Na červený koberec položený na ledové ploše vstoupil se svou manželkou, dvěma malými dětmi i rodiči. Jeho tatínek shodou okolností zrovna slavil pětasedmdesáté narozeniny.
„Děkuji vám za potlesk a za to, že tady můžu stát. Jako malé dítě jsem vždycky snil o tom, že budu vyhrávat tituly. Ve 34 letech jsem začal snít o tom, že vyhraju titul s Libercem, a jsem strašně rád, že se to podařilo,“ řekl Ján Lašák v úvodu své řeči při slavnostním ceremoniálu před zápasem se Spartou, než jeho symbolický dres s číslem 25 zamířil k ostatním klubovým legendám pod strop haly.
„Jánko! Jánko!“ ozývalo se skandování fanoušků.
Do Liberce dorazil Lašák pár dní po návratu z olympiády, kde byl jako trenér brankářů slovenské reprezentace. Pogratulovat mu přišli i bývalí spoluhráči z mistrovské sezony 2015/16.
Slovensko skončilo na olympiádě těsně pod stupni vítězů. Už vás to přebolelo?
Když je člověk takhle blízko medaili, chce ji získat. Samozřejmě ten výsledek mrzí, ale musíme být realisti. Všichni měli hráče z NHL a kvalita celé olympiády byla neskutečná.
Falešná kauza, uvařené z vody. Slovenský kouč se hájí, kritiku opory prý myslel jinak |
Berete čtvrté místo nakonec jako úspěch?
Ano, je to úspěch, ale je třeba říct, že jsme měli dobrou konstelaci. Vyšel nám perfektně první zápas s Finskem, potom jsme porazili Itálii a urvali to proti Švédům. Člověk si myslí, že zažil v hokeji všechno, ale se Švédskem jsme prohráli zápas, a přesto jsme se radovali. Šli jsme z prvního místa ve skupině a dostali jsme Němce, kteří už byli unavení, takže jsme je přejeli. Pak se ale ukázalo, že na Ameriku zatím nemáme. Věřím, že tenhle mančaft dozraje a bude ještě lepší.
Je post trenéra brankářů reprezentace vaší hlavní pracovní náplní?
Moje primární práce je výchova mládeže na Slovensku. Máme brankářskou komunitu, kterou zastřešuji. Pořádáme kempy, vychováváme brankáře od 14 roků.
Jak se vám to daří?
Talenty máme, ale vybrali jsme si trošku jinou cestu. Jdeme na to přes americké univerzity. Chceme, aby kluci dozrávali na vysokých školách v Americe, aby dostávali stipendia a aby pochopili, že i vzdělání je důležité. Musíme jen počkat, až ti chlapci opustí školu a vrátí se k nám do systému.
Plakát při slavnostním ceremoniálu Jána Lašáka v Liberci k vyvěšení jeho dresu pod strop arény.
Ale zpět do Liberce. Když jste si po deseti letech od titulu procházel zdejší kabinu, padla na vás nostalgie?
To ne. Mám perfektní práci, která mě strašně baví, takže nostalgií netrpím. Ale vždy se mi otevřou vzpomínky na krásné období života, které v soukromí sice nebylo úplně nejšťastnější, ale díky týmu a lidem okolo jsem se tu cítil neskutečně. Na Liberec nedám dopustit, těch tři a půl roku strávených tady bylo super. Zažil jsem, jak se všechno budovalo a měnilo. Sešla se tady skvělá komunita lidí od rolbařů, lidí z marketingu, doktorů a hráčů až po majitele, který přijde do kabiny, když se vyhraje, ale nechodí, když se prohraje. Můžu říct, že kdybych se měl vrátit v kariéře do nějakého období, asi bych si vybral Liberec.
Jak jste prožíval vyvěšení svého dresu pod strop arény?
Je to největší pocta, jaké může hokejista dosáhnout. Liberec je první klub, kde se mi jí dostalo. Hokejista může vyhrát tituly, ale vyvěsit dres je něco extra. Když jsem dostal telefonát z Liberce, byl jsem v šoku. Potom jsem si ještě ověřoval, jestli jsem se nepřeslechl a jestli náhodou nejde jen o oslavu desátého výročí titulu. Přijal jsem to s nadšením, ale i s obrovskou pokorou, protože vyvěsit dres není jen to, co člověk udělá na ledě, ale i mimo něj. Jsem rád, že jsem tady zanechal stopu. Vyvěšení mého dresu je krásné, ale pro mě je víc, že můžu všem v Liberci poděkovat.
