„Také jsem si po Spartě vyslechl, že se nějak měním. Že ty předchozí góly jsem dal vždycky až za rozhodnutého stavu a nic už neřešily,“ pousmál se 20letý Kantner.
Vy vůbec býváte v kabině terčem vtípků, že? Když jste skóroval ve Švédsku, bylo to po nepovedené střele a v záklonu.
Taky už jsem si toho vyslechl... Ani tentokrát jsem nezklamal, ten gól muselo potvrdit až video, stejně jako proti Litvínovu. Takže nějaký standard jsem udržel.
Mimochodem, byl jste si v O2 areně jistý, že gól bude platit?
Nebyl. Odražený puk mě trefil do rukavice, od ní šel do branky. Mohli to u videa posoudit jakkoliv, kdyby se jim zdál z mé strany nějaký úmysl. Žádný nebyl, pohyb rukou jsem neudělal. Ale nikdy nevíte.
Od nového roku jste v lize nasbíral čtyři branky a tři asistence, už jste klidnější než na začátku sezony?
Jo. Jsem rád, že od ledna nějaké body přibývají. Ale to nic nemění na tom, že pořád musím pracovat.
Přitom v přípravě jste začínal vedle Gulaše a Nedorosta v první formaci. Co se nepovedlo?
V přípravě jsem měl mraky šancí, ale góly nepřicházely. Pak už se mi to dostalo do hlavy, nakonec z toho byla velká křeč. Na pár zápasů jsem vypadl ze sestavy, hrál v Litoměřicích. Teď už to snad ze mě spadlo.
Ale kouč Čihák vás v klidu moc nenechá, že?
Když na ledě zakřičí, jsem vždycky první na ráně. Ať se děje, co se děje. (smích) To k tomu patří. S trenérem se známe dlouho, provází mě už od dorostu. Takže oba víme, že jsem vždy jeho první volba...
Teď jste od něj dostali tři dny volna, přijdou vhod?
Jo, ale já je vyplním zkouškami.
Co vás čeká?
Chodím na Sportovní gymnázium, mám individuální plán. Tenhle týden mám nachystané tři zkoušky z dějepisu. Druhá světová válka, to mě baví, učení jde pak snáz.
