S Kometou vyhrál sedm ligových titulů, dal za ni 397 gólů a patří k největším postavám její historie. Hrál za ni 20 let, v Brně se oženil a už zde zůstal.
Opravdu se cítíte jako dědek?
Ještě hůř! Lepší neříkat. U nás narozených v roce 1939 je to individuální. Jak se cítil Karel Gott, jak já, jak Eva Pilarová... Záleží na zdraví, jak se vyspíte a co vás bolí.
Znal jste Karla Gotta osobně?
Ano, potkali jsme se spolu během turnaje Izvěstiji v Moskvě. Došlo k tomu na velvyslanectví, kam jsme jako československý mančaft přišli. Karel byl příjemný, nebyl arogantní a bylo to fajn. Kdybychom se potkali dnes, mluvili bychom zřejmě o stáří, ale tehdy to bylo jiné. Byli jsme mladí a měli jsme všechno ještě před sebou.
O čem jste mluvili?
On nás jako hokejisty napřed trochu naštval. Tehdy nebyl ještě úplně top. Velvyslanec nás představil, a Karel směrem k nám řekl: Tak tohle jsou ti chlapci, co hrají s tím klackem na ledě! Některé z nás to vytočilo. Gusta Havel, Pražák, už docela ostřílený hráč, za ním pak šel a něco mu k tomu řekl. Pochopili jsme, že Karel Gott byl umělec, byl jinak zaměřený.
Zasáhlo vás, když zemřel? Když odejde váš vrstevník?
Byli jsme narození dva měsíce od sebe. Když si pustíte rádio a slyšíte jeho písničky, byl fantastický. Beru ho jako ikonu. Karel byl jedinečný a nenahraditelný. No a já... já jsem rád, že tady s vámi můžu sedět! (usmívá se) Všichni jsme hrdinové, ale řeknu vám upřímně, že vás to zasáhne.
Jak si vedete vy?
Dokud můžu, jsem aktivní, vyhledávám práci. Pro mě není problém vstát v šest sedm hodin, mám barák a na něm práci. Mám rád zahradu, tu jsem měl vždycky, to je moje. No a moje holuby. Pokud se zeptáte na hokej, tak na Kometu osobně nechodím, protože nemám permanentku, ale fandím jí. Je to moje srdeční záležitost a sleduji ji pozorně.
Vy jste do Brna přišel z Plzně. Komu budete fandit v sobotu, až budou tyhle týmy hrát v Brně proti sobě?
Rozhodl jsem se, že v takovém případě fandím tomu, kdo je zrovna lepší! (směje se) Plzeň mi dala šanci, ale byl jsem tam rok. Takže přeju oběma, ale Kometě víc, za tu jsem hrál dvacet roků.
Práce kolem domu a zahrady vás udržuje v kondici?
Nedovedu si představit, že bych něco nedělal. To spíš paní mě nutí: Nechoď tam, nedělej to. Ale já nemám důvod nedělat. Dokud budu moct chodit a budu se moct hýbat, dokud vylezu na žebřík, chci pracovat. Co se týká zahrady a holubů, to za mě sice nikdo neudělá, ale taky mě nikdo nenutí. Kdybych nedělal, je po mně.
Hokejová legenda Josef Černý s poštovními holuby
Závodíte se svými holuby?
Samozřejmě. Mám pouze poštovní holuby. Řeknu vám, že když letí závod z Karlových Varů a já na ně čekám doma, tak jsem nervóznější, než jak jsem býval jako trenér na střídačce při hokejovém zápase.
Je těžší přinutit holuba letět, nebo hokejistu trénovat?
