Jako jeden z klíčových sparťanů. V základní části byl nejproduktivnějším bekem extraligy, v play-off patří k nejlepším pěti. Přitom je mu šestatřicet!
„Jsem rád, že jsem mezi tak mladými kluky. Samotného mě to omlazuje,“ říká dvojnásobný mistr světa z let 1996 a 1999.
Vzpomenete si ještě na svou první sezonu v lize? Byl rok 1989.
Přišel jsem do kabiny Sparty a pořádně mi spadla brada. Byli tam velcí hráči. Já vyjukaný kluk.
A do toho přišla revoluce, gólman Bříza hovořil na velké protirežimní demonstraci...
Copak Břízka, to je rodilý mluvčí. My chodili jako tým zvonit klíči na Václavák. Snad jako první mužstvo jsme na protest neodehráli ligový zápas, bylo to proti Plzni. Naházeli jsme tenkrát hokejky do hlediště. Nějací umělci nám pak za solidaritu přišli poděkovat až do kabiny.
Šla z toho klukovi z Olomouce hodně hlava kolem?
Bylo mi osmnáct. To si podobné věci zase tolik neberete.
Dneska říkáte: Občas mám chuť ty mladé nakopat do zadku. Proč?
To jsem řekl během základní části. Zarážel mě jejich přístup. Spíš mluvili, než hráli. Ale v play-off to už neplatí. Mladí kluci teď jedou.
Jaká je vůbec role šestatřicetiletého chlapa v partě mladíků?
Jsem rád, že jsem mezi nimi. Člověka to pořád omlazuje. Pořád říkám Frantovi Ptáčkovi: Ty jsi ten člověk, který to musí seřvat. Budeš tady dalších pět let. Já už nechci na nikoho křičet, chci si užít sezony, co mi zbývají. Mám ale takovou povahu, že to kolikrát nevydržím.
A co vás dokáže rozčilit?
Když výkon neodpovídá tomu, co si řekneme. Třeba když nepadneme do střely.
Padáte vy sám do střel se stejnou chutí, jako když vám bylo dvacet?
Ono mě to strašně nabudí. Lidi si pak můžou říct: Tak tomuhle je šestatřicet a stejně to udělá. Starej dědek a vidíte ho! Ve dvaceti jsem to bral jinak.
Ve dvaceti se po takové střele asi i zvedalo jinak.
To jo. Ale i teď se ještě naštěstí zvednu (úsměv).
Kdy jste si v kabině naposledy připadal starý?
Věk si nepřipouštím. Kluci mě znají. Vědí, že kolikrát blbnu víc než oni.
A co třeba hudební vkus, ten máte taky stejný.
S mýma cédéčkama už mě vyhodili z kabiny (smích). To víte, pouštěl jsem jim starý pecky. Tinu Turner. S tím mě vyrazili. A brzy je přestal bavit i Děda Mládek Illegal Band. Jednoho dne jsem tyhle svoje věci vzal a odnesl je zpátky do auta.
Zato prý máte v kabině pod palcem video. Na to si sáhnout nedáte?
Ale nejsem to já, kdo to má na povel. Když je příprava, trenéři stojí u televize a mně jako nejstaršímu dají ovladač. Jakmile křiknou „zastav to“, mačkám stop. To je ta moje funkce.
Jinak ale asi cítíte od „mlaďasů“ respekt.
Nebo ne? Cítím. Ale bylo by špatné, kdyby vás někdo měl přímo za boha. Kluci musí vědět, že se mají chovat „odsud pocuď“, ovšem na druhé straně bez přehnaného respektu. Dvacetiletí kluci si ze mě dělají srandu. A já to beru. Nechci být výjimka. A na ledě? Tam vás narazí kluk s mřížkou stejně jako veterán.‘
Řekl jste: Chci si užít dobu, která mi u hokeje zbývá. Znamená to, že se chystáte končit?
To neříkám. Smlouvu mám ještě na příští rok. Pak se uvidí. Podívejte – například Pepa Beránek podepsal na další dva roky, dál chce hrát i Dopita. Koukám po lize na kluky z mé generace a dost mě to inspiruje v tom, že bych snad taky ještě mohl chvíli vydržet.
