Obdivuje jiné slavné trenéry a mluví o nich s úctou. Sám se mezi ně nepočítá. I když byl i výtečným hráčem a má hodně zkušeností.
Už s vámi Luděk Bukač mluví? Kdysi jste řekl, že když jste zůstal v Jihlavě, jako trenér Sparty se na vás Bukač zlobil.
Už se mnou mluví. Do kontaktu jsme se dostali v roce 1996, kdy trénoval národní mužstvo. Bral na mistrovství i mého syna Davida, který jel tehdy poprvé. V Českých Budějovicích se hrálo poslední utkání s Kanadou a odtud kluci odjížděli rovnou do Vídně na mistrovství. A tam udělali titul. Když jsem pak začal trénovat áčko Sparty a on byl na svazu, tak jsme spolu také často mluvili.
Luděk Bukač je trochu starší.
Také jsem ho hlavně poslouchal. Pepík Horešovský, Pavel Wohl a Luděk Bukač spolu mluvili o hokeji a hodně jsem pochytil. Tam to moudro prostě bylo. Hlavně jsem takové lidi uznával. Něco dokázali.
To vy už jste dokázal také.
No jo, no. Ale pořád se nepovažuju za kapacitu jako jsou oni.
Za pražský Motorlet jste v mládí hrál druhou nejvyšší soutěž. Odtud jste šel rovnou do Dukly Jihlava, která tehdy sbírala tituly.
Ano, v roce 1972. Toho jsem si hodně považoval. Byl jsem tam třeba s Mirkem Dvořákem, který také narukoval. Hodně jsme se skamarádili a byli letitými přáteli. Moc jsem si ho vážil. Když jsem tam přišel, vyhráli ti starší titul mistrů světa. Holíci, Klapáč. Jako kluk jsem si na ně hrával. Nosil jsem jejich čísla a snažil jsem se je napodobovat.
Jak jste v Jihlavě slavili tituly?
Tehdy nebyly takové vymoženosti. Diskotéky a podobně. V Jihlavě byl hotel Grand, kde jsme slavili s fanoušky. Ale nebyly kotle a fankluby. Oslavy byly decentnější. I když do tehdy ještě starého poháru jsme šampaňské nalili. Stateční šli z Grandu ještě do Pasáže a ráno v šest tam ten podnik zavírali.
Co oficiálně?
To připravoval trenér Pitner, kterého si moc vážím a kvůli kterému jsem v Jihlavě zůstal. Chodilo se s manželkami na závěrečný večírek. Na předměstí Jihlavy na fotbalovém hřišti byla klubovna a tam jsme se sešli. Bylo to na úrovni, nikdo se neopil a lidi k sobě měli hodně blízko.
Také jste někdy slavil do šesti?
Taky. Zašli jsme ještě k Pepíkovi Augustovi, kde jsme končili. Pak se mi ráno v sedm zdála bunda nějaká malá. Měl jsem bundu paní Augustové. Ale jinak jsem oslavám moc nedal. Až jsem si říkal, že jsem si to měl více užít.
Když jste připomněl Miroslava Dvořáka, jistě jste se potkal i s Jaroslavem Pouzarem.
Poprvé v sedmé třídě. Měli jsme nějaký výběr Čech a byl tam i Dům pionýrů České Budějovice. Jeli jsme do Moskvy, kde jsme hráli přátelské utkání. Viděli jsme otevřené hřiště v Sokolnikách a bylo vyprodáno. Zlaté medaile nám taky dali. Předával nám je legendární Anatolij Firsov a ještě ji mám doma. S Jardou jsme se pak potkávali léta jako protihráči.
Vy jste po vojně odešel do Mladé Boleslavi a pak do Motorletu.
Bylo mi 32 let a ještě mě lákali na dva roky do Sparty. Ale chtěl jsem se věnovat synovi. Tak jsem šel do Boleslavi. Měl jsem na starost i sportovní třídy a byla to nová motivace. I v Jihlavě jsem chodil pomáhat Jirkovi Holíkovi, který tam vedl sportovní třídy.
