V roce 1952 vznikl hokejový oddíl Křídla vlasti. Patřil pod československé letectvo, sídlil v Olomouci a jeho hráči opravdu nosili na nebesky modrých dresech okřídlený znak. Na ledě se jim dařilo, v nejvyšší soutěži se neztratili, z tribuny dřevěného stadionu je sledovaly tisícové návštěvy a jednou dokonce dosáhli na medaili.
„Byla to sláva, ale jen taková vnitřní, místní, navenek se to nijak neprojevilo,“ vzpomíná bývalý útočník Lubomír Novotný. S Křídly vlasti prožil celou jejich éru, která trvala pouhé tři roky, a pak byl u vzniku Spartaku Moravia Olomouc, předchůdce dnešního extraligisty. „Celkem jsem na olomouckém stadionu strávil nepřetržitě devatenáct let. Nejdřív jako levé křídlo a pak jsem hrál dlouho centra,“ vypráví muž, který na jaře oslavil 90 let.
Jak jste se dostal k hokeji?
Od mládí jsem dělal všechny možné druhy sportů, hlavně kopanou a hokej. Bydleli jsme v dělnických domech ve Šmeralově ulici u řeky Moravy a hned vedle bylo hřiště České sportovní společnosti, kde jsem odmalička vyrůstal.
Lubomír Novotný
Lidé mu říkávali Česnek. Jak vypadalo?
Byly tam různé druhy sportů, kromě fotbalu i tenis, kuželna, okolo byla cyklistická dráha a v zimě se hrál hokej. Byl to chudobnější klub, ale měl vynikající a zanícené funkcionáře, kteří to dělali ze zájmu. Blíž k silnici, která vede k sokolovně, bylo asi pět tenisových kurtů a v zimě na nich pan Arnošt dělal led. Bylo to hodně pracné a trvalo dlouho, než se led nastříkal, ale byly takové zimy, že se nepřetržitě bruslilo i dva měsíce.
Na hřiště jste koukal z okna?
Z domu jsem chodil na bruslích rovnou na led. Měl jsem to přes ulici, v plotě byla díra a už jsem byl na ledě. Měl jsem to u nosu a byl jsem tam denně, takže bruslit jsem uměl dobře. Když mi bylo sedmnáct, otevřeli v Olomouci stadion s umělou ledovou plochou, a tak jsem za ni začal hrávat zápasy. Před vojnou jsem pak nastupoval za Prostějov, který hrával nejvyšší soutěž. Měli dobrý tým složený většinou z rodáků a místních kluků z okolí. Ale protože tam nebyl stadion, museli hrávat mistráky v Olomouci.
Když jste šel na vojnu, tak ovšem Křídla vlasti ještě neexistovala.
V roce 1951 jsem byl povolán do ATK, tedy Armádního tělovýchovného klubu v Praze, kde byl oddíl ledního hokeje. V tu dobu v něm byla polovina národního mužstva a bohužel jsem v průběhu první sezony onemocněl. Dostal jsem žloutenku, nepříjemná nemoc, několik týdnů jsem byl ve střešovické nemocnici. Když jsem se vrátil, převeleli mě z Prahy do Olomouce, kde právě v roce 1952 vznikla Křídla vlasti.
Byl jste šťastný, že se vracíte domů?
To víte, že jsem byl rád zpátky v rodném městě a že jsem zároveň mohl zůstat u hokeje, protože v ATK pro mě po nemoci nebylo velké uplatnění. Když jsem přišel z Prahy, už všechno fungovalo a zapadl jsem i mezi známé chlapce, kteří tu už sloužili a znali jsme se z hokeje.
„Nastoupili jsme do Dakoty, odstartovali a piloti s námi začali cvičit, že jsme lítali kabinou nahoru dolů a naráželi hlavami o stěny.“
Jak armádní hokejový oddíl fungoval?
Byla to vojenská jednotka a měli jsme sportovní i vojenskou činnost. Sídlili jsme v Olomouci na Šibeníku, kde jsme měli ubikace, stravování i všechno ostatní. Spolu s námi tam byl i fotbalový oddíl Křídel vlasti, který také hrával první ligu. Prodělali jsme všechno jako ostatní vojáci. Mezi důstojníky a obyčejnými vojáky byla dobrá spolupráce, ale poslouchat se muselo, byla to vojna. Navíc velitel Křídel vlasti, kapitán Macháček, nebyl vůbec sportovně založený.
Žádné úlevy nepřipadaly v úvahu?
O sportu neměl ponětí, byl to absolutní voják, takže dril. Podle toho jsme také byli nuceni bojovat po té vojenské stránce. A protože byl parašutista, prodělali jsme parašutistický výcvik. Učili jsme se skákat z třímetrové výšky do kotoulu, což pro nás, hokejisty, bylo náročné na klouby, hlavně na kolena. To všechno na zemi jsme absolvovali, až přišel cvičný let.