Pracovat se musí pořád. Vždycky pro to, co děláte, musíte vytvořit podmínky. Pro hráče i pro holuby. A hlavně, co musíte udělat, je nechat letět a hrát ty nejlepší, odmalička je vybírat. Pokud chcete mít výsledky, musíte od začátku vsadit na ty nejlepší. Nejde u holuba říct: Hele, máš za sebou všechno možné, ale pojď, poletíš. Nebo ho nechat letět jen proto, že má nějaké geny. Pokud na to není, můžete mu dávat deset holubic a on vám nepoletí. To stejné se může stát i u hráče. Chcete výsledek? Nechte ty nejlepší, ať se vytáhnou sami.
Jak to myslíte?
Do Plzně jsem přišel jako kluk z devíti dětí z Rožmitálu, tak si asi nikdo nemyslí, že se mnou tatínek přivedl sponzora a měl jsem tlačenku. Trochu mi vadí, že dnes nenecháme ty kluky dostat se nahoru těžkou prací. Je to těžké, ale prošel jsem si tím, protože mi nic jiného nezbývalo.
Mluvíte teď o svých začátcích v Brně?
Tehdy jsem sedl na vlak, vyrazil jsem do Brna, do minuty si to pamatuju. Vydal jsem se z nádraží, tam jsem se ptal, kde je Příční ulice, kde je Bratislavská. Tam byl sekretariát Rudé hvězdy. Poslali mě přes park, na Bratislavské jsem potkal (brankáře) Vláďu Nadrchala. Šel ve vojenském, tak já za ním, pozdravili jsme se. Vzal mě nahoru na sekretariát a tam jsem se přihlásil. Dneska? U juniorky jsem dělal strašně dlouho na to, abych měl přehled. Tatínek doveze kluka, táhne mu věci, chlapeček jde za ním. Tohle chce změnit. Chce to přitvrdit.
Tehdy v roce 1958 se vám musel cestou z Plzně do Brna změnit život.
Nevím, jak jsem to tehdy mohl vydržet! V Plzni jsem bydlel u sestry, ale dostal jsem rozkaz a jel jsem sem. Opustil jsem své dětské království. Všechno, co jsem chtěl, jsem měl, ať to byly ryby, příroda, holubi. Po tátovi jsem byl holubář od sedmi let! Mohl jsem hrát fotbal, hokej, mohl jsem do tělocvičny, dělal jsem všechno. Najednou jsem byl vytržený do prostředí, kde bylo všechno naplánované. Nesmíte nic navíc.
„Měl jsem výhodu, že jsem od čtrnácti let byl postaršený, hrál jsem hokej a fotbal s dospělými. Sice jen přebor, ale byli to muži. Opráskáte se. Naučíte se věci, které se jinde nenaučíte.“ |
Takový byl režim v policejním klubu vyvolených?
Bydlel jsem v horním patře na Příční. Přišel víkend, zápasy, pak kluci šli domů, Karel Ševčík jel do Ostravy. Já jsem to měl daleko, na vlak stejně nebyly peníze. Seděl jsem nahoře. Zachránili mě zase ti holubi. Byl tam vikýř, já je sledoval, jak chodí po parapetu, a čekal na konec víkendu. Pak se zase začalo trénovat a zase bylo veseleji. Nepřál bych dnešním klukům, aby to tak měli, dnes by to tak ani nešlo, ale přitvrdit by se mělo.
Co vás udrželo daleko od domova?
Samozřejmě manželka, co jiného? Chodili jsme, hokejisti a fotbalisti, na náměstí Svobody do mlíčňáku. Zašli jsme tam na snídani, moje pozdější žena tam prodávala, učila se tam. Tak jsme se dali dohromady. Dávala mi zadarmo kakao; já jsem jí zaplatil, ona mi vrátila to stejné. Začali jsme spolu chodit.
To zní jako z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!
Dá se říct, že asi jo.
Jenom jste asi nechodil pro kakao jako zakřiknutý František Koudelka, ale jako ligový střelec, vycházející hvězda.
Kdepak. Moje žena nevěděla, že hraju hokej. Dlouho jsem jí to neřekl, a přemýšlel jsem, jak jí to prozradit. Tak jsem jí jednou dal lístky na zápas, že půjdeme. Neřekl jsem, že ten zápas budu hrát. Šla na tribunu, kouká a vidí mě na ledě. Samozřejmě byla vzteklá, že jsem jí to dopředu neřekl, ale proč bych to dělal?