Těší vás, jak tihle mazáci stále válejí?
Moc. Lidi si řeknou: Je jim tolik, ale pořád makají. To je naše motivace. Že vás ocení, jak tomu dáváte všechno, přestože už jste starej.
Umíte si představit, že budete bez hokeje?
Zatím myslím, že bych to dokázal. Popichoval jsem manželku, že by šla do práce ona a já bych zůstal doma. To by se mi líbilo asi ze všeho nejvíc. A jí? Asi taky.
Co takhle hrát ještě v pětačtyřiceti jako Chelios za Detroit?
To by muselo být hodně malinké hřiště. Na všech stadionech by to muselo vypadat jako ve Vsetíně. Na těch velkých plochách jako na Spartě nebo ve Vítkovicích to nepůjde.
U čeho si nejlíp odpočinete?
Někdy se projdu městem, jindy se projedu na kole. S rodinou moc nejsme spolu, je na rozdíl ode mě v Olomouci. Snažíme se za sebou různě dojíždět.
Máte dvě malé děti. Tenhle režim pro vás musí být šílený.
Je to nepříjemné. Když odjíždím z domova, holka pláče a křičí, ať nikam nejezdím. Ať už je prý konec sezony. Bolí to. Ale my jsme se tak už rozhodli: byli jsme dlouho v zahraničí, syn neměl žádné kamarády, kroužky, stálou školu. Takže máme tenhle vztah na dálku. Přes léto jsem ale doma a zkouším to rodině vrátit.
Ale v Praze je to bez nich zlé, že?
Je deprimující, když jste v bytě sám. Z domova jste přece zvyklý na rachot, na děcka, která vás neposlouchají.
Tohle je jiné.
Jak často tedy jezdíte za svými blízkými z Prahy do Olomouce?
Jak kdy. Třeba dvakrát do týdne. Pendolinem nebo autem. Někdy jedu na otočku. Po tréninku mažu tam a večer zpátky. Když se hraje, tak to nejde.
To dáte doma všem tak akorát pusu, a už abyste zase jel.
Není to sranda. Když sednu do auta, jedu tam tři hodiny, zpátky do Prahy taky. A doma s rodinou jsem nanejvýš dvě hodiny.
Když už se bavíme o vašem volném čase, mezi semifinále a finále máte týden pauzy. Je to až moc?
Dost dlouhá doba, čeká se. Ale pokud jste zranění, dáte se do kupy. Nervózní z toho určitě nejsem. Stejně jde jen o sport. O to, sáhnout si na pohár. Člověk si za to zdraví nekoupí. Nanejvýš si ho zničí (smích).
Co si vybavíte jako první, když se řekne Pardubice?
Výborně fungující klub, mají věčně vyprodané zápasy.
Když hrály proti Budějovicím, útočník Kotrla řekl: Jediný, kdo nám může zavařit, je Sýkora. Vidíte to taky tak?
Je to výborný hráč. Když do toho kopne, je k nezastavení. Ale třeba i lajna Koukal, Kolář, Ondřej je výborná. Asi jejich nejlepší formace.
Co si obránce stihne pomyslet, když se na něj rozjede rychlík Sýkora?
Musím rychle začít bruslit zpátky. Je taky třeba mít deset metrů náskok. (Směje se, od vedlejšího stolu haleká spoluhráč Netík: A taky musíš mít laso, abys do něj Sýkoru chytil.) Laso? No jo, to se taky hodí. Sýkorova hra je specifická. Je tak rychlý, robustní a má parádní střelu, že je těžko k zastavení.
Co na něj platí?
V jednom zápase ho otrávili tím, že si ho těsněji hlídali. Ale my nejsme mužstvo, které by na někoho hrálo osobku. Jasné je, že je nebezpečný. Bude to s Pardubicemi těžké.
Další úspěšní veteráni v extralize očima Jiřího VykoukalaRoman Turek, Č. Budějovice, brankář, 36 let Robert Reichel, Litvínov, útočník, 35 let Martin Procházka + Pavel Patera Kladno, útočníci, oba 35 let Jiří Dopita, Znojmo, útočník, 38 let Roman Čechmánek, Třinec, brankář, 36 let |