Křídla vlasti tedy skutečně létala?
Nastoupili jsme do Dakoty, odstartovali a piloti s námi začali cvičit, že jsme lítali kabinou nahoru dolů a naráželi hlavami o stěny. Když ale mělo přijít k vlastnímu seskoku, bylo tak špatné počasí, že se neuskutečnil. Výcvik jsme tedy prodělali, na vlastní skok ale nikdy nedošlo. Trochu mě to i mrzelo, protože létání mi nedělalo žádné potíže.
Měli jste proti nevojenským týmům nějaké výhody, například v počtu tréninků?
To určitě ne. Domnívám se, že to nebylo nic výjimečného. A civilní kluby jako Ostrava, Brno, Praha, Bratislava, Košice měly lepší podmínky než náš vojenský oddíl. Ale to je jen dohad. Muselo to být určitě finančně hodně nákladné pro všechny. My jsme měli jen tu výhodu, že jsme po sezoně jezdili na čtrnáctidenní léčebnou kúru do lázní.
 |
Nasadili vás do nejvyšší soutěže. V první sezoně jste skončili devátí, rok na to už třetí a pak pátí. To jsou výborné výsledky.
Měli jsme velmi dobré mužstvo. Byl tam Standa Bacílek, obránce z Kladna, který hrál za národní mužstvo, Milan Vidlák z Brna také a řada dalších výborných kluků, kteří později hráli za reprezentaci – Pokorný, Kubát, Šmat. Bylo tam hodně dobrých kluků a nejen po hokejové stránce, ale i lidsky.
Vybaví se vám nějaké zážitky?
My hokejisti jsme měli také fotbalové mužstvo a velmi dobré. Řekl bych, že jsme konkurovali i „kopáčům“. Fotbal jsme hrávali často a jezdívali jsme i po vesnicích na propagační zápasy. Na to mám velmi dobré vzpomínky.
I proto jste si dobu v uniformě protáhl o dva roky a prožil tak celou éru Křídel vlasti?
Chtěli mužstvo stmelit, aby bylo delší dobu pohromadě a výkon se zlepšoval. A tak klukům, kteří už měli jít do civilu, nabídli možnost zůstat na delší dobu jako zaměstnání. Přijal jsem to a dva roky jsem tam byl jako státní zaměstnanec s propůjčenou hodností poručíka.
Cítili jste v Olomouci zájem diváků?
Tady bylo velmi dobré obecenstvo, sportovně dobře založené, rozumělo fotbalu i hokeji, měli jsme na olomouckém zimním stadionu krásné návštěvy. Chodilo až devět tisíc lidí a nejenom na Křídla, ale i když jsem později hrával za Moravii, tak bývalo hodně lidí. Bylo tu velmi dobré publikum a za to jim patří poděkování.
Tehdy byl stadion ještě dřevěný a bez střechy.
I led se dělal velmi těžce. Zápasy kvůli tomu trvaly od sedmi hodin až do desíti, protože trvalo, než se plocha upravila. Ledaři ji museli železnými rádly shrabovat, to trvalo… Lidé čekali, vytrpěli si své.
To jistě i vy. Jaké jste tehdy měli vybavení?
Chrániče, to byla spíš taková lepenka, a když jste do nich dostali prudkou ránu, tak vám je puk prorazil. Nárameníky jako papírové, helmy jsme neměli, s tím současným se vůbec nedá srovnat. Když to teď vidím, tak žasnu, co všechno je možné a jak dopředu to vybavení šlo. A to i v technice na stadionu, úprava ledu a všechno možné.
Hokejový tým Křídla vlasti - členský průkaz
V sezoně 1953/54 jste diváky museli potěšit, získali jste bronz. Byla to velká sláva?
Sláva to byla, ale jen taková vnitřní, místní, navenek se to nijak neprojevilo. Měli jsme i další úspěch, v konkurenci ATK jsme se stali armádním mistrem, což nikdo nečekal.
Vzpomínáte na nějaký konkrétní zápas?
Už je to dlouhá doba. Tehdy nebyla možnost cestovat do zahraničí, takže nějaké mezinárodní utkání jsme celkem neměli. Jen jedinkrát jsme jako Křídla vlasti byli na zájezdu do Varšavy a sehráli tam vyrovnané utkání, nebyli jsme nějak lepší než varšavský klub. Jinak se ven nikam nejezdilo, to mohlo jen národní mužstvo.
Pokukoval jste po něm?