Tušil jste, že zůstanete už napořád?
Měl jsem se vracet do Plzně. Už jsem dva roky reprezentoval, Plzeň měla velký zájem a nechtěla se dohodnout. Nakonec musel zasáhnout Lubomír Štrougal, tehdejší ministr vnitra a tedy i šéf Rudé hvězdy. Nelituju toho, zvykl jsem si tady a jsem tady spokojený.
To zní idylicky.
Přál bych každému už jenom to přijetí, jaké jsem měl. Hrál jsem jako mladý bažant s Broňkem Dandou, našlápl jsem si a on mi dal přihrávku asi 10 centimetrů před hokejku. Pak za mnou přijel a říká: Promiň, příště ti to dám lepší. Myslel jsem si, že si dělá legraci, vyprávěl jsem to na střídačce, ale Franta Vaněk hned na to: On si srandu nedělá! On ti to dá, ale bude to chtít i po tobě. Tohle řekl. A měl pravdu. Příště jsem si najel, koukal jsem před sebe a puk mi ťuknul do hokejky. Nádhera. Tohle jsou věci, které mi zůstanou v paměti.
Josef Černý
|
Naučil jste se tak nejvíc?
Až jsem byl starší, mohl jsem to předat mladým klukům. Se mnou v útoku jich hodně začínalo. Kometa to dnes dělá stejně tak, k Eratovi a Plekancovi dává mladé. To je pro mužstvo dobrá cesta. Od vrstevníků se nic nenaučíte; musíte mít někoho, kdo vás postrčí, kdo po vás chce hodně. Když tohle nemáte, není šance růst.
Kdo by nechtěl školu od Bubníka s Dandou. Jací byli?
Fantastičtí kluci, opravdu kamarádi. Vlasta Bubník byl jiný, neměl tolik času, hrál ještě fotbal, pendloval. My ostatní jsme byli skvělá parta. Druhá otázka byli trenéři. Pan Farda nám šlapal na paty takovým způsobem, že jsme ho jen viděli a už jsme se báli. Taky to ale k něčemu bylo.
Popasoval jste se s tím hned?
Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem od čtrnácti let byl postaršený, hrál jsem tam hokej a fotbal s dospělými. Sice jen přebor, ale byli to muži. Opráskáte se. Naučíte se věci, které se jinde nenaučíte. Měl jsem výbornou kondici, taky z práce, protože jako mladý jsem musel doma hodně dělat. Přišel jsem do Komety, a co se týká kondice a bruslení, byl jsem výborný.
Co všechno vám do kariéry dalo dětství?
Měl jsem osm sester a prožil jsem nádherné dětství, ale jednoduché to není, když máte kolem sebe tolik žen. Máma byla přísná. Otec byl fantastický člověk, máti ale nedovolila nikomu nic navíc. Po rodičích Italka ze Sardinie, obrovsky temperamentní. Jak někdo něco udělal, dostal strašný výprask. Zároveň byla poctivá, měřila všem stejně. Holky učila zašívat a štrikovat, musel jsem s nimi taky, snažil jsem se utíkat, ale ne vždycky to šlo. Tatínek měl se svými bratry kapelu, peníze měl, ale celkově jsme byli chudá rodina. Holky musely všechno umět, pletly i koberce. A já s nimi.
Třeba odtud máte tak šikovné ruce do hokeje.
Nešlo jen o pletení, jako větší jsem měl i jiné povinnosti. Jezdili jsme s tátou do lesa na dřevo, pak jsme ho řezali. Od patnácti let jsem dělal s koňmi, tahali jsme dřevo třeba čtrnáct dní. Pak jsme ho museli nařezat, nasekat, všechno. Není divu, že jsem přišel do Komety tak skvěle připravený.
