Téměř o dvacet let později výrok stále platí. Jen mezi dospělými. Lukeš už desátou sezonu patří k největším oporám tradičního celku, i v nynějším play-off má znovu patřit k hlavním zbraním Litvínova.
Osmý muž v bodování základní části si dobře uvědomuje, že výsledky klubu se už roky výrazně odvíjí od jeho výkonů. Ve čtvrtfinále proti Hradci Králové, které začíná v pondělí, na něj trenéři budou opět hodně spoléhat. „Tahle role mi vždycky vyhovovala,“ přiznává.
Už když v roce 1997 přicházel z rodné Kadaně do nabitého litvínovského dorostu, nepotřeboval moc času a rychle se zařadil mezi opory. Výrazně pomohl k obhajobě mistrovského titulu. „Měli jsme silný tým. Tomáš Kůrka válel. Já si rozuměl s Lukášem Říhou,“ vzpomíná.
Oba nadějné Lukešovy spoluhráče ale v kariéře výrazně přibrzdily problémy s životosprávou. O rok mladší Lukeš brzy odešel do Kanady. V juniorce v Torontu se herně zlepšoval a i přes drobnější postavu se nakonec dostal na draft NHL.
V osmém kole si jej vybral Phoenix. Při přechodu mezi dospělé ale přišly první problémy. V sezoně 2004/2005 poznamenala sezonu výluka NHL. Nižší AHL byla najednou plná kvalitních hráčů.
Pro mladého Čecha to byl za mořem začátek konce. Brzy se začal potácet až ve třetí nejvyšší soutěži v Severní Americe. Trápil se, ač pořád doufal, že se do NHL dostane. Nakonec oblékl dres Coyotes jen ve dvou přípravných duelech. „Když se na to zpětně koukám, nechápu, že jsem tam zůstal tak dlouho,“ říká.
O skoro zapomenutém útočníkovi však věděl tehdejší kapitán a sportovní manažer Litvínova Robert Reichel. To on Lukeše přemluvil k návratu domů. Brzy si navíc šikovného střelce vzal vedle sebe do prvního útoku.
V minulé sezoně musela Verva zachraňovat extraligovou příslušnost až v baráži.
Lukeš patří k nejlepším hráčům na nájezdy v extralize.
František Lukeš slaví svůj gól do sítě Komety.
„Začal jsem ve čtvrté lajně, zvykal si. Byl jsem pryč šest let. Pak si mě Albi (Reichel) vytáhl k sobě a začalo se mi dařit. On byl výjimečný. Hokej mě začal znovu hrozně bavit,“ přiznává.
Vedle legendárního útočníka bylo najednou jednoduché dát gól. Body začaly přibývat a ze zapomenutého talentu se stal klíčový střelec. „Všechno bylo tak snadné,“ přiznává.
Najednou byl o něj zájem v Rusku. Za velké peníze ho chtěl přivést Třinec, později Chomutov. Lukeš však raději setrval. „Po životě v Americe se mi do Ruska už nechtělo. Navíc, peníze tam tak dobré nejsou, jen v těch elitních klubech. V Litvínově mě hokej vždycky hrozně bavil – nejdřív s Albim a teď s Viktorem Hüblem. Mám tu pohodu,“ říká.
Jen úspěch chyběl. Jednou šla Verva do play-off, podruhé často následoval boj o přežití. K překlenutí čtvrtfinále vždy něco chybělo.
Až v sezoně 2014/2015 přišla velká jízda. Jízda za titulem. Lukeš měl na něm výrazný podíl. V sedmém finále v Třinci vstřelil po spolupráci s kamarádem Hüblem „titulový“ gól.
Do televizních kamer se pak dojatý Lukeš culil. „Vždyť já nikdy nic pořádného nevyhrál, konečně jsem to zlomil,“ radoval se.
Po ojedinělém úspěchu následoval pokles motivace. Zpackaná příprava a bídná forma málem odsunula Litvínov k historickému kolapsu. Tradiční extraligová značka zachraňovala nejvyšší soutěž až v baráži.
„Oslavovali jsme téměř celé léto a najednou začala liga. Před letoškem to byl pro nás varovný prst,“ přiznává. Teď je ale šikovný útočník opět ve formě a rád by si zopakoval dva roky starou jízdu.
I v Hradci si ale dobře uvědomují, že návod na překonání Litvínova je už roky stejný. Jak říkal starý lišák Beránek: Zastavte Lukeše a můžete myslet na postup.