Vzpomínáte si, za jakých okolností jste tenkrát v roce 2014 do Liberce přicházel? To už jste měl na kontě titul mistra světa i české extraligy s Pardubicemi...
Seběhlo se to velmi rychle. 31. ledna byl konec přestupního termínu a den předtím za mnou pan Jech (dnešní generální manažer klubu) přijel do Trenčína s nabídkou jít do Liberce. Neváhal jsem ani sekundu, a to jsem ještě nevěděl, do jakého prostředí jdu. V Pardubicích jsem zažil nádherné období, ale pořád mi tam něco chybělo. Pak jsem pochopil, co to bylo.
Gólman Ján Lašák v brance Pardubic
Co?
Hory. Já jsem kluk ze Zvolena, který vyrůstal v horách, a když jsem cestou z Pardubic odbočil u Turnova a zamířil mezi kopce, měl jsem zvláštní pocit, jako bych jel domů. Všechno pak šlo rychle. Hned byl zápas proti Kometě, který jsme prohráli 0:3. Následovala reprezentační pauza, a tam jsem ukázal chlapcům, kdo jsem a kde jsou moje přednosti. (Směje se) Hned po zápase jsme se zamkli v šatně a začali popíjet. Musím říct, že jsem do týmu zapadl velice rychle. Mančaft, který se spolu nedokáže napít, podle mě nemůže nic vyhrát.
Myslíte, že to platí pořád?
Nevím. Řekl bych, že ano. My jsme tehdy měli strašně zdravé jádro. Po té reprezentační pauze jsme vyhráli sedm zápasů v řadě. Nešlo o to, že najednou přišel někdo, kdo zavřel bránu, ale o to, že se uvolnila atmosféra.
Ale na titul to nejdřív nevypadalo. Liberec byl v té době v útlumu, rok před vaším příchodem se dokonce zachraňoval...
Když jsem do Liberce přišel, po prvním zápase jsme začali řešit masku, aby vypadala dobře. Grafiku, polepy… všechno šlo hladce. Potřeboval jsem bydlet – nic nebyl problém. Liberec mi všechno zařídil, a tím se prohluboval můj vztah ke klubu. Když jsem jezdil autem domů a měl jsem klid, hodně jsem se modlil.
Ano?
Modlil jsem se, že chci s Libercem získat titul. Několikrát v životě už se mi stalo, že se mi intenzivní vizualizace nebo sny splnily. Velmi jsem po tom toužil, i když zisk titulu se v dané chvíli mohl jevit jako zázrak. Chtěl jsem vyhrát, protože jsem se tu cítil neskutečně dobře.
Liberecký brankář Ján Lašák se raduje z výhry
Přitom jste do Liberce přicházel jako velký rival z Pardubic, na kterém si Bílí Tygři v play off svého času vylámali zuby...
To je pravda. Mám to od libereckého šéfa často na talíři. Pořád mi říká, že v semifinálové sérii v sezoně 2004/05 to byl po liberecké střele gól, a já mu říkám, že nebyl. S Pardubicemi jsme tenkrát nakonec vyhráli, byla to krásná série, na kterou často vzpomínám.
Co se muselo v sezoně 2015/16 v Liberci sejít, aby z toho byl titul?
Složit titulové mužstvo, to jsou puzzle, kde do sebe každý dílek musí zapadat. Když přišel Filip Pešán jako mladý trenér, naučil nás užívat si hokej. Byl výborně systémově připravený a měl k sobě skvělé spolupracovníky. Pak se vytipovali hráči na základě morálky a charakterových vlastností. V klubu celkově panovala dobrá atmosféra. Vzpomínám, jak jsem chodil do fanshopu a pomáhal tam obsluhovat zákazníky a brát telefony. Ještě teď se tomu zasmějeme.
Byl v té sezoně nějaký zlomový moment?
Ne, šlo to hladce. Byla za tím tvrdá práce, kterou nastavil hlavně v posilovně kondiční trenér Aleš Pařez, a fungoval nám systém. My byli silní, rychlí a hladoví po úspěchu. Byli jsme neskutečná parta. Přišla reprezentační pauza, jeli jsme na zabijačku, vzpomínky máme dodnes. Uměli jsme dát tým do kupy.
