Do Brna to má z rodného Přerova kousek. Žasne, jak to v klubu perfektně šlape. V kabině se náramně baví. A po nedávném tápání se rozjela Kometa i na ledě, impozantně v extraligovém čtvrtfinále vyřídila Spartu 4:0 a vyhlíží semifinále s Hradcem Králové.
Pro Zaťoviče nezvyklé chvíle, v play-off si zahrál naposledy před dlouhými šesti lety. „Taky to mám v kabině furt na talíři,“ usměje se.
Ne, účastník posledních třech šampionátů není v kabině za otloukánka. Ve hvězdném týmu neplní jen roli střelce. Funguje jako tmel party, v Kometě patří mezi největší baviče.
Martin Zaťovič
|
Mračíte se vůbec někdy?
Taky mám svoje mouchy a občas jsem negativní. Co se týče hokeje, jsem ale vždy pozitivní, protože je to zábava a hra, která mě strašně baví. A navíc jsem hravý typ.
Dovedete si představit, že byste dělal nějaký individuální sport?
Nevím, těžko říct. I individuální sportovec má kolem sebe tým lidí. Kolektiv je ale lepší než jednotlivec. V hokeji nebo obecně v kolektivním sportu je výhoda, že když se nedaří vám, daří se někomu jinému. Když to nejde tenistovi, tak prostě nemá výsledky. V kolektivních sportech je navíc kabina. To je kultura, která žije vlastním životem. Člověk v tom vyrůstá od dětství. Dostane strašně moc zkušeností do života, co všechno se tam řeší. Lidé si pomáhají, najdete tam kamarády.
V Kometě jste první sezonu, ale co jsem postřehl, patříte mezi nejhlučnější.
To je asi můj problém. (směje se) Měl jsem to tak vždycky. I v Rusku, když jsem se naučil jazyk, což mi trvalo asi tři měsíce. Pak jsem si to svoje jel i v Rusku.
Nechyběla vám v KHL, kde jste odehrál předchozí dvě sezony, česká parta?
Jo, chybělo mi to dost. Ale zároveň jsem přizpůsobivý a hledám ve věcech, co v nich je, a ne to, co by tam mohlo být. Našel jsem si i tam kamarády, v pohodě jsem s nimi vycházel. Spíš je v Rusku jiná mentalita, na kterou jsem si chvíli zvykal, ale člověk se s tím naučí žít. A nezbývá mu nic jiného, když je tam sám.
Pravda, v Togliatti jste minulou sezonu „osiřel“. Žádný krajan ani kolega ze Slovenska.
Uměl jsem ale jazyk, pár kluků mi dokonce říkalo, že jsem jejich Rusák. (směje se) Já jim odpovídal, že fakt ne. Bylo to tím, že jsem se nestranil kolektivu, bavil jsem se rusky, brali mě kamarádsky. S kluky si volám občas i teď.
Co vás zaskočilo na mentalitě Rusů?
Třeba vlastenectví a věci kolem toho. Nedokážou si představit, že onich řeknete něco špatného. Byli rázní, měli svoji hlavu. Poprvé jsem také zažil, že se v týmu nerozlišovali mladí a staří. Mladí si tam dělali, co chtěli. Nějaká přednost neexistovala. Třeba sedíš v autobuse, přijde starý... A nic. Mladí to brali, kdo tam první přišel, ten to místo má. Žádná ohleduplnost vůči druhému.
Takže se to v týmu nesortovalo na mladé a staré, ale spíš na Rusy a cizince?
Jo, ale Čech byl v pohodě. Kanaďani a Američani to měli horší. Rusové jsou prostě jiná mentalita, ale zase nechápou tu naši. Nebo možná chápou... Ale já se prostě přizpůsobil, nehledal jsem vtom nic zvláštního.
Když jste v létě přišel do Brna, říkal jste, že v klubu klidně vydržíte řadu let. V Togliatti už jste nechtěl zůstat?
Asi by to šlo. Byly tam ale nějaké finanční problémy a další věci, chtěl jsem raději změnu. A musel bych být daleko od rodiny, to se mi taky už nechtělo. Mezitím jsem se sešel s Liborem Zábranským. Ukázal mi vizi, jak chce skládat tým, co pro něj dělá, jak klub funguje. Přesvědčil mě, že budu doma. Měl jsem podmínku, že tady chci být dlouho, nechtěl jsem podepsat na rok a pak jít jinam, to mě nelákalo. Mohl jsem klidně zůstat v Rusku, kde bych se toulal každý rok jinde. Vzal jsem tady víceletou smlouvu a jsem šťastný. Je tu super parta, kolem týmu funguje všechno fantasticky. Zázemí, management i další lidi, co jsou v kanceláři.
Čím to, že nerad měníte kluby? Pohodlnost?
To ne. Když nemusím, nechci jen podstupovat nějaké stěhování, k tomu máme dítě. Když mi v Brně vyšli v podmínkách vstříc a domluvili jsme se na smlouvě, pro Kometu udělám všechno. Jsem tady, chci dělat maximum a jsme hladoví po úspěchu.
Taky vás lákalo, že to z Přerova do Brna nebudete mít daleko, že?
Právě! Je to kousek, rodina jezdí fandit. Když jsem hrál v Karlových Varech a dojeli jsme do Brna, říkal jsem si: „Sakra, proč jsem ve Varech, když bych mohl být třeba tady.“ Bylo to v době, kdy jsem ještě neměl vidinu nároďáku nebo zahraničí. Člověka to vždycky táhne domů, navíc když jsem byl ve Varech deset let, uvažoval jsem, že kdybych podepsal někdy v Kometě, bylo by to super. Ale zase vBrně mívali super kádr... No a najednou jsem tady. A jsem spokojený. Uvidíme, jak dlouho tady vydržím a jak dlouho o mě bude zájem.
Mimochodem, touhle dobou jste se poslední roky hlásil na srazu reprezentace, která zahajovala přípravu na mistrovství světa. Není to nezvyk, že najednou hrajete play-off?
Jasně, zažil jsem tři mistrovství a pokaždé jsem do něj šel z kempu, na kterém jsem byl od úplného začátku. Trvalo to měsíc, měsíc a půl abylo to psychicky dost náročné. Člověk každý týden čekal, kdy už ho vyřadí. Přicházeli další a další hráči a vy uvažujete: „Budu tady dál? Nebo nebudu?“ Tím, že hraju play-off, je to lepší, neřeším to ajsem rád. A snad si to prodloužíme co nejdéle.
A honí se vám teď hlavou myšlenky o květnovém šampionátu?
Nevím. Nebyl jsem letos na žádném srazu, nevím, jaké mají trenéři záměry. Berou mladší kluky, takže těžko říct. Kdyby mi někdo zavolal, nároďák je nároďák. Nevím ale, jestli nabídka přijde.
