Co se Adamskému vybaví, když padne Polanského jméno?
„Půlka mé kariéry.“ odpověděl. „Deset let jsem s ním tady hrál, takže máme nějakých pět set společných zápasů. Poprvé jsme se potkali v reprezentaci.“
Čím si podle vás vstup mezi třinecké legendy zasloužil?
Oddaností, vůlí a umem na ledě. V jednom týmu, v třineckém, odehrál přes devět set zápasů (918). Zaslouží si to právem. Taková porce utkání svědčí o tom, že byl pro organizaci prospěšný, a proto si ho tu až na několik výjimek, nechávali.
Polanský je mezi třineckými legendami. Jeho dres visí pod stropem arény |
V čem jste si vy dva sedli?
Doplňovali jsme se lidsky i sportovně. Co si budeme vykládat, mě ruce nikdy moc neposlouchaly, ale on byl parťák, který mi šance připravoval. Dal jsem více gólů než on, ale právě proto, že jsme se takhle doplňovali. Chemie mezi námi fungovala i mimo led. Sedli jsme si po všech stránkách.
Byl největším parťákem ve vaši kariéře?
Samozřejmě, protože spolu jsme toho odehráli opravdu hodně.
Vy připravujete v Třinci žáky, s nimiž si Polanský ve čtvrtek zatrénoval. Jak na to děti reagovaly?
Bylo to pro ně zpestření. A určitě i pocta, protože každému se nepoštěstí, aby si zatrénoval s hráčem, jehož dres visí pod stropem haly.
Jiří Polanský s manželkou a dcerami sleduje, jak jeho dres stoupá pod strop Werk Arény.
Jak vypadal na ledě?
Potřeboval by dotrénovat... (smích) Ale ne, jsem rád, že tady byl. Kluci aspoň viděli, že i když je Jirka legenda v důchodovém věku, tak pořád má dobré ruce. Stačilo, aby trošku potrénoval a určitě by měl klukům co předat i jako trenér.
Co byste říkal na trenérskou dvojici Adamský – Polanský?
To určitě nehrozí. Po odchodu z Třince jsme chtěli spolu ukončit kariéru v první lize, ale Jirkovi se už moc nechtělo. Takže nemá cenu ho přemlouvat, aby se dal na trénování.