Jak těžké bylo zdolat ve finále Spartu?
Byla to skvělá série, mohlo se to překlopit na obě strany. Sparta byla výborné mužstvo a hlavně měla v bráně Pöpperleho, který byl dobrý jak hovado a držel ji.
EUFORIE. Liberecký brankář Ján Lašák prožíval zisk titulu hodně emotivně
Ve čtvrtém zápase ale trenéři místo vás poslali do branky Marka Schwarze. Byl jste naštvaný?
Chvilku ano, ale pak jsem si uvědomil, že mužstvo potřebuje člověka, který umí ve správnou chvíli vstát a něco říct. Řekl jsem hráčům: „Kluci, mně je jedno, jestli budu chytat, já chci mít jméno na poháru! “ Kdyby to Švára dochytal do konce, byl bych s tím úplně v pohodě, protože na konci dne bych byl taky mistr. Od té doby učím mladé brankáře, že titul se dá vyhrát i z pozice dvojky.
Ale chytat jste určitě chtěl, ne?
Jasně. S fotbalistou Markem Bakošem, který hrál tenkrát za Slovan Liberec, jsme měli takový rituál. Chodili jsme ke mně a dávali jsme si steaky. A během finále se Spartou jsme takhle seděli, dali si vínko a já říkám: „Baky, já chci hrozně moc chytat. “ A on na to: „Neboj, může se něco stát, hlavně buď připravený. “ No, a po první třetině pátého zápasu jsem šel zpátky do branky.
A nakonec jste v poslední vteřině utkání chytil trestné střílení Hlinky...
Není mnoho momentů v kariéře brankáře, kdy může chytit trestné střílení a nemusí se soustředit dál. Říkal jsem si: ‚Dej mi ten nájezd, já ho chci.‘ Věřil jsem si, že ho chytím. Kdyby bylo deset vteřin do konce zápasu, tak se ještě nemůžu radovat, ale takhle jsem mohl. Tu emoci jsem zažil poprvé a bylo to krásné.
Kam řadíte titul s Libercem ve své sbírce?
Velmi vysoko. Každá výhra je skvělá. V Pardubicích jsem byl na vrcholu ve čtyřiadvaceti a všechno šlo lehce, nad ničím jsem nepřemýšlel. V Liberci už jsem byl o víc než deset roků starší, člověk už má nějaké hodnoty a zodpovědnost. Vrátilo mi to mládí.
Co říkáte současnému Liberci, který bojuje o první čtyřku?
Hrozně se mi líbí, jak to dělají. Kdyby se to měřilo rozpočtem, jsou v druhé půlce extraligy, možná tak čtvrtí od konce. Ale oni se drží nahoře. Jiří Kudrna mě jako trenér překvapil. Mají výborného gólmana Petra Kváču, který je po návratu ze Švédska ještě lepší. Je tu Radim Šimek, Tomáš Filippi, zkrátka dobré jádro. Na to, jaký mají budget, hrají neskutečný hokej. Není umění nakoupit top hráče, ale něco vybudovat.
Pardubice mají jistý triumf v základní části. Výhry slaví i Sparta, Hradec a Liberec |
Myslíte, že letos by to Liberec po nějaké době mohl zase dotáhnout vysoko?
Určitě je to možné, play off může být těsné. Bude záležet na gólmanovi a na zraněních. Kvalitu tým při pohledu zvenčí má, ale nevím, jak je silný uvnitř. Doba se mění a nevrátí se, co bylo před patnácti lety, že kluci neměli mobily, chodili spolu na pivo a povídali si. Ale i tak bude rozhodovat zdravé jádro týmu.
Jaké to bylo sejít se po deseti letech s bývalými spoluhráči z titulové sezony?
Jsou dvě roviny. Ta horší je, že jsem byl v týmu nejstarší a už mi táhne na padesát. Ta lepší je, že nám zůstala přátelství na celý život. Jsem v pravidelném kontaktu s Honzou Výtiskem nebo Lukášem Dernerem, často se vídám s Brankem Radivojevičem. Rád se do Liberce vracím. Dokonce si myslím, že kdyby se v mém životě něco stalo a zavolal bych sem, že bych chtěl pro klub pracovat, bylo by to reálné. Mít dres vyvěšený v Liberci je něco extra, čeho jsem v životě dosáhl.
