Derner je živou libereckou kronikou a držitelem klubových rekordů. S Bílými Tygry získal v roce 2016 titul, na kontě má i tři extraligová stříbra a jeden bronz, pětkrát vyhrál základní část extraligy. V nejvyšší české soutěži odehrál 1058 utkání, z toho 998 v dresu Liberce.
V klubu nekončí, jen se přesunul na trenérský post coby asistent u deváté třídy.
Když jste pro klub natáčel krátké rozlučkové video, bylo na vás vidět dojetí. Dolehla na vás tíha okamžiku?
Myslel jsem, že to zvládnu líp. Ale jak jsem mluvil a vzpomínal, tak mě to trošku sebralo. A na tom videu to bylo vidět. Byli jsme v časovém presu, měli jsme na natáčení jen chvíli a já jsem si říkal, že to prostě nemůžu dát.
🎩 Děkujeme za vše, Dery! Navždy v našich srdcích. 🩵 #BTL
▶️ https://t.co/zgDLDxQf2u https://t.co/UFbb1ZhXyW
Bylo těžké vyslovit nahlas, že se vaše kariéra uzavírá?
Upřímně řečeno, nečekal jsem, že to bude tak těžké, ale těch vzpomínek je tolik... Vždyť jsem hrál extraligu za Liberec dvacet let. Ani při podpisové akci pro fanoušky po skončení sezony to pro mě nebylo lehké. Někteří lidé už věděli, že končím, a loučili se se mnou.
Jaké jste měl na konec kariéry ohlasy?
Zrovna jsem ležel, venku bylo hezky, a najednou mi cinkla zpráva na telefonu. Nereagoval jsem na to, pak ale přišla další a já si řekl, že klub už asi zveřejnil, že končím. Lidí, co mi psali, bylo neskutečně moc a psali krásné zprávy, až mě to překvapilo.
K tisícovce startů za Liberec vám chybí už jen dva. Bylo ve hře, že byste je ještě v příští sezoně odehrál?
Myslím, že ne, šlo spíš o přání fanoušků, abych to číslo zakulatil. Ale já už jednu tisícovku mám, myslím starty v extralize, tak na co mít dvě? Aspoň si to lidi budou pamatovat.
Ale tisíc extraligových startů za jeden klub nikdo nemá, nebude vás to mrzet?
Těžko na to odpovědět... Už jsem to v sobě uzavřel, ale nikdy nevíte, co se může přihodit. Nechávám to být.
Sbohem, legendo! Derner ukončil kariéru, dva kroky od tisícovky pod Ještědem |
Věděl jste dopředu, že to bude vaše poslední sezona?
Takové myšlenky jsem ještě minulý rok neměl. Ze strany lidí okolo jsem slýchal, že už mám svůj věk a že bych měl skončit, já jsem si ale v sobě vůbec nepřipouštěl, že by to mohla být moje poslední sezona.
Kdy jste k tomu dospěl?
Když jsem kdysi nastupoval do áčka, měl jsem vnitřní tušení, že se probojuju do sestavy a že to bude moje první sezona v extralize. Prostě jsem to věděl. A teď to přišlo stejně. Vnitřně jsem poznal, že přišla ta chvíle a že je konec. Stalo se to ale v docela blbou dobu. Po prvním zápase předkola, když jsme přišli na hotel. Já jsem se vždycky najedl a šel jsem spát, ale najednou jsem spát nemohl a řekl jsem si: Tak, a je konec. Prostě to ve mně v ten moment uzrálo.
Dáte hodně na instinkt?
Ano. Vnitřní pocity mě většinou nasměrují správným směrem. I během kariéry, když jsme třeba ztráceli důležité zápasy, jsem věděl, že to dobře dopadne. Kluci za mnou chodili a ptali se: „Jak to dneska vidíš?“ a já jim říkal: „V klidu, to zvládneme.“ Instinkt mě nikdy nezklamal.
V mistrovské sezoně před devíti lety jste to také poznal?
Tušil jsem to. Od letní přípravy se tehdy začalo dít něco zvláštního. Postupem sezony jsme si uvědomovali, že extraligu můžeme vyhrát. Věděli jsme, v čem je naše síla. Trenér gólmanů Martin Láska mi jednou říkal: „Mně se zdálo, že vyhrajeme titul.“ A já mu povídám: „Mně se to zdálo taky.“ Intuice prostě funguje.
Máte po kariéře hodně zničené tělo?
Musím to zaťukat, ale nejsem natolik rozbitý, abych nemohl fungovat. Byl to taky nějaký proces, musel jsem se o sebe celé ty roky starat, mám určité návyky a i díky tomu jsem zůstal po zdravotní stránce v pořádku.
Liberecký Lukáš Derner (vlevo) v souboji u mantinelu s Martinem Havelkou z Litvínova
Nabízí se otázka, proč tedy končíte...
