„Až bude Roman Vopat zdravý, zase mu céčko vrátím,“ poslušně hlásí nesmlouvavé křídlo.
Jenže kdy se Vopat znovu postaví na led, to je ve hvězdách. On by rád po reprezentační pauze, tedy ve druhé půlce listopadu.
„Bohužel to na nějaké týdny vypadá, je to horší. Ale nechci malovat čerta na zeď, ještě záleží na zprávě od doktora. Břišní svaly každopádně nejsou ve stavu, v jakém by měly být,“ tvrdí asistent Jiří Kučera. „Komplikace to pro nás je, Roman je persona do kabiny i na ledě. Chybí nám, ne že ne.“
Kvůli zranění Vopata poprvé v kariéře vede extraligový tým z pozice kapitána Trávníček. „Ještě jsem céčko neměl, snad jen přes léto. Předtím jsem byl kapitán v dorostu. Je to pro mě čest. V prvním zápase to bylo zvláštní, i když jsem si to nechtěl připustit,“ přiznává.
Ve 12 zápasech nasbíral zatím jedinou asistenci, ale to Trávníčka momentálně netrápí. Vždyť kvůli nemoci vynechal letní přípravu. „Začínám od nuly. Můj úkol je spíš bránit. Že góly nepřicházejí, nad tím se nepozastavuji. Vím, že můj úkol je jinde,“ povídá třicetiletý bijec, proslulý důrazem.
Aby to byl starý dobrý Trávníček, musí být fyzicky stoprocentně připravený. „Každý další zápas se cítím líp a líp. Ještě to není optimální, ale dostávám se do toho,“ vidí. „Snažím se víc odpočívat, tělo je unavené. Ne že bych si z tréninku ubíral, ale navíc si nedávám.“
Kapitán je spojka mezi trenéry a týmem, ale podle Trávníčka žádné šumy v Litvínově řešit nemusí. „Funguje to dobře, není potřeba prostředník, který by něco tlumočil mezi oběma stranami.“
Něco přece v Litvínově drhne: zápasy venku. Stále žádné vítězství, to je slabina mužstva trenéra Reichla, které přitom doma soupeře kosí jako smrtka.
„Fakt nevím. Rozdíl mezi domácími a venkovními zápasy vidíme i my, jsou úplně jiné. Snažíme se to najít a zatím to vypadá, že jsme na to nepřišli,“ krčí Trávníček rameny.