České Budějovice: František Výborný
U mládeže jste začal. To dnes někomu chybí, jde hned k mužům.
Chtěl jsem dělat TSM s dorostem a tam jsem viděl svůj strop. Ani mě nenapadlo, že bych mohl trénovat chlapy. Byl jsem v Motorletu, tehdy už ČLTK, spokojený. Měl jsem tam svůj kořen od žáčků. Ten klub ale asi dnes ani neexistuje a Štvanici snad dokonce zavřeli.
Pořád jste Spartu míjel. Pak jste se tam přece objevil.
Odcházel tam Tomáš Netík starší k áčku. A přišel za mnou, jestli bych nechtěl dělat juniory Sparty. Trošku jsem se toho obával. Sparta je Sparta. Ale dařilo se nám. Byl jsem u toho asi čtyři nebo pět let a jednou jsme získali titul.
A šel jste k prvnímu týmu.
Byla to souhra okolností. Po pátém nebo šestém kole končil Pavel Wohl s Pepíkem Horešovským. Sám řekl, že odchází. Sparta byla bez bodu. Hráli jsme oba doma. Áčko prohrálo s Kladnem a my jsme s ním hráli taky. Po první třetině jsme prohrávali dva nula. Přišel tehdejší sekretář Miroslav Kuneš a řekl mi, že mám jít k trenérům. Pavel Wohl byl i šéfem klubu. Řekli mi, že příští ráno trénuju áčko jako hlavní trenér a Standa Berger bude můj asistent.
Jak jste reagoval?
Řekli mi, že v deset ráno to převezmu. Začal jsem se tomu smát. Ale tak to začalo. A ten zápas juniorů s Kladnem jsme ještě vyhráli. Titul jsme udělali na jaře a od září jsem vedl áčko. Za juniory hrál tehdy už i Franta Ptáček, Hlaváč a další. Půlka byla v reprezentaci.
Trénoval jste i Jesenici ve Slovinsku. Když jste tam byl podruhé, také jste získal titul.
Když jsem tam byl poprvé, hrála se Alpská liga a byla to vynikající soutěž. Škoda, že zkrachovala. Byli tam výteční hráči z celé Evropy. Zimáky byly vyprodané.
Jak slaví Slovinci titul?
Dobře. Důkladně a zodpovědně. Je to mezinárodní.
Se Spartou jste získal tři tituly. První v roce 2000.
Tehdy vládl Vsetín. Když nás v semifinále vyřadil, říkalo se, že to bylo předčasné finále. Ale titul jsme neměli. Až v roce 2000 jsme nadvládu Vsetína přerušili. Bylo to nejlepší mužstvo, co kdy Sparta měla. Čtyři hráči nastupovali i za národní tým. Hráli jsme Evropskou ligu a byli jsme ve finále v Luganu druzí. Letělo tam celé letadlo sponzorů a pro Spartu to bylo hodně důležité, dobrá reklama.
Ve finále extraligy jste pak měli zase Vsetín.
Po návratu z Lugana jsme jeli. V play-off jsme vyhráli všechny zápasy tři nula. I finále se Vsetínem. To byla dobrá sezona. A ti hráči, co byli v národním týmu, ještě udělali titul mistra světa.
Jaké byly tehdejší oslavy titulu?
Jeli jsme ze Vsetína a měli jsme zbrusu nový pohár, ten velký. Už ne ten, ze kterého jsem pil jako hráč. Byly zastávky na benzinkách, klasika. Na Spartě na nás čekali fanoušci. Byli vynikající. Tohle bylo v pátek a v neděli jsme pro ně udělali zápas. Bylo to odpoledne a byl jsem překvapený. Přišlo asi pět nebo šest tisíc lidí. Paráda. Jiří Zelenka vylezl v bruslích až na druhou galerii a spolukomentoval zápas. Od pana Charouze, majitele hokejové Sparty, jsme tehdy všichni dostali skútr se svým jménem. Když ze Slovinska přijel na návštěvu Miha Rebolj, který za nás hrál, říkal, že ho ještě má doma.