Už jsem v sobě neměl to, co předtím. Takový ten vnitřní oheň. Jak člověk stárne, ztrácí rychlost a dravost, a já už jsem věděl, že mi to chybí. Viděl jsem, na jaké úrovni jsou mladší kluci, a rozhodnutí o konci kariéry ve mně postupně začalo dozrávat.
Hrál jste vedle o generaci mladšího beka Tomáše Galvase. I ten byl vaším zrcadlem?
Trošku jo. Anebo si vzpomínám, jak si vedle mě v kabině sedl syn Valdy Jiruše (bývalého libereckého hráče a trenéra), kterého jsem viděl jako malého kluka. V tu chvíli jsem si řekl: Co tady dělám? To jsou věci, které do sebe postupně začaly zapadat.
Nechtěl jste končit po lepší sezoně než po té, kdy Liberec vypadl v předkole?
Člověk si nemůže vybírat. Hráči končí z jiných důvodů, jsou zranění, mají zdravotní problémy. Já jsem díkybohu mohl ukončit kariéru po odehrané sezoně zdravý. Asi bych neměnil.
Když se ohlédnete, nejsilnější vzpomínky budete mít asi na liberecký titul z roku 2016, je to tak?
Ano. Titulovou sezonu těžko něco přebije. To byla jízda. Přál bych mladým klukům, aby v kariéře jednou něco takového taky zažili. Druhý moment, který mám pořád v hlavě, je vzpomínka na to, jak jsme udrželi extraligu v posledním zápase baráže s Mladou Boleslaví. Předtím jsme byli zavření na Sychrově a připravovali se na ten zápas. To byl hodně silný moment.
Zavzpomínáte na svoje začátky?
Když jsem byl kluk, vždycky byl můj sen hrát za chlapy. V Liberci se tenkrát hrála nižší soutěž. Po postupu do extraligy bylo těžké se tady dostat do dospělého hokeje, nadějní odchovanci odcházeli hrát první ligu do Berouna a já to vzal obloukem přes Mladou Boleslav. Pendloval jsem mezi oběma městy a po dvou letech už jsem si říkal, že takhle to dál nejde. Potřeboval jsem se dostat do chlapů, a to se mi povedlo.
Vedle koho jste tehdy seděl v kabině?
Tenkrát jsem pevné místo v kabině ani neměl. V Liberci se stavěla nová aréna a kluci si vybírali místa, kde budou sedět. Já jsem v týmu papírově ani neměl být, takže jsem nejdřív seděl na chodbě a pak postupně tam, kde se udělalo místo. Nepočítal jsem s tím, že bych v nové aréně (otevřené v roce 2005) měl začít hned hrát, ale asi na mě čekala.
Celou kariéru jste byl s výjimkou hostování v Plzni věrný Liberci. Neměl jste nabídky z jiných klubů?
Měl. Můj sen byl jít do Finska nebo Švédska. Jednou jsem byl už kousek od přestupu, ale nějak se to zkomplikovalo a Liberec na mě začal tlačit, ať podepíšu, ale že se musím rozhodnout rychle. Nakonec jsem tedy podepsal dlouhodobou smlouvu v Liberci a asi to tak mělo být. I když nějaké nabídky během kariéry přicházely, vždycky jsem zvažoval pro a proti. Nechtělo se mi opouštět domácí zázemí a komfort tréninků, a tak jsem zůstal.
Říkalo se o vás, že ráno přicházíte do kabiny jako první.
To zůstalo doteď. Jsem ranní ptáče. Vždycky jsem si ráno chodil dát na stadion kafe, pokecat s kustody a pak si zacvičit. Měl jsem zaběhnutý režim, který fungoval. Bylo to fajn.
Bylo těžké to opustit?
Bylo. Někdy mi manželka ráno říká: „Nechceš odjet na kafe do šatny?“ Je zvyklá mít rána pro sebe. Tak vždycky zajedu za kluky a pozdravím se s nimi.
Co vám bude z hokeje nejvíc chybět?
Asi to, co říkají všichni: parta, kabina a atmosféra po vyhraném zápase nebo po postupu v play off. A taky vyprodané arény, na to se nedá zapomenout.
Dřina letní přípravy vám ale asi chybět nebude, že?
Momentálně určitě ne. Po dlouhých letech nemusím vůbec nic dělat. A tak odpočívám a připravuju se na trenérskou funkci. Práce mám dost, i když ne fyzické, ale u počítače.
Co bude vaší hlavní trenérskou náplní?
Teď se musím zevnitř seznámit s tím, jak funguje mládežnická akademie. Měl bych s asistentem juniorky připravovat obránce a dělat speciální tréninky pro nestudující, co mají dopolední program. A jsem asistentem u deváté třídy, tam chci předávat zkušenosti.
Studujete trenérskou licenci?
Mám vystudovanou licenci B. V loňském play off jsem měl zlomenou nohu, nesměl jsem šest týdnů nic dělat a řekl jsem si, že si udělám licenci. Přes léto jsem studium dokončil, abych byl připravený na konec kariéry a mohl hned začít trénovat.