Dvakrát jsem byl na srazu reprezentace. To bylo, jestli se nepletu, roku 1957, kdy jsem byl dvakrát na soustředění širšího národního mužstva, což vždycky znamenalo třicet čtyřicet kluků. Takto jsem byl na letním soustředění v Třeboni i na zimním v Klánovicích, odkud jsme dojížděli každý den autobusem do Prahy na zimák.
Lubomír Novotný
Zahrál jste si i nějaké zápasy?
Vyšlo to jen jednou. To jsem byl pozvaný na tréninkové utkání národního mužstva proti Vítkovicím. Trenéři dávali hráče k sobě jak potřebovali, takže jsem jednu třetinu hrál na levém křídle v útoku s Pantůčkem a Bartoněm, což byli dva reprezentanti z Rudé hvězdy Brno. Takže ten reprezentační dres jsem oblékl. Byl to tedy jen moment, kdy jsem se tam mihl, ale rád na to vzpomínám, protože se to každému nepodaří.
Po sezoně 1954/55 Křídla vlasti rozpustili. Proč k tomu došlo?
Důvod jsme se nedozvěděli. Zkrátka přišel rozkaz, že k určenému datu budeme zrušení. A jak to na vojně chodí – rozkaz musí být proveden.
Byli jste v šoku?
To víte, že jo. Ale věděli jsme to dopředu, takže každý už se mohl zařídit podle toho, jak chtěl. Brzy na to začala vznikat Moravia (předchůdce HC Olomouc – pozn. red.) a se spoluhráči z Křídel Míšou Buriánkem, Věrkem Dosedlou a brankářem Vackem jsme za ni začali hrát. Brzy jsme vybojovali postup do druhé nejvyšší soutěže a za Moravii jsem pak hrával až do roku 1967, to mi bylo sedmatřicet.
Křídla vlasti OlomoucHokejový oddíl Křídla vlasti reprezentující československé vojenské letectvo vznikl v Olomouci v říjnu 1952. „Mívali jsme modré kalhoty a světle modrý dres se znakem křídel,“ vzpomínal bývalý útočník a olomoucký rodák Lubomír Novotný. Nově složený tým byl hned nasazen do nejvyšší soutěže. V první sezoně skončil devátý, ve druhé třetí za Spartakem Praha Sokolovo (dnešní Sparta) a Rudou Hvězdou Brno (dnešní Kometa). Po třetí sezoně 1954/55, kdy skončil pátý, byl kvůli reorganizaci armádního sportu rozpuštěn. Do Olomouce se pak na jednu sezonu stěhoval Tankista Praha. V roce 1956 vznikla Dukla Olomouc, která však hrávala zápasy na novém stadionu v Jihlavě, kde našla vděčné zázemí a vyrostla v legendu československého hokeje. |
Tak to jste musel zažít, když za Olomouc hrál Augustin Bubník po tom, co si odseděl pět let v komunistickém vězení.
No jéje, s Gustou jsem hrával. Politicky to měl špatné. V Brně nesměl hrát, měl to zakázané, asi víme kým. Vzala ho tedy Moravia, dělal ve fabrice a za nás hrát mohl. Hrál jsem mu na levém křídle, Buriánek na pravém, tak jsme tvořili takovou dobrou lajnu. Gusta byl velmi šikovnej kluk, vzpomínám na něj v dobrém.
Nebyl zahořklý, jak s ním totalitní režim zametl?
Vnitřně možná ano, ale nedával to navenek najevo. O minulosti se s nikým nebavil. Působil skromně a bral, že to tak je a nic proti tomu nenadělá. V Olomouci byl spokojený a dařilo se mu tu. Velmi dobře jsem s ním vycházel, ale to on se všemi. Odtud pak šel do Bratislavy hrát a později i trénovat.
V Moravii působil i další bývalý předválečný reprezentant, Lolek Cetkovský.
S Lolkem jsem hrával ještě za Prostějov. On byl obránce, to už měl kolik let. Potom, když jsem přišel do Moravie, tak on v Mariánském údolí pracoval a nás trénoval. Byl to velmi dobrý, inteligentní a šarmantní člověk. Gentleman a hokeji rozuměl.
Jak na svou hokejovou kariéru vzpomínáte?
V Moravii to byla dobrá léta, ale už na daleko nižší úrovni. Trénovali jsme hlavně večer po práci, já jsem dělal také v Mariánském údolí a ráno jsem jezdil vlakem na šest, takže jsem musel vstávat o půl páté. Když jsme ale hráli zápas, skončili jsme v deset večer, šli na večeři do Národního domu a do postele jsem se dostal o půl jedné. Byl jsem věčně unavený, bylo to hodně vyčerpávající.
A co se vám jako první vybaví u Křídel vlasti?
Výborný kolektiv. Měli jsme velmi dobré kamarádské vztahy. Vždycky jen nesvítilo slunko, byly i mraky, ale prožívali jsme všechno spolu.
