Už jako kluk jezdíval s tátou po extraligových stadionech, aby ho viděl v akci. Býval to pro něj zážitek, zároveň chvílemi i divný pocit, protože David Rittich starší nebyl z těch, kterým se v arénách zrovna tleská.
Patnáct let byl čárovým sudím a Rittich mladší, který rovněž vlastní licenci rozhodčího, s úsměvem říká: „Dřív řvali lidi na něj, teď řvou na mě v bráně. Jen jsme si to takhle prohodili.“
Prohodili si i to, že nyní se jezdí otec dívat na něj.
Ale na ledě jste se taky sešli, že?
Hned při mé premiéře v áčku jihlavské Dukly v 1. lize. Prohráli jsme sice 2:6, ale mančaft byl v takové situaci, že by tam mohl stát Hašek a dopadlo by to podobně. Byli jsme rozhádaní, ale pro mě to byla zkušenost a další rok už jsem chytal pravidelně. A když jsme v nové sezoně jeli do Mostu, zase tam byl na čáře táta. Pak raději řekl, že Jihlavu pískat nechce, aby nevznikaly fámy.
Nebo aby nebyl kvůli vašemu výkonu zbytečně nervózní.
To býval. Nejvíc z rodiny to ale prožívá mamka. Ta teď řekla, že už nemůže sledovat ani textový on-line. Přitom ještě v Jihlavě chodila na zápasy, ale brala to tak, že je to jen první liga. Extraliga už je na ni moc.
Jak často jste s tátou jako kluk jezdíval na zápasy?
Tak pětkrát za sezonu. Bylo to dobrodružství. Pamatuji si, jak mě ve Vítkovicích vzal manažer klubu do VIP salonku s jídlem a já jen koukal. V té době už jsem chytal, tak jsem vždycky sledoval gólmany a studoval jejich styl.
Koho nejvíc?
Romana Málka. Ten se mi líbil nejvíc. A na sklonku jeho kariéry jsme se sešli tady v Boleslavi a dodnes jsme v kontaktu. Je to super člověk.
Jaké bylo poslouchat, když lidé na tátu křičeli?
Snažil jsem se to nevnímat. Rozhodčí je taky jenom člověk, takže kdyby nedělal chyby, tak je to robot. Když udělá jednu za zápas, tak jim nemůžete nic říct. Je ale potřeba si uvědomit, že pískání neznamená jen 60 minut na ledě. Sudí chodí do práce, a když třeba táta jel z Ostravy domů a nebyly ještě pořádné dálnice, tak šel často hned rovnou do práce. Ale jinak mi hodně radil. Jenže já byl dlouho dubová palice, tak jsem to nebral. A teď toho lituji.
Zkoušel vás z pravidel?
Ne, já se na ně dal sám. Když jsem hrál ještě v juniorce, tak jsem si udělal licenci. Samozřejmě jsem byl na čáře, držel jsem se rodinného řemesla. Odpískal jsem pár zápasů v extralize mladšího dorostu, ale jakmile jsem přešel do áčka, skončil jsem. Byl to pro mě jako studenta slušný přivýdělek a hlavně peníze, které byly opravdu moje. Podle toho tedy taky skončily.
Je nějaké hokejové pravidlo, které byste zrušil?
Možná bych vyhodil hybridní zakázané uvolnění.
Jste jako bývalý sudí mírnější na rozhodčí?
Ne, ne, ne! Už jsem několikrát dostal desítku, kolikrát jsem vyjel na rozhodčího a zůstalo to bez povšimnutí. To jsou zápasové emoce a těch se nevyvaruju, i kdyby pískal táta. Tak ho seřvu taky. Jsem namotivovaný. Chci vyhrát, chci chytit každý puk. Když do mě někdo strčí a já dostanu gól, sudí si to slízne!
Vyjel jste někdy po tátovi?
No, on zrovna pískal dobře.
Pojďme k Boleslavi. Kde se vzal váš skvělý start?
Už minulou sezonu jsme si dokázali, že můžeme porážet Třinec i Spartu. To bylo pro nás důležité, získali jsme sebevědomí. Navíc máme výborný mančaft, máme zvučná jména a jména, která sice ještě nemají zvuk, ale brzy o nich uslyšíte. Trenér Výborný má pohled hráče, pan Jelínek nás zase připravuje psychicky. Jenže k čemu je být první po šesti kolech? Samozřejmě že k ničemu. Když to bude šest kol před koncem, bude to jiná.
Mladoboleslavský gólman David Rittich si už tradičně dává na masku simpsonovské motivy.
Váš kolega Martin Růžička se těsně před startem ligy zranil, ale vy už jste prý v létě věděl, že budete jednička, že?
Během letních přípraváků si nás zavolali trenéři a řekli, že začnu já. Bral jsem to jako šanci a snažil se ji chytit za pačesy. Což se zatím daří. Zatím. Pomáhá mi soustředění. V Jihlavě jsme měli psychologa a radil mi, že je zbytečné se soustředit 20 minut před zápasem, když pak musím dalších 60 v zápase. Z toho vycházím. Snažím se se psychicky netýrat, odpočívám při každém přerušení, při reklamních pauzách jedu na střídačku s klukama něco prohodit. To proto, abych pak byl koncentrovaný na ten rozhodující puk.
Vidíte, třeba zažijete podobnou jízdu jako na jaře 2013, kdy jste v Plzni zažil titul.
Ale na poháru jméno nemám. Strávil jsem tam tři měsíce při play-off, ale bohužel jsem do zápasů nešel ani jako dvojka. Ale stejně to byla velká zkušenost, když jsem viděl zblízka trénovat hráče jako Martin Straka, Honza Kovář... Ale oslavy jsem zažil už jako hráč ze soupisky.
