„Bylo to už nevyhnutelné. Seděl jsem na parkovišti v Chomutově, volal fyzioterapeutce a řekl jí, že už v ruce neudržím ani flašku s pitím,“ smutní 23letý útočník. Po více než půlroční pauze se snaží o návrat.
S ramenem jste měl problémy delší dobu. Kdy nastal zlom, že už to dál nešlo?
Měl jsem ho pochroumané delší dobu. Pak jsem jen jednou upadl na led a rameno mi samo vypadlo. Předtím jsme se ho snažili s fyzioterapeutkou Vendulkou Scheichlovou fixovat. Ale následně jsem při reprezentační pauze seděl na parkovišti v Chomutově, volal jí a řekl, že už v ruce neudržím ani flašku s pitím. Tam to skončilo. I kdybych nějak vydržel déle, tak bych si to mohl poškodit ještě víc a chyběl bych na startu další sezony. Zpětně jsem rád, že jsem to udělal hned a teď už můžu hrát naplno.
Jaké to bylo období?
Neskutečně náročné, hlavně po psychické stránce. Mentálně jsem se předtím cítil skvěle, užíval si každý zápas a herně to fungovalo. Najednou to skončilo. Šest měsíců po operaci bylo opravdu hrozných a zažil jsem v hokeji asi to vůbec nejhorší období.
Po zranění se vracíte do kondice i díky spolupráci s bývalým spoluhráčem Jakubem Valským. Proč padla volba na něj?
Je to jednoduché. Valda hokej sám dlouho hrál na vysoké úrovni. Také zažil nějaké operace, takže dobře věděl, čím si procházím. Psychický stav po operaci jsme spíš jen konzultovali. Věřím, že mi jeho praktické zkušenosti mohou hodně pomoct.
V čem konkrétně vaše společná práce mimo led spočívá?
Snažíme se dělat tréninky na to, abych měl dobrý pohyb na ledě, což je v hokeji klíčové. Zároveň si s Valdou sem tam zavoláme. On spoustu situací sám prožil, takže mi řekne svoji zkušenost.
Brankář Třince Marek Mazanec a Josef Koláček z Českých Budějovic během čtvrtfinále.
V přípravě si zvykáte na staronovou pozici centra. Jak se v ní cítíte oproti křídlu?
Zatím jsem v přípravě dal jeden gól, ale pocitově se to těžko srovnává. Na křídle se v extralize dostanete do útoku a do zakončení mnohem snadněji. Teď mě trenér staví na centra, což je post, který jsem dlouho nehrál. Bylo mi to tak řečeno, takže jsem to přijal.
V útoku Motoru je letos obrovská konkurence, 19 forvardů pod smlouvou. Jak přetlak vnímáte?
Stojím si za tím, že každý musí na tréninku makat naplno. Kdyby sem někdo chodil trénovat jen napůl a myslel si, že s tím v pohodě zvládne extraligu, tak tu nemá co dělat. Je to těžká soutěž a nikdo v ní nebude dominovat jen tak.
Jak se s takovým tlakem pracuje v hlavě, obzvlášť vám mladším hráčům?
Lídři týmu potřebují mít hlavně klid a pohodu. My mladší kluci, kteří o místo bojujeme, se musíme stoprocentně soustředit na každý trénink. Každý si o místo musí říct hlavně svými výkony na ledě.
V minulých letech přitom Motor často trápil úzký kádr, loni zaskakovali obránci v útoku. Z celkového pohledu cítíte, že to bude pro tým výhoda?
Určitě je lepší, když nemusí chodit obránci do útoku. (usměje se) Zranění bohužel k hokeji patří. Sám jsem si to zažil a nikomu to nepřeji. Když ale někdo vypadne, je super mít kam sáhnout. Pro kluky, co nehrají, je to motivace – musíte makat, abyste ty „vlčáky“ za sebou nepustili do sestavy.
Josef Koláček během tréninku hokejistů Českých Budějovic.
Ve čtvrtek a v pátek se představíte na turnaji ve Švýcarsku. Vítáte změnu v přípravě?
Těším se moc. Jedeme tam už potřetí. Vždy to tam bylo fajn a potkáme kvalitní soupeře. Hrajeme s Rapperswil-Jona a Zugem. Cestování je sice náročné, ale vypadneme z klasického režimu a jsme jako tým tři dny spolu, což taky může pomoci.
Zápasy ve Švýcarsku začínají až po devatenácté hodině. Vyhovuje vám tento pozdější čas?
Je to zajímavé zpestření. Přes den se můžeme jít projít. Po zápase se usíná hůř, ale naštěstí další den hrajeme také až večer, takže to můžeme po obědě dospat.
