s Antonem Bartanusem puk.

Smrt Luďka Čajky změnila hokejová pravidla | foto: MF DNES

Čajka najel do rýhy na ledě, narazil hlavou do mantinelu, poranil si první a druhý krční obratel a poškodil míchu.

Za 40 dní zemřel. Bylo mu 26 let.

Luděk Čajka

* 3. 11. 1963 – 14. 2. 1990

Pravý obránce odehrál v lize 297 zápasů, od roku 1983 až do smrti v Gottwaldově (dnešní Zlín), kde byl i kapitánem, jen 1985 – 1987 na vojně v Dukle Jihlava. Za reprezentaci odehrál 58 duelů.

Co se vlastně stalo? "Byla to zcela obvyklá situace. Mezi Čajkou a Bartanusem nebyl žádný bezprostřední kontakt. Osobně vylučuji přímé zavinění!" říkal pro tehdejší Mladou frontu hlavní rozhodčí utkání Dušan Skačáni.

Na vině byla určitě nerovnost ledu. Možná i únava, kdo ví – Čajkovi nejbližší vzpomínali, že ten zápas takřka nestřídal, měl za sebou navíc reprezentační turnaj. Rozhodně pak za to mohlo tehdejší pravidlo o zakázaném uvolnění: aby jej sudí odpískal, musel se hráč bránícího týmu dotknout puku jako první.

Proto Čajka dojížděl kotouč, neměl ve zvyku nic vypouštět. A pak... "Ještě na Silvestra jsme jeli k nám na chatu, bylo to spontánní a veselé," líčil jeho spoluhráč a kamarád Rostislav Vlach. "Po pěti dnech se všechno změnilo."

Diváci Československé televize vše viděli tentýž večer na obrazovce, Čajkova žena zrovna poslouchala pořad S mikrofonem za hokejem. "Ta slova na mě doléhala zdálky. Jako by v tu chvíli mluvili o někom cizím," vzpomíná vdova Renata.

Změny po tragédiích

5. ledna 1990
Úraz zlínského obránce Luďka Čajky (zemřel 14. února) přiměl IIHF ke změně pravidla o zakázaném uvolnění. V Evropě se píská, když přejde puk brankovou čáru. Bránící hráč se ho od té doby nemusí dotknout.

16. března 2002
Tečovaná střela trefila v NHL při zápase Columbus – Calgary do hlavy 14letou fanynku, dva dny nato zemřela. Od další sezony zavedla NHL povinné sítě nad plexisklem za brankami.

13. října 2008
Na střídačce stadionu v Čechově zkolaboval Alexej Čerepanov. I kvůli nepřítomnosti zdravotníků a defibrilátoru vzápětí hráč Omsku zemřel. Od té doby chodí hráči v KHL na pečlivější kontroly a v hale musí být dvě sanitky.

Čajku okamžitě ošetřovali a převezli do košické nemocnice, kde jej čekala dvouapůlhodinová operace. Před ní se ještě krátce probral. Bylo to naposledy.

Následovaly dny smutku, liga odložila 33. kolo. Ale ještě žila naděje. "Zrovna hrajeme dorosteneckou ligu. Kluci nechtěli nastoupit, musel jsem je přesvědčit. Je to kruté, ale život jde dál," popisoval tehdejší šéf zlínského klubu Josef Ondík.

Ze Sovětského svazu přijel doKošic profesor Rafael Abuziarov, vedoucí speciálního střediska na léčení poruch pohybového ústrojí dětí a mládeže, pomoci se snažili i lidoví léčitelé. Málo platné. "Jeho úraz nebylo s to řešit žádné lékařské pracoviště na světě," říkali lékaři.

Čajka patřil do reprezentace, měl bronz z mistrovství světa 1987, zahrál si i na Kanadském poháru. Po sezoně jej čekala smlouva v NHL v New York Rangers. Nedočkal se jí. 14. února zemřel.

To už byly věci dávno v pohybu. Už 9. ledna se sešli představitelé svazu a pojišťovny i reprezentační trenéři se zástupci právě vznikající Asociace hráčů. Ta existovala necelý týden, tragédie Luďka Čajky vše uspíšila: hokejisté dohadovali změny v přestupním řádu, odchody do zahraničí, uzavírání smluv se sponzory.

Pojišťovna pak uznala, že je potřeba vytvořit nové zásady pro úrazové pojištění. "Jen je škoda, že vše muselo zajít tak daleko," říkal Petr Bříza, jeden ze zástupců hokejistů.

IIHF pak upravila pravidlo, že se při zakázaném uvolnění musí bránící hráč dotknout puku. Bylo to nové, "Čajkovo" pravidlo. "A je dobře, že se změnilo. Hokej je hrozně rychlý, podobné úrazy se mohou stát bez jakéhokoli úmyslu," říká Vlach. Pro jeho kamaráda ale změna přišla příliš pozdě.

