Jaké pro vás je trénovat nejvyšší soutěž kousek od domova?
Hezký. A je taky pohodlný být ve svém regionu. Zvlášť po šestnácti letech, které jsem strávil všude možně po světě a po České republice. Nesmírně si toho vážím. Uděláme s hráči všechno, aby se nám pro Ústí podařilo extraligu udržet. Jsem šťastný, že v ní můžu být.
Jak vzpomínáte na první štaci v Ústí?
Já tady trénoval dva roky v tréninkovém středisku mládeže, které tehdy ještě fungovalo. Byli tu výborní hráči. Třeba Honza Čaloun, i když toho jsem nevedl. Ale trénoval jsem Milana Hejduka, vytáhli jsme ho ze žáků do dorostu, ostaršili jsme ho. Tehdy se pracovalo s mládeží systematicky, to bylo skvělé.
Jenže pak jste kvůli nešťastné události musel skončit.
Jednou jsem jel na pracovní cestu a měl jsem autonehodu. V tu chvíli pro mě hokej skončil. Byl jsem rok jako invalidní důchodce, situace nebyla dobrá. Postupem času jsem se z toho dostal a dal se znovu na trenérskou dráhu. A jsem strašně šťastný, že jsem mohl u hokeje zůstat. Vzal jsem Děčín, postoupili jsme do druhé národní ligy. Pak jsem zamířil do Švédska.
Jako trenér jste šel vlastní cestou, že?
Musel jsem si to odpracovat. Do Švédska jsem se vydal bez jakýchkoli známostí na tříměsíční stáž a zůstal jsem osm let. Se vším jsem se musel poprat, naučit se řeč. A jít stupínek po stupínku výš a výš. Mně se to ve Švédsku povedlo, moc se mi tam líbilo.
V životopise máte i exotické angažmá v Číně. Jak jste se tam dostal?
Dřív tam působil Sláva Lener a Číňani se pak na českém svazu ptali na dalšího trenéra, kterého by doporučili. Pracoval jsem tam rok, trénoval jsem národní družstva mužů i žen. Měl jsem toho plný kecky, bylo to strašně náročný, ale svým způsobem dobrý. Vždyť jsem s nimi strávil i několik měsíců v Kanadě. V Číně se to dělá na úrovni bázy, hráči jsou šest dní v týdnu spolu, od rána do večera se jen trénuje. Byli jsme v krásném olympijském středisku zimních sportů, po celém světě jsem neviděl lepší.
|
Jan Votruba Trenérsky začínal u žáků Děčína, pak byl u dorostu v Ústí, ale jeho působení ukončila autonehoda. Děčín z přeboru vytáhl do 2. ligy. Během studia FTVS odjel na stáž do Švédska k týmu Brynäs, nakonec v zemi zůstal několik let. Poslední rok vedl druholigový provinční Rögle BK, s nímž skončil na 2. místě. V extralize byl asistentem Marka Sýkory v Karlových Varech a Miloslava Hořavy ve Znojmě. S reprezentací Číny postoupil do divize 1 mistrovství světa. Několik měsíců vedl norský Frisk-Asker. Naposledy trénoval prvoligovou Mladou Boleslav, než šel do Ústí. Zdroj: www.bkmb.cz |
Jak vás cizina hokejově změnila?
Jsem přesvědčený, že hokejově jsem se nejvíc vzdělal ve Švédsku. Ani v Norsku to nebylo špatný, při výluce NHL tam byli kvalitní hráči. Ale nejúspěšnější sezonu jsem strávil ve Znojmě. Skončili jsme bronzoví a měl jsem možnost trénovat se světovými esy jako Eliáš, Dopita, Havlát, Rachůnek. Pro mě to byl zážitek.
V Ústí za sebou máte dva zápasy.
Já byl spokojený už v pátek na Spartě s tím, jak zodpovědný a bojovný výkon mužstvo předvedlo. Pak jsme porazili Karlovy Vary. Za dva zápasy jsme dostali tři góly, tým se v defenzivě zlepšil. Myslím, že to není moje zásluha, ale hráčů. Uvědomují si situaci, v jaké jsme.
Jste poslední, ale ztrátu na Zlín jste stáhli už na šest bodů. Co vy na to?
Vypadá to, že šest bodů je strašně málo, ale ono je to strašně moc. Navíc máme plno zraněných. Stylem, co jsme hráli na Spartě a proti Varům, možná přibudou i další zranění. Kádr proto musíme nějakým způsobem doplnit. Jenže hráči nejsou, to je světový problém. Já v sobotu osobně mluvil s několika agenty ze Švédska, bohužel i oni se ptali mě, jestli nemáme nějaký hráče.
Prý máte rád hru na tři pětky. Je to tak? Znojmo na ně za vás sázelo.
Ale my jsme pracovali rok a půl na kondici, aby to hráči zvládli. Navíc Jirka Dopita moc na čtyři pětky hrát nechce. Třeba v Boleslavi jsem odehrál 99 procent zápasů na čtyři pětky. Ten hokej má úplně jinou šťávu, energii, jiné tempo. Můžete být náročnější v napadání soupeře, dohrávat souboje, hráči mají sílu celých 60 minut.