František Výborný
Pak jste se Spartou získal ještě dva tituly.
Hodně jsem si cenil, že jsme dokázali titul obhájit. Tradovalo se, že když Sparta udělá titul, že další rok přijde uspokojení. Byla nádhera, když hala byla plná lidí, 14 tisíc diváků. A další byli venku. Měli dresy a vlajky. Když tam teď přijedeme a vidím poloprázdnou halu, tak si na to vzpomenu.
Také jste kouřil doutníky na oslavu titulů?
Nekouřím. Ale doutníky mám a občas v létě si nějaký dám. Tehdy jsem si dal doutník a nedokouřil jsem ho. Schoval jsem si půlku do šuplíku v kanceláři a říkal jsem si, že ho dokouřím, až vyhrajeme další rok. Vyhráli jsme, ale byl už suchej. Jen jsem ho zapálil a nějak jsem si párkrát symbolicky bafnul.
Jak jste slavil tituly jako kouč?
Na to už jsem moc nebyl, nějaké alkoholové opojení nebylo. Oficiality, rozhovory, které musíte dát. Pak jsem oslavoval vnitřně, doma jsem si otevřel lahvinku. Jak máte plnou hlavu, přehráváte si ty situace, ten film. Pak už jsem se snažil ujet někam na dovolenou.
Play-off, to je vždycky rušno.
V roce 2000 jsme udělali sérii devět nula, to byla nádhera. Jindy jsme se jen tak tak dostali do play-off, dolezli jsme tam na poslední chvíli. Slavia byla sebevědomá a měla být proč. Nakonec jsme spolu hráli finále. Uhráli jsme první zápas na Slavii. Vůbec jsem pak doma v posledním zápase nepochyboval, že titul už uděláme. To mužstvo mělo obrovské odhodlání. Jirka Vykoukal, který je teď tady, hrál finále o jedné noze. Přijel Karel Pilař z Ameriky a ještě stihl dva zápasy a pomohl nám. Mužstvo mělo obrovskou vnitřní sílu. Je to i o štěstí, že se všechno sejde. To už nejste schopní ovlivnit. A je to jiná soutěž. Agresivnější, rychlejší. Z hráčů to jinak nedostanete. Tak ta chemie funguje. V základní části chodí osm tisíc. Pak hrajete první kolo a bylo jich deset tisíc a pak je finále vyprodané a další tisíce lidí se na něj nedostanou.
Co České Budějovice?
Když jsem sem šel, měl jsem obavy, aby mě nebrali, jako že jsem ten Pražák, kterej si myslí, jak je chytrej. Ale dopadlo to dobře. Měl jsem také štěstí na mužstvo, sedli jsme si. Mužstvo pracuje. Věděl jsem, že vedení chce hodně změn a že to nebude jednoduché. Šel jsem do soutěže s obavami, to jsem vám na začátku sezony říkal. Nakonec mužstvo zvládlo první část. Listopad jsme měli špatný, ale pak jsme se zase dali dohromady. Mužstvo si začalo věřit a zase jsme vyhrávali.
Zdá se, že hráči tu trénují dobře.
Na tréninkovou morálku si nemůžu stěžovat. Když tady hráli Švédové, díval se na nás i Sláva Lener (šéftrenér svazu) a říkal, že je neskutečné, jak kluci makají. Mám radost z kluků, co udělali posun. Kuchejda, Pšurný, Červený. Rvali se o místo. Přišli i další, Polodna, Ferebauer. A taky chtějí. Lidi na nás nepískají.
Ti vám fandí.
Nemám moc rád, když musím zamávat fanouškům. Pak dostanete hned gól a je po parádě. Když jsme byli naposledy na Spartě a prohrávali po první třetině tři nula, říkal jsem si, že nesmíme prohrát tak ostudně. Sparťané křičeli Franta Výborný, naši diváci taky. Nevěděl jsem chvíli, ke komu patřím. Pak jsme ale vyhráli a bylo to v pořádku.