Vzpomínka reportéra

Miroslav Němý, hokejový reportér MF DNES

Čajka, hořký čaj a smutek v jídelně

Pamatuju si jen hořký čaj, postsocialistické igelitové ubrusy na stolech školní jídelny a hroznou bezmoc. Žáčci první třídy seděli v jedné zlínské základní škole a i přes zamlženost vzpomínek si troufnu tvrdit, že tohle řadu z nich rozplakalo mnohem víc než obvyklé dětské strasti.

Psal se únor 1990 a hokejista Luděk Čajka zemřel. I teď, když si pročítám staré články z novin nebo vzpomínky Čajkovy rodiny či přátel, mě zase mrazí. Snad i to ukazuje, jak tento zřejmě nejhorší incident naší novodobé hokejové historie zasáhl všechny, kdo mají tento sport rádi. Nemluvě o hráčových nejbližších.

Co to může po 20 letech aspoň trochu zmírnit? Třeba to, že památka Luďka Čajky žije v názvu zlínského stadionu. Že tragická smrt vyprovokovala změnu pravidel, a tím možná zachránila další hráče. Že Čajkova dcera podle slov jeho ženy dělá lidem okolo ní radost a že by na ni táta byl hrdý.

Ne, určitě to není málo. Ale stejně to nic nemění na tom, že bych tehdy u čaje tisíckrát raději brečel kvůli něčemu úplně jinému.

Vzpomínka spoluhráče

Rostislav Vlach, Čajkův kamarád, dnes zlínský asistent

Do NHL už mu chyběl jen krok

Pořád mě mrzí, že tu Luděk není. Byl to výborný kluk, nepokazil žádnou legraci, málokdy jsem ho viděl naštvaného. Z hokejového hlediska odešel v nejhorší možnou dobu.

Jeho forma šla nahoru. Hrál ligu, byl v národním mužstvu, dostal nabídku z NHL. Tomu podřizoval úplně všechno, na tréninku si přidával. Bylo vidět, jak moc chce do zámoří.

Dřív jsme chodili na večírky, ale on to začal omezovat. Nebo přišel, ale hlídal si životosprávu. Jsem přesvědčen, že by se v NHL prosadil. Byl to vysoký a hlavně chytrý hráč, výborně rozehrával. Nebyl až tak excelentním bruslařem, ale výbornými přihrávkami to nahrazoval.

Za Luďka zapálím svíčku, říká Čajkova manželka

Vzpomínky bolí, ale čas bolest umí mírnit. "Volalo mi víc lidí a můžu vám říct, že mě to strašně potěšilo. Říkala jsem si, že už je to moc dlouhá doba. Jsem ráda, že si lidé na Luďka vzpomenou," vypráví Renata Čajková.

Té se přesně před 20 lety zle otočil život: její manžel, hokejový reprezentant Luděk Čajka, se těžce zranil a za 40 dní zemřel. "Asi to tak mělo být. Je to osud, já v něj věřím," říká.

Dokážete se ještě dívat na hokej?
Vůbec jsem nezanevřela, hokej mám pořád ráda. I můj přítel je sportovně založený a sleduje všechny sporty, já se taky snažím. Akorát už tak moc nejezdím přímo na zápasy.

Ani do Zlína na Zimní stadion Luďka Čajky? Poznávají vás lidé?
Když tam jsem, znají se ke mně. I když teď při dvacetiletém výročí si vzpomínají spíš lidé z médií, mám pocit, že klub je trochu nezúčastněný. Aspoň ke mně to nepřišlo. Ale necítím se dotčená, třeba bývalí hráči se ozývají. Takový Rosťa Vlach je skvělý kámoš, je úžasný.

Obtěžuje vás vzpomínání, když se ostatní na Luďka ptají?
Je to smutné, ale stejně to v sobě mám. Jen nechci hrabat moc hluboko. Chybí mi jako člověk, mám ho pořád v srdci, je součástí mého života.

Teď je asi období nejcitlivější, že?
Vždycky 5. ledna, kdy se to stalo, a 14. února, kdy umřel, zapálím svíčku a nechám ji dohořet. Ta jedna svíčka je ovšem jen symbol, vzpomínky jsou tu mnohem častěji.

Tehdy jste měli malou dceru a žili ve Zlíně. Jak vypadá váš život teď?
Žijeme s přítelem v Malhostovicích, malé vísce za Brnem, a mám další dvě děti, nejmladší má 2,5 roku. Jsem na mateřské a snažím se na kratší úvazek chodit do práce.

Vaše první dcera Markéta je prý otci velmi podobná. Bavíte se o něm?
Myslím, že nejlepší věcí bylo, že jsem nikdy nedopustila, aby téma táta bylo tabu. Neříkám, že je to běžný hovor, ale kdykoli si jedna z nás na Luďka vzpomene, bavíme se o něm. Jsem za to hrozně ráda. V Markétě Luďka vidím.