A domácí tým povede v tomhle zápase z lavičky bývalý skvělý litvínovský obránce Jiří Šlégr, který se před šestačtyřiceti lety narodil v Jihlavě.
„Mám na ni jenom samé dobré vzpomínky,“ svěřil se olympijský šampion z Nagana, mistr světa a vítěz Stanley Cupu, který má na seznamu úspěchů i domácí mistrovský titul s Litvínovem ze sezony 2014/15.
Máte pořád důvod se na Vysočinu vracet?
Ještě donedávna ano, měl jsem tam babičku. Jenže zhruba před půl rokem zemřela, takže teď už těch cest do Jihlavy moc nebude. Každopádně na dobu, kdy jsem trávil mládí u babičky a dědy na chatě, nikdy nezapomenu.
V letošní sezoně se po delší době objevila jihlavská Dukla v extralize, jak jste vnímal její návrat mezi elitu?
Je tam obrovská hokejová tradice, přestože to bylo vojenské mužstvo, takže je to podle mě dobře. A zatím hraje důstojnou roli. Přeju jí, aby extraligu udržela.
Momentálně to však vypadá, že o setrvání v nejvyšší české soutěži by mohla bojovat právě s vaším Litvínovem...
Uvidíme, jak to dopadne. Ještě nás čeká spousta zápasů.
A tím nejbližším je právě úterní souboj s Duklou. S jejím trenérem Petrem Vlkem jste se v nejvyšší soutěži potkávali už jako hráči...
To je pravda. A taky jsme spolu hráli v nároďáku. Známe se léta. K žádnému hecování ale nedojde, protože já jsem typ člověka, který se vždycky soustředí jen na výkony našeho mužstva. Jasně, podíváme se na to, jak hraje soupeř přesilovky, jak napadá, ale jinak je to vždycky hlavně o tom, jaký výkon předvedeme my.
Šéfem realizačního týmu Litvínova jste se stal teprve před pár dny. Bylo to velké dilema?
Nepovažuju se za nějakého velkého trenéra, bylo to spíš o tom, že jako předseda představenstva a prezident klubu převezmu odpovědnost na sebe. Přišlo mi to tak přirozené. A vzhledem k tomu, že na trhu nebyl trenér takového kalibru, který by nás z té nepříjemné situace zázračně dostal, rozhodli jsme se vytvořit realizační tým, který je z Litvínova. A já jsme rád, že se vůbec takoví lidé v podobě Ondry Weissmanna a Radima Skuhrovce našli.
Asi se nemusím ptát, jak se vám při současném pohledu na tabulku spí, že ne?
(směje se) Ne, věřte mi, že nespím dobře. Ale jsem optimista a určitě uděláme všechno pro to, abychom se zvedli.
Pojďme raději k něčemu příjemnějšímu. Letos v únoru to bude dvacet let od vítězství české hokejové reprezentace na olympijském turnaji v Naganu. Už jste začal víc vzpomínat?
K nějakému setkání už došlo a myslím, že toho hlavního vzpomínání bude teprve přibývat. Už taky proto, že se blíží další olympiáda. Podle mě je dobře, že si ten úspěch lidé připomínají. A teď to nemyslím vůbec kvůli nám, hráčům. Spíš pro tu samotnou dobu, kdy se lidi semkli a měli se navzájem rádi. Přestože se vůbec neznali, tak se objímali a byli hrdí na to, že jsou Češi.
Udržujete pořád kontakty se spoluhráči z tehdejší národního týmu?
V rámci možností, protože každý má nějakou svoji práci, žijeme ve svých městech, někteří jsou navíc v Americe, v Kanadě. Ano, občas se setkáme, ale není toho moc.
Asi těžko někoho v roce 1998 napadlo, že za dvacet let bude ještě Jaromír Jágr působit v NHL...
(směje se) Je pravda, že to si asi nikdo z nás nedovedl představit. Každopádně je to známka toho, že Jarda ve svém životě a kariéře musel dělat něco dobře, když to vydržel takhle dlouho. A je jen dobře, že pořád hraje.
